SLAVOMÍR KUDLÁČEK: Bezbarvé ruce
…v noci jsem nemohl spát / a Putin obsazoval Krym.
Před pár lety se na stránkách literárních periodik vzrušeně diskutovalo o angažované poezii. Nerozuměl jsem tomu, či spíše nechtěl rozumět. Celá ta debata zdála se mi jaksi vykloubená, vyspekulovaná, umělá. Jako by naléhavost poezie závisela od toho, zda jsou v ní obsaženy události vnitřní či vnější, blízké či vzdálené, malé či velké dějiny.
Spor se mi znovu vybavil při čtení nových básní Slavomíra Kudláčka. Apelativní tón se v nich prolíná s osobním, intimním. Přirozeně. Probolívá. Doléhá tíživou únavou, možností výpovědi, kterou nepůjde změnit, bezmocí, prázdnými úkryty… Sny se dnes zdají být, čím jsou, a nejen při zatmění slunce máš pocit, že máš bezbarvé ruce.
Petr Čermáček
ZLODĚJ A ZRADA JARA
Svět mluví opakováním a návraty
ke svým proměněným podobám
bylo po sedmé, když jsem se vrátil z lesa
začátkem března už tma
nemůžu psát, tak aspoň kradu
kradu bídně, abych moc neokradl
kradu dřevo ze zborceného dubu
z cizího lesa, do kterého se vracím
50 let a on se přiměřeně proměňuje
nemůžu si ho nechat vzít
žádným dědicem, restituentem, starostou
sedlákem, státními lesy, sentimentem
vlastním ho dávno před nimi
spolu se strakapoudy a vesnickými kočkami
pro jistotu v něm kradu dřevo
dubové větve, tlusté jako stehno
řežu z padlého dubu za šera
v březnu je v sedm už tma
v téhle vsi ještě zvoní klekání
vleču kmen, kradu svůj les
všechny mé lesy jsou cizí.
+
Druhý den v nehybném
svitu se včerejší les vzdálil
světlo dosáhlo do středu tajemství
které tím udělalo zbytečným.
Byl to veliký zločin jara
jeho vysokofrekvenčního náporu řešení
srdcí ptáků a buněk přesliček
byla to zrada jara, ve kterém
nebylo najednou co ukrást
s čím se skrýt
do temných večerů.
STRUČNÁ HISTORIE KAPLE
Kaple u obce Naaclex v houští
kde jezdí nedaleko vlaky
po náspu mezi velkými městy
a která internet nezná.
Léta je ve špatném stavu.
Kdysi v ní bývali
Obraz, Pták, Tulipány a Kapitán.
Věci dnes nejsou, čím se zdají být.
N., malíř z Naaclexu je tam prý
viděl zas pohromadě.
Malíř N. pije moc noc co noc.
Sny se dnes zdají být, čím jsou.
Tisk všechno propírá, popírá
a fabuluje. Nelze mu to mít za zlé
je to místní tisk. Občas vyzývá
občany k záchraně sama sebe.
Tulipány už uvadly
věrné strategii květin.
Kapitán odešel na moře
a stal se bludným kapitánem.
Obraz si zřejmě někdo
odnesl domů, dej Bůh
ať mu nepřinese neštěstí.
Lze v to jen těžko uvěřit.
Pták jistě odletěl.
Jen jestli odletěl včas.
Pro samotného ptáka
je nebe příliš veliké.
ZATMĚNÍ
Zelenošedé slunce
kterým se každé ráno budíme
jako ze sklepa vynesené brambory.
Černým sklem pravdy na sváření
koupeným v železářství ve Žlebech
jsem jako v žule hřbitovů
viděl nápisy na nebi.
V krystalických břidlicích ordoviku
vyhasly slídy. Hvězda
odmítla vypovídat.
Traktor na poli oral k obzoru.
Měl jsem bezbarvé ruce.
TATÍNEK, MAMINKO
Je jako vlk tvůj tatínek.
Posedlý sebou, chtivý a bezmocný.
Je jako prašivý vlk, tatínek tvůj.
Nikdo ho neznal víc, ale tvá péče
ho chránila před tvým mlčením.
Teď mu však svítí oči
po krvi, Marjánko, života
který nedošel úmluvy.
