Co dělá válka se snílky?
Americký spisovatel Anthony Doerr ve svém románu, oceněném Pulitzerovou cenou, přináší originální pohled na druhou světovou válku. Rozsáhlá historická freska kombinuje postupy thrilleru s úvahami o kořenech násilí, jež se zdají být v současné době opět aktuální.
V bretaňském přístavním městě Saint-Malo se během bombardování za druhé světové války setkávají nevidomá francouzská dívka Marie-Laure a mladičký německý radista Werner. Hitlerova tisíciletá říše už to má zjevně spočítáno, ale nepřestává válčit, naopak se zběsile snaží do své agónie strhnout celý svět. Autor románu Jsou světla, která nevidíme, Anthony Doerr, dokáže psát stručně, věcně, v až filmových obrazech. Čtivosti napomáhají krátké kapitoly a ostré střihy. Hlavní dějová linie se odehrává během několika srpnových dnů roku 1944, ale jednotlivé digrese čtenáře odkazují na počátek dvacátého století i do roku 2014. Spisovatel nás zavede do sirotčince v bezútěšném hornickém Porúří, do vznešené pařížské Jardin des Plantes i do internátní školy vychovávající budoucí elitu Třetí říše (ostatně sám Doerr uvádí mezi svými inspiračními zdroji Krále duchů od Michela Tourniera).
Kniha je humanistickou obžalobou války, bezohledně ničící miliony lidských snů a nadějí. Sugestivně zobrazuje okupovanou Francii, poníženou a vyhladovělou, žijící ve věčném strachu z udavačů i ze spojeneckého bombardování. Lidé mizejí, zatýkaní za malicherné prohřešky: „I ti, kteří se vrátili, se vracejí jiní, starší, než by měli být, jako by byli na jiné planetě, kde čas běží rychleji.“ Život civilistů ve válce se redukuje na instinktivní potřebu přežít – ale i ti, kteří to dokáží, jsou navždy pošramoceni. „Stejně tak nesnesla seznamy jmen. Sestavy fotbalových týmů, tiráže, představování na setkáních fakulty – vždycky jí připomněly seznamy vězňů, v nichž nemohla najít otcovo jméno.“
Autor dokáže pracovat s dobovými reáliemi, kniha prozrazuje důkladné studium pramenů. Pokud něco zaskřípe, je otázka, zda to není spíš vina překladu, jako když se zmiňuje „lorrainský kříž“ tam, kde by český čtenář logicky očekával kříž lotrinský. Je také otázka, zda se dá označit nápis na stěně, vzniklý před sto lety, termínem graffiti, nebo kde se v Německu v roce 1945 vzali „Bělogvardějci s tanky T-34“. (Že by měl autor na mysli Vlasovce? Ale ti myslím sovětské tanky neměli.) Ale to jsou jen drobnosti, při velkorysém rozsahu knihy pochopitelné.
Tón vyprávění občas prozradí autorův lehký odstup od exotické Evropy s jejím lpěním na tradicích a zálibou v žabomyších válkách. Přesvědčivě zobrazuje zrození nacismu jako celkem logické vyústění chaosu a bídy výmarské republiky, stejně jako intenzitu propagandistického vymývání mozků, apelujícího na nejhorší lidské pudy a nastolujícího vševládnoucí kult surovosti a smrti. Doerr ovšem neřeší, jak k válce došlo a zda se jí dalo zabránit: velká historie je pro jeho postavy něčím vzdáleným a nepochopitelným, co nemohou nijak ovlivnit a podřizují se tomu jako antickému fátu. Stejně velkolepé a bezcitné je i moře, další mlčenlivý, ale všudypřítomný aktér knihy. Různé privátní titěrnosti, jako je četba verneovek nebo zavařování broskví, které však v životě každého z nás hrají klíčovou roli, se prolínají s děním na evropských frontách. Realistické líčení dobových poměrů kontrastuje s pohádkově laděným příběhem drahokamu, který putuje napříč věky a přináší záhadné prokletí. Autor nechává na čtenáři, zda bude nepředvídatelné a někdy až neuvěřitelné zvraty děje přijímat jako projevy náhody nebo osudu.
