Komu bude patřit Brazílie (a svět)?
Na souvislostech stávajícího impeachmentu brazilské prezidentky se projevuje boj za to, jak bude vypadat zítřejší svět.
„Papež je Argentinec, ale Bůh je Brazilec.“
Dilma Rousseffová, v době, kdy je prezidentkou Brazílie
„Jev je podstatný, a podstata se projevuje.“
Popkin & Stroll: Filosofie pro každého
Krize, kterou nyní Brazílie prochází, není pouze krizí politickou, ekonomickou, sociální, právní, či krizí politické kultury, ale něčím mnohem podstatnějším. Je strukturální krizí Systému, jež se v jiné podobě a intenzitě projevuje i v jiných zemích. Sociolog James Petras z Binghamtonské univerzity, špičkový odborník na Brazílii, charakterizoval problém takto: „Liberální koketérií páchá levice politické harakiri.“ Bývalý brazilský prezident Lula toto harakiri oddaloval svými nespornými úspěchy. Byl nazýván Synem Brazílie a americký prezident Barack Obama ho dokonce nazval nejpopulárnějším mužem planety. Přesto měl řadu oprávněných i neoprávněných kritiků zprava i zleva, což ještě více postihlo jeho následovnici Dilmu Rousseffovou, která se už podobnými úspěchy jako Lula vykázat nemohla. Prvním masovým projevem nespokojenosti proti ní byla Octová neboli Salátová revoluce na jaře 2013, jež následovala po zatčení více než šedesáti lidí, kteří u sebe měli ocet – prostředek první pomoci proti slznému plynu a pepřovým sprejům, používaným policií při demonstracích. Dilma byla sice nucena na tuto revoluci, při níž byly páleny vlajky její strany, formálně reagovat, ale většina jejích slibů vyprchala v kongresových kuloárech. I proto se stalo hlasitějším volání po změně ústavy, kterou si kongres sotva mohl přát. Revoluční fronta ani dostatečně silné a jednotné hnutí však nevznikly.
Co je hlavním předmětem dnešní kritiky brazilského lidu? Vraťme se ke slovům Jamese Petrase: „Monopolní kapitál za Lulovy vlády vzkvétal a dosahoval rekordních zisků v primární sféře za cenu extrémních škod na životním prostředí a masivního vytlačování původního obyvatelstva a malovýrobců. V porovnání s geometrickým růstem monopolních zisků se dva dolary na osobu a den, vyplácené jako dávka mající čelit bídě, dají sotva považovat za vizitku ,pokrokového' či dokonce ,levostředového' režimu...“ Lulova éra „ekonomické ortodoxie a populistické demagogie“ neodvratně končí. Dilma Rousseffová na ní nezměnila zhola nic. Její pokusy o oživení domácího zpracovatelského průmyslu byly v podmínkách, kdy vnitřní trh už dávno okupovala levná produkce z dovozu (především z Číny), odsouzeny k nezdaru… „Fušerské návrhy, politické reformy a protikorupční rétorika tváří v tvář milionům lidí, protestujících ve všech větších i menších městech, se fatálně míjí s klíčovým problémem koncentrace bohatství, nemovitého majetku a třídní moci agrárních, těžebních a finančních elit. Jsou to přitom jejich spojenci z nadnárodních korporací, kdo ovládá i páky politické moci, korupcí nebo bez ní, a blokuje jakékoli smysluplné reformy. Dělnická strana svůj charakter systémové opozice ztratila už dávno. Její špičky jsou financovány bankami a elitami agrobyznysu a těžebního průmyslu. Ryze osobní cíle sleduje i většina odborových předáků.“
Brazilská levice zůstává roztříštěná a utápějící se ve sporech. Původní indiánští obyvatelé nejsou uvědomělí proletáři a nechtějí jimi být, vláda tedy nepovažuje za nutné se jimi zabývat, dokud nebudou pracovat v továrnách a žít ve slumech. Pokud jde o přírodu a ekologické problémy všeobecně, pohled levicových stran se neliší od pohledu pravice a jejích lidí na patřičných místech. Také se zcela nevymanily z rozšířeného antikvárního až záhrobního marxismu a neberou v úvahu stupeň, formu a směr jeho vývoje. Kritika vlády a vládní Strany pracujících je téměř dostačující, kritika kapitalismu a imperialismu nedostatečná, nedůsledná a povrchní. Pokud jde o kulturu, je nejrozšířenějším postojem rudý hollywoodismus, mírně přizpůsobený jihoamerickým telenovelám, upraveným pro pracující třídu, avšak se zákazem transformování minulosti do vize budoucnosti. Vykostěný a vypreparovaný marxismus je chráněn a bráněn před možností otevřenosti, budoucnosti a vytvoření kulturní základny pro ekonomické činy.
