O moudrosti
Mít dobré úmysly je záslužné, ale je třeba se vždy ptát, zdali ti, kteří je mají, jsou již vnitřně připraveni je také naplnit. Jinak jsou nepoctiví sami k sobě i k druhým. Naše vnitřní připravenost, to je především schopnost vnímat hlubší souvislosti a stát se tak prostředníkem moudrosti pro své nejbližší okolí.
Současné dění v české společnosti nejen na politické scéně svědčí o tom, že by nám, stejně jako našim předním představitelům, prospělo více moudrosti. Opět se rozhořel spor o financování zdravotnictví. Kolika jen škodám by se zabránilo, kdyby byli naši politici jen o něco moudřejší! Moudrost totiž předpokládá vidět věci ve vzájemných souvislostech.
Jak dlouho již upozorňuje například doktor Jan Hnízdil na to, kolik finančních prostředků by se dalo ušetřit, kdyby byli rodinní lékaři schopni přistupovat k pacientům a k jejich nemocem jiným způsobem než současní, na specializovanou medicínu orientovaní odborníci, kteří se tak chlubí pokroky svého oboru. Při tom se nejedná o nic finančně náročného. Není třeba nakupovat žádné drahé přístroje. Pochopení hlubších souvislostí je ale intelektuálně náročné. Běžná racionalita zde selhává. Proto se tak málo lékařů vydalo touto cestou. A také proto, že tento přístup není finančně dostatečně ohodnocen, i když šetří peníze ze společné kasy.
To, co platí pro zdravotnictví, platí pro všechny ostatní oblasti. Chápeme-li hlubší souvislosti toho, co děláme, vždy se objeví netradiční postupy a možnosti. Jiné, než jsou ty, které nám v současné době nejvíce vadí.
Nejhorší na tom ale je, že naše neúspěchy nejsou důsledkem nějakého vysloveně destruktivního záměru, ale téměř výlučně úzkoprse uplatňované racionality. Nějaké snahy přechytračit, co se jen dá. Vyzrát na věc, jak se říká. Zdravotnictví je toho dobrým příkladem. Běžná racionalita vystupňovaná nad všechny meze může totiž docela dobře vést a často také vede k iracionálnímu jednání.
Dobré úmysly jsou jedna věc. Schopnost tyto úmysly a záměry realizovat druhá. To, jací jsme, se vždy odráží v tom, co děláme. Naše vědomí i podvědomí se prolíná do našeho konání, ať jsou deklarované úmysly jakékoli. Když to shrneme, můžeme jednoznačně konstatovat, že naše duševní vlastnosti stvořily celkový charakter skutečnosti, ve které žijeme, bez ohledu na to, jaké byly naše původní úmysly.
To právě souvisí s naší schopností postřehnout hlubší souvislosti toho, co se kolem nás děje. Je běžnou lidskou vlastností, že většina z nás není schopna docenit, ale ani zahlédnout důsledky svého konání.
Naše školní vzdělání nám pro vyhledávání vzájemných souvislostí nedává příliš velké předpoklady. Svět nám škola nabízí spíše jako vzájemně nesouvisející fragmenty, jejichž fungování se dá nějakým způsobem vysvětlit a které nějak patří k sobě, ale po jejichž smyslu se nemá smysl ptát. Vlastně je to spíše nepřípustné. Tyto fragmenty mohou být a také jistě jsou samy o sobě fascinující a uchvacující, ale nemohou naplnit lidskou potřebu vytvořit ze světa i z života smysluplný celek. Jestliže je tato potřeba vážně narušena, může to vést až k vážnému fyzickému onemocnění, jak na to ve své praxi poukazuje například právě doktor Jan Hnízdil. Takovou nemocí však nemusí trpět pouze jedinec, ale i celá společnost.
Tisíckrát můžeme nahlas a manifestačně tvrdit, že hledání smyslu života vlastně nemá žádný smysl, stejně po něm nepřestaneme ve skrytu duše toužit, stejně jako ho nepřestaneme hledat. A to je také důvod, proč se absolventi středních škol tolik hlásí na vysokoškolské obory, o kterých mají pocit, že by jim mohly být v tomto jejich úsilí nápomocny (psychologie, filosofie a obecně humanitní a společenské vědy). Vyhýbají se oborům, o kterých nabyli dojmu, že jsou v tomto smyslu indiferentní a nepřínosné (často omylem). Matematika, technické či přírodní vědy a podobně. A tisíckrát jim mohou jejich učitelé vysvětlovat, že se téměř určitě onou první řadou studijních oborů neuživí, na rozdíl od té druhé. Nic nepomáhá.
I současné poznatky by se daly vykládat jinak, jenže to právě vyžaduje hledání hlubších souvislostí. Filosof by možná řekl, že by se dal nalézt smysluplný příběh tam, kde současný vědec žádný nenachází, neboť lidé myslí v příbězích. Právě tak například předával své matematické vědomosti filosof Pýthagorás ze Samu a jsem si jist, že tím ony matematické vědomosti vůbec neutrpěly.
Důkazem toho je, že se dochovaly až do naší doby. Něco takového současná vědecká veřejnost jen těžko chápe, nebo přesněji řečeno přímo odmítá. Je ale zcela zřejmé, že neexistuje jen jediný způsob, jak je možné jevy chápat, natož vykládat. Pýthagorás to dobře věděl, na rozdíl od mnoha současných vědců. Jenže Pýthagorás byl jen mudrc. Současní vědci již přece dostali rozum. Úmysly, ty nejlepší, nabídnout studentům čistou a průzračnou, nefalšovanou vědu. Důsledky jsou zcela opačné. Nezájem a znechucení.
Dobré úmysly samy o sobě tedy nestačí k tomu, aby byly dobré i výsledky našeho snažení. Mít dobré úmysly je záslužné, ale je třeba se vždy ptát, zdali ti, kteří je mají, jsou již vnitřně připraveni je také naplnit. Jinak jsou nepoctiví sami k sobě i k druhým. Naše vnitřní připravenost, to je především schopnost vnímat hlubší souvislosti a stát se tak prostředníkem moudrosti pro své nejbližší okolí.
Miroslav Žák (1948) je publicista, šéfredaktor a vydavatel obnoveného vzdělávacího portálu Vhled.