Doerr dobře zná svého čtenáře a dokáže ho zručným vedením příběhu udržovat v napětí. Neklade na něj příliš vysoké nároky, ale ani ho neuráží zbytečnými polopatismy. Jeho psaní je solidní midcult, který balancuje na hraně sentimentality (nevidomá dívka jako symbol zranitelnosti uprostřed válečného běsnění), ale neupadne do kýčovitosti. Válka naštěstí pro autora není jen kulisou umožňující snování vypjatých situací. Občas trochu zarazí suverenita, s níž autor manipuluje svými postavami, ale nutno uznat, že nikdy není samoúčelná nebo nevěrohodná. Motivacím jednotlivých osob rozumíme a snadno si dokážeme představit sebe na jejich místě. Přesvědčivé jsou (a to není zas taková samozřejmost) nejen záporné postavy, ale i ty kladné: sama Marie-Laure, pro kterou jsou i každodenní úkony mnohem obtížnější než pro zdravého člověka, houževnatě však překonává všechny překážky (autor ji naštěstí obdařil několika drobnými dívčími pošetilostmi, díky nimž nepůsobí tak nesnesitelně vzorně). Wernerova sestra Jutta, která uprostřed nabubřelých propagandistických frází zůstává sama sebou, s prostou nadčasovou otázkou: „Je správné dělat něco jenom proto, že to dělají všichni ostatní?“ A zřejmě nejsympatičtější postavou je madame Manecová, rázná a praktická hospodyně, která se s neokázalou samozřejmostí zapojí do odbojové činnosti s vysvětlením: „Copak nechcete žít, než zemřete?“ Jako jedno z možných čtení Doerrova románu se tak nabízí i kontrast mezi ženami jako udržovatelkami života a muži, kteří při svém posedlém dobývání světa ničí vše, o co původně usilovali – ale ani tento motiv naštěstí Doerr příliš nezdůrazňuje.
Klíčovým tématem je komunikace mezi lidmi, jejímž symbolickým nástrojem je vzhledem k době, kdy se kniha odehrává, rádio. A také zvídavost, snaha poznávat svět a lépe mu rozumět: ať už se projevuje studiem mušlí, ptáků, elektroniky nebo mechanických hraček. Doerr demaskuje iluzi, že věda může v bouřlivé době zůstat neutrální. Chladný, úzce specializovaný rozum se dá zneužít k čemukoliv: příkladem je Wernerův cynický nadřízený Hauptmann, který jako všichni fanatici především nenávidí lidi, a svým způsobem i praporčík von Rumpel, bojující jen za vlastní zájmy, nikoliv za Velkoněmeckou říši – ale svoji příslušnosti k wehrmachtu dokáže šikovně využívat.
Autor jako by byl fascinován lidskou schopností tvořit – a stejně silnou schopností ničit. Ti, kteří postavili báječné město, i ti, kteří ho srovnali se zemí, kupodivu patří ke stejnému druhu homo sapiens. O tom, který sklon v nás převládne, rozhodují často maličkosti, jež nemůžeme tak úplně ovlivnit. Werner se mohl se svým technickým talentem stát geniálním vynálezcem, ale poměry, v nichž se narodil, mu umožnily ho uplatnit pouze k vyhledávání odbojářských vysílaček – a tím se chtě nechtě stává spoluviníkem na masakrech lidí, kteří se provinili pouze snahou vyhnat ze své vlasti vetřelce.
Werner je příkladem německého vojáka, který na konci války prohlédne, čemu vlastně sloužil. Je to jistě sympatičtější pohled než ten, kterým jsme byli zahrnováni za minulého režimu a v němž byli všichni Němci stereotypně zobrazováni jako vraždící bestie, přesto se nabízí sarkastická otázka, kolik z nich by prohlédlo, nebýt Stalingradu.
Hlavním tématem je věčný boj mezi kulturou a barbarstvím, přičemž frontová linie vede nejen mezi znepřátelenými národy (Werner má blíže ke kultivovanému francouzskému profesorovi než ke svým spolubojovníkům), ale také uvnitř každého z nás. Nejednoznačnou postavou (která si možná zasloužila větší prostor) je v tomto směru především Volkheimer, profesionální zabiják s citlivou duší. Snad je v tom něco z dobových nálad: racionalita poněkud ztrácí věrohodnost a nejde už o to vyhrát, ale obstát ve zkouškách. Každý dostane přidělen svůj part a je na něm, zda ho dokáže odehrát se ctí.
Poněkud nadbytečně působí závěrečné kapitoly odehrávající se po válce: sice uspokojí čtenářovu zvědavost, jak to s jednotlivými postavami dopadlo, ale jako by jim chyběla skutečná vnitřní nutnost. Příběh zdánlivě směřuje k velkolepé pointě, ale na poslední chvíli uhne a zůstane z něj jenom pocit banality uplývajících životů. I v mírových dobách si člověk může snadno přivodit utrpení, ale přece jen to víc závisí na jeho individuálních rozhodnutích než na tom, zda ho zrovna kulka trefí nebo mine (a snad i v tom je pořád ještě přitažlivost války: dost lidí prostě nedokáže nést odpovědnost za své životy a raději se trpně podřídí povelům). Poselství závěrečných odstavců by se dalo vidět v nezničitelnosti života a snad také v konstatování, že moderní technika nemusí být člověku zas tak nepřátelská, jak se to na první pohled jeví. Koneckonců nám umožňuje komunikovat s druhými lidmi – a je jenom na nás, zda tuto šanci dokážeme smysluplně využít.
Anthony Doerr: Jsou světla, která nevidíme. Přeložil Jakub Kalina. MOBA, Brno 2015.