Počteníčko: Češi a Němci
V textu, který legendární zuřivý reportér Egon Erwin Kisch napsal během své mexické emigrace v roce 1942, vzpomíná autor na atmosféru Prahy konce 19. a začátku 20. století, kdy se už v císařské době sacherdortů, secesních štuk a litografických plakátů, tehdy ještě v relativně humorné formě projevovaly rysy budoucího nelítostného souboje dvou národů.
Německá Praha. Kdo neměl titul a nebyl bohat, nepatřil k ní. Německá Praha, to byli téměř výhradně velkoměšťáci, majitelé hnědouhelných dolů, správní radové báňských podniků a Škodových závodů, chmelaři, kteří jezdili sem a tam mezi Žatcem a Amerikou, cukrovarníci, textilní baroni a majitelé papíren, stejně jako bankovní ředitelé, do jejichž společnosti chodili profesoři, vyšší důstojníci a státní úředníci. Německý proletariát neexistoval. 25.000 Němců, tedy jen pět procent pražského obyvatelstva, mělo dvě nádherná divadla, obrovskou koncertní síň, dvě vysoké školy, pět gymnázií a čtyři vyšší reálky, dva deníky, které vycházely ráno i večer, velké spolkové budovy a velmi čilý společenský život.
S půl milionem Čechů města Prahy nepěstoval Němec žádné styky mimo styky obchodní. Nikdy si nezapálil cigáro zápalkou Ústřední matice školské, stejně jako si Čech nezapálil zápalkou z krabičky německého Schulvereinu. Žádný Němec se nikdy neobjevil v české Měšťanské besedě, žádný Čech v německém Kasinu. Dokonce i orchestrální koncerty byly výlučně jednojazyčné, výlučně jednojazyčné byly plovárny, sady, hřiště, většina restaurací, kaváren a obchodů. Promenádou Čechů byla „Ferdinandka“, promenádou Němců „Příkopy“. V husitské době prosadily pražské kostely utrakvismus, tedy přijímání pod obojí, teď však nebyly utrakvistické ani po jazykové stránce; Němci měli své kostely, kam chodili, a Češi také své.
Německá a česká univerzita, a česká a německá technika si byly tak vzdálené, jako by jedna byla na severním a druhá na jižním pólu. Každá z jejich sta kateder měla svůj protějšek na druhé jazykové straně, ale nebylo ani jedné společné budovy, nebylo společné kliniky, společné laboratoře, společné hvězdárny (jedna zdědila astronomické přístroje Tychona de Brahe, druhá Jana Keplera), nebylo společné odborné knihovny ani společné márnice. Pro botanickou zahradu jedné univerzity objednali rostlinu z Jižních ostrovů, kterou by bylo možno vidět kvést v botanické zahradě druhé univerzity, kdyby tomu nebyla zabraňovala zeď.
Hrála-li v českém Národním divadle pohostinsky Comédie-Française nebo Moskevské umělecké divadlo MCHAT, nezmínil se německý tisk o tom ani slovem, a jeho kritici, kteří denně házeli jako žongléři jmény Coquelina, Stanislavského nebo Šaljapina, nepřišli vůbec na myšlenku, aby se šli na toto představení podívat. A zase naopak se konala pohostinská vystoupení v Německém divadle ať souboru vídeňského Dvorního divadla, Adolfa Sonnenthala nebo Enrica Carusa, aniž to česká veřejnost vzala na vědomí. Aby tato přehrada mezi oběma národnostními ghetty nikdy nebyla překročena, byla na stráži na německé straně Bohemia se svým plamenným mečem. Pokus několika německých a českých herců sejít se u jednoho stolu pranýřovala jako národní zradu, a stejné pranýřování spustil i tisk český.
Hned při vstupu do redakce Bohemie mně přísně vštípili zlatá pravidla: ani jedno české slovo bez překladu, neboť u našich čtenářů nemůžeme předpokládat, že rozumějí česky. Uvede-li se, že byla provolávána „Sláva!“, je nutno v závorce poznamenat, že běží o provolávání „Hoch!“ Při volání „Hanba!“ je nutno připsat, že je to „Nieder!“ Často se vyskytující české ženské jméno „Blažena“ je u nás „Beatrice“ a „Božena“ je „Theodora“. (Uvedené ženy se pak ani samy nepoznaly.) Most na Podskalském nábřeží, který byl městskou radou na počest velkého Čecha nazván mostem Palackého, zůstává pro nás Podskalským mostem a statisícová česká organizace Sokol se pro nás jmenuje „české turnerské sdružení Falke“. Když císař František Josef přijel do Prahy na českou jubilejní výstavu, popisovalo se v německém tisku na celé sloupce přivítání, dekorace, ovace a každá obrátka kol dvorního kočáru, avšak líčení bylo náhle ukončeno větou: „Potom se Jeho Veličenstvo odebralo na výstaviště“, neboť německá strana výstavu informačně bojkotovala.
Mladí němečtí spisovatelé a umělci se ale stranili německých kruhů a ostentativně se scházeli mimo ghetto v kavárně Central. Intelektuální mládež také odmítala rejdy německých buršáků, kteří nosili stejnokroj s velkoněmeckými barvami a pořádali souboje a pitky. Buršáci byli buď „Dajčbémáci“ nebo „Sýdméráci“ (pojem Sudeťák tehdy ještě neexistoval) – a většinou byli přívrženci poslance Georga, rytíře z Schönererů. Tenhle rytíř Georg chtěl spojit osud německy mluvících krajů v dobrém i zlém s osudem pruského císařského rodu Hohenzollernů. Ve volebních okrscích Schönererovy strany bujela nenávist k Čechům už dávno předtím, než bylo možno hlásat do světa, že československý stát politicky potlačuje sudetské Němce a pražští držitelé moci je hospodářsky ničí, protože československý stát tehdy ještě neexistoval a držitelé moci seděli ve Vídni a byli to Němci.