Maminko, ochraň ho jako dřív
ochraň ho prosím tam, kde jsi
když temno příbytku tatínka
je plné prázdných úkrytů.
ZÁMEK ZDECHOVICE MÁ OPUŠTĚNÉ DĚJINY
Je příkladem, jak rezignace
na minulost delimituje budoucnost.
Zámku Zdechovice zbyly jen zdi
a dráty ze zdí, propadlé stropy
schodišť a enfilád.
Na zámku Zdechovice vojíni
častušek a majorové vodky
řešili na barokním buzeráku
válku jak pokaděné spodky.
Ze zámku Zdechovice se vracím
posedlý možností výpovědi
kterou nepůjde změnit.
JARO V ZAHRADĚ
(dopis)
Tvůj obsah je takový. Jsi jím
vyplněn jako zeď kameny. Neseš to
a stojíš s tím a padáš. Čedič
kreslí obrázky po bílém světle.
Je poučné se dívat. Jak se
zmařilé děti stávají dospělými
eunuchy srdce. Jak se zvídaví
chlapci stávají plnohodnotnými
zbabělci a jak rozkošné dívky
úslužnými a úskočnými mrchami.
Jak se modré bazénky dětí
plní vztekem a zapomněním.
VÁLEČNÁ
V noci jsem nemohl spát.
Putin obsazoval Krym
a starý nemocný táta
všechno ostatní.
Ustoupil jsem mu k ránu.
Probudil jsem se ve světě
ve kterém nebylo zítra.
Ve kterém nebyly sny.
On se však rozhodl
pokračovat v ofenzívě.
Nebylo kde brát dech.
Bral zajatce. Do hry
už vložil vše.
Nenávist, zoufalství. Med
lásky v chuchvalci pavučin.
V noci jsem nemohl spát
a Putin obsazoval Krym.
STÁDO SE VRACÍ DOMŮ
Celé to Putinovo, Trumpovo,
Zemanovo, Babišovo stádo
zvyklé na granule co byly minule
na pobyt v garsonkách všechno inclusive
na bublající koupele smutné i veselé
a na přípravky pro náhodnou erekci
se vrací domů. Rozšlape všechno
co mu stojí v cestě; cestu
stodolu i stáj. Zůstane
bez stáje, bez strdí, bez granulí
jen s bambitkami a praskajícími
domy v tichu holočasu. Vesmír
se skloní nad nedojedenou
večeří Páně, vesmír: hvězdy a vítr.
Stádo se vrací domů
mezi vlky a ostružiny.
CESTOVNÍ KANCELÁŘ LUNA
Země po odsunu ledovců.
Bez sněhu, bez listí…, bez lítosti.
Film v televizi, opuštěné ve rzi
oracích strojů za vsí.
Žádné ciráty, žádné postoje, samé lži.
Vyprávíme si pohádky
o bouřce v horách, o koupání na Krétě.
Tolik jsme toho znali! Dědečka
babičku, cestu ze školy
kolem cukrárny, plné kremrolí.
Ale dostali jsme se na Měsíc.
Na Lunu bez pardonu.
Slavomír Kudláček se narodil roku 1954 v Pardubicích. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, obor meliorací a vodního stavitelství. Žije v Pardubicích a pracuje jako památkář chrudimského regionu. Jeho básnickým debutem byla epická skladba Půlnoční země ve sborníku Klíčení (1985). Ve sborníku Prvovýstupy (1989) pak publikoval rozsáhlejší básnickou skladbu Dům z kostí. Následovaly knižní sbírky Hodina amulet (Mladá fronta 1994), Balada o Lovětínské rokli (vlastním nákladem pro hrad Lichnici 1997), Jiná jména (Ivo Železný 1999), Zapomenutá noc (Host 2001), Polesí v nebesích (MAXX Creative communication 2004), Svět, který předtím nebyl (Dauphin 2008), Schůzka v lomu (Host 2009) a Hora bez vrcholu (Dauphin 2012), která má prozaickou cestopisnou paralelu nazvanou Skotsko. Všední dny věčnosti (Akcent 2012). Zatím poslední knihou je básnická sbírka Déšť po Dylanovi (Dauphin 2015).
