Design malby
Jak se sluší na každou opravdu výraznou výstavu, budí Barvometrie Milana Housera v brněnském Domě umění opozitní reakce odborníků i širší veřejnosti.
Design malby! Nedávno jsme se s kolegy smáli trendu nazvat všechny obory na středních výtvarných školách uvozujícím slovem design. Je to pojem bohatý, oproti svému původnímu významu kresba, náčrtek, návrh dnes označuje (de-signuje) spíše proces tvarování nebo výslednou podobu výrobků určených k sériovému opakování. Nicméně evokuje profesionalitu a aktuálnost. Smáli jsme se tomu, že i náš ateliér malby budeme muset přejmenovat na ateliér Designu malby, aby byl společensky aktuální a hlásilo se nám více uchazečů o studium. Jakkoli se spojení design malby zdá šroubovité nebo rovnou nesmyslné, může snad přiblížit napětí kolem výstavy Milana Housera v brněnském Domě umění.
Ukradený vodopád?
Téměř každý, kdo na výstavě byl, hovoří o barevném „vodopádu“. O stovkách zářivě červených provázků, tenkých nití, které, podobně jako krápníky, vznikaly postupným zasycháním, usazováním barevné hmoty stékající z desetimetrové výšky. Instalace vyplňuje celý vstupní sál. Je to nepochybně působivé. Viděl jsem, jak se lidé vstupující do výstavy zastavují hned na prahu, a aniž by viděli celek, aniž by udělali další krok, fascinováni fotí. Uhrančivost spočívá zcela prostě v optickém efektu. Nepotřebujete si ujasnit, že umělec zkoumá samotné médium malby, jeho možnosti, nemusíte promýšlet to, jak zhmotňuje ve výsledném artefaktu čas, tolik podstatnou procesuálnost vzniku obrazu, vrstvení, k němuž patří i čekání. Divák je zkrátka lapen zážitkem, jednoduchou, přitom nevšední koupelí oka. Na to však nejsme v současném galerijním provozu příliš zvyklí, a tak se divák, který má za to, že už si s uměním zadal, snaží nabýt