Po prosincových bouřích v roce 1897, z nichž jsem jako dítě zahlédl u zatemněného okna malý úsek, byl vyhlášen bojkot českých sportovních klubů. V onom bouřlivém týdnu byla zapálena klubovna německého veslařského a fotbalového klubu „Regatta“ na Císařské louce, a demonstranty prý vedl kapitán českého sportovního klubu Slavia, pan Freya. Proto byl vydán zákaz zápasů nejen se Slavií, nýbrž se všemi českými sportovními kluby. Tenhle bojkot trval čtvrt století až do konce světové války. Pražský německý fotbalový klub, zkráceně DFC, tedy s Čechy nehrál, ale stávalo se, že se Češi v Berlíně, ve Vídni nebo v Budapešti utkali s mužstvem, které pak za týden nastoupilo proti DFC, a tak vznikla matematická věda zvaná „papírová forma“, podle níž se sportovní vědci snažili z počtů gólů a rohů vypočítat, je-li lepší DFC nebo Slavia.
Jediný německý klub se nezúčastnil tohoto bojkotu, a to fotbalový klub „Sturm“, kde jsem hrál na levém křídle. Jednou jsme nastoupili k ligovému utkání se Slavií, která byla silnější, mnohem silnější než my. Rozhodli jsme se přerušit zápas, jakmile by se k tomu naskytl nějaký důvod. Zápas by nám sice započítali jako prohraný, ale postoupili bychom do závěrečného kola s menším počtem utrpěných branek. Očekávaná příležitost se naskytla, když jsem se natáhl jak široký tak dlouhý, protože mi malý halfbek Slavie jménem Beneš nastavil nohu. Anebo možná nenastavil – fakt je, že ihned potom sám odešel z hřiště, dřív, než jsme si na něj mohli stěžovat, aby nám nedal záminku k odchodu. Tento tah bohužel zopakoval za pár let, když odstoupil z funkce prezidenta Československé republiky…
Z německého originálu Markpletz der Sensationen vydaného v roce 1942 nakladatelstvím Dasfreie Buch v Ciúdad de Mexico přeložila do knihy Tržiště senzací, vydané roku 1951 nakladatelstvím Svoboda v Praze, Jarmila Haasová-Nečasová (1896–1990), autorova dvorní překladatelka do češtiny a později i životní partnerka.
Středoevropský osud Egona Erwin Kische (1885–1948), pocházejícího ze starého židovského rodu ze západočeského města Chyše (staroněmecky Kisch), jenž byl v době narození zuřivého reportéra už několik set let usazen v Praze, je nejlépe znázorněn na jeho bratřích: nejstarší Pavel, po celý svůj život vypjatý německý nacionalista, zahynul v roce 1944 v Osvětimi, mladší bratr Wolfgang padl v první světové válce, další, právník a bankovní úředník Arnold, zahynul v koncentračním táboře v Lodži. Dobu holocaustu vedle Egona přežil jen nejmladší bratr, chirurg Bedřich Kisch (1894–1968), který byl, stejně jako Egon, komunista a interbrigadista, a jako takový prožil válku ve Španělsku a v Číně (po boku svého lékařského kolegy Františka Kriegela, pozdějšího vedoucího Národní fronty, hrdiny z Moskvy 1968 a zakladatele Charty 77). Po válce pracoval jako obvodní lékař a svého bratra přežil přesně o 20 let. Co nepřežil, byla srpnová okupace a poslední emigrace; již 21. srpna (ve svých 74 letech) odešel do SRN, kde tři týdny nato zemřel.
Dílo Egona Erwina Kische, otce moderní literární reportáže (kterou, na rozdíl od klasických fabulačních beletristických forem, jako byl například román, považoval za jedinou životnou literaturu budoucnosti), založené na prožití popisovaných dějů na vlastní kůži, je, myslím, sdostatek známé. Tento rodák z pražského domu U Dvou zlatých medvědů, nástupce rodáka z pražského domu U Dvou slunců (Jana Nerudy), ačkoli jim oběma k reportáži stačila krabička sirek z trafiky před domem, stejně jako jeho vzor procestoval svět (dodnes oblíbené jsou jeho reportáže z Ruska, Arménie, sovětské Střední Asie, Číny, USA, Austrálie, Mexika). Stejně jako byl po celý život rozkročen mezi německou a českou kulturou (na sklonku svého života byl kmenovým autorem deníku Rudé právo, kde bylo pro překlady jeho německých článků do češtiny k dispozici několik překladatelů), v době studené války a existence dvou ideologických bloků jeho novinářský věhlas a bravura přesáhly dráty a novinářskou cenu Egona Erwina Kische si nezávisle na sobě založili novináři ve východním i západním Německu a Československu (tytéž státy pak ke stému výročí jeho narození vydaly známky s jeho portrétem). Zuřivého reportéra by tato pikantérie určitě rozesmála, neboť je známo, že se svému příteli, spisovateli Friedrichu Torbergovi, na sklonku života ironicky svěřil: „Mně se vlastně nemůže nic stát. Jsem Němec. Jsem Čech. Jsem Žid. Jsem z ,dobré rodiny‘. Jsem komunista. Něco z toho mi vždycky pomůže…“