V posledních prezidentských volbách se předpokládalo, že se v druhém kole střetnou Dilma Rousseffová a spíše pravicová, ovšem průměr a politickou šeď značně přesahující Marina Silva. Ta však neprošla a proti Dilmě nastoupil středový sociální demokrat Aécio Neves, který naštěstí prohrál. Levice zachovala postoj hrdého mlčení a symptomaticky dala přednost nevolení nikoho. Ekonomické neúspěchy se staly velice vhodnou půdou pro pravici a oligarchii v pozadí. Začaly se objevovat karikatury prezidentky i exprezidenta Luly, které byly mimo rámec politické kultury i vkusu, kupř. Dilma s Hitlerovým knírkem a patkou a s hákovými kříži na šerpě a paži. Většinová média, vlastněná korporacemi, však Dilmu prezentují jako bolševika hodlajícího přetvořit Brazílii ve větší Kubu, čímž má být zastrašena a získána střední třída. Ze stejných „prohřešků“ byli obviněni levicoví guvernéři brazilských států. Při pravicových demonstracích se objevovaly transparenty s heslem, které se dnes vynořuje i v České republice: „Mrtvý komunista, dobrý komunista“, a tak dále. Podobně jako na Slovensku, i v brazilských médiích občas problesknou libé vzpomínky na dobu fašistické diktatury, a fašizující skupinky oživnou. Celý tento proces se stal prezidentce osudným, i když její stoupenci označovali opozici za pučisty a jejich akce za převrat.
Parlament nyní zahájil hlasování o impeachmentu (procesu stíhání a zproštění úřadu) prezidentky Rousseffové. V Brazílii jsou informace o korupci a sebeobohacování politiků neoddělitelnou součástí systému. Členů kongresu, kteří byli z korupce obviněni, není málo. Pro samotného předsedu sněmovny, Eduarda Cunhu, například prokurátor požaduje 184 let vězení. Stávající prezidentka však z korupce dosud obviněna nebyla; bylo by to příliš riskantní. Hlasování o impeachmentu prezidentky Rousseffové probíhalo jako pitvorné představení. Každý poslanec měl 10 vteřin, aby řekl své Ano či Ne, s případnou poznámkou. Tyto poznámky byly hodně často trapné, směšně patetické a demagogické. A tak se hlasovalo „ve jménu Božím, pro štěstí dětí, pro rodinu, jménem evangelíků, ve jménu jednotlivých států Brazílie i města Curitiba“. Někteří poslanci žádali impeachment současně pro prezidentku Rousseffovou a předsedu sněmovny Cunhu. Někteří předstupovali s vlajkami Brazílie či jednotlivých států, v nichž byli zahaleni jako kněží v pluviálu. Neuvěřitelné bylo, když obhájce brazilské vojenské diktatury a chilského fašisty Pinocheta, Jair Bolsonaro z Rio de Janeira, dedikoval svůj hlas plukovníku Carlosovi Brilhante Ustrovi, který v době diktatury řídil jednotku DOI-CODI, skupinu nejostřejších mučitelů z tajné policie (dnešní prezidentka Dilma Rousseffová měla v době svého aktivistického mládí děsivou příležitost poznat jejich výslechové metody osobně).
Nakonec byly pro impeachment získány potřebné dvě třetiny hlasů (otázka legality a legitimity tohoto procesu se nicméně stala předmětem právnických sporů). Následovat bude hlasování v senátu. Převládá mínění, že Rousseffová už má velmi malou šanci. Stojí však za ní nejen její stoupenci, ale také ti, pro které je menším zlem, stejně jako při volbách, kdy ji vynesli do prezidentského křesla. Například Movimento dos Trabalhadores Rurais Sem Terra (neboli Hnutí bezzemků) nevidí situaci beznadějně a za prezidentku stále bojuje.
V dnešní Brazílii se zdaleka nebojuje jen o Brazílii. Pokud Brazílie přijme subimperialistickou roli, může i Unii jihoamerických národů, v níž hraje stěžejní roli, změnit v opak: z nástroje nezávislosti z ní učinit nástroj sametového neokolonialismu. Namísto společenství nového typu umožňujícího to, co Petras nazývá jako „posun od buržoazní civilizace k postkapitalistické společnosti“, se Brazílie může stát podvelmocí oslabující BRICS, se všemi atributy neoliberalismu, privatizací, sociálními škrty, vpádem cizího, především severoamerického kapitálu a důslednějším vykořisťováním těch nejbědnějších. Může integrovat Jižní Ameriku do systému světového korporativního kapitalismu, likvidovat její svébytnost, zprostředkovat kolonizaci nevědomí, eliminovat spiritualitu a původnost, za podíl v megastruktuře se stát nástrojem odvrácení nebezpečných „návratů do budoucnosti“. Egon Bondy svého času řekl: „Jestli západní kulturní tradici zbývá poslední záloha, je jí už jen Latinská Amerika. Tam bychom měli vyvinout největší úsilí.“ A italský svatý kněz Don Bosco, zakladatel řádu salesiánů, prorokoval roku 1883, že tehdejší pustina, kde dnes stojí město Brasília, bude centrem nové civilizace.
Ještě tedy snad není všem dnům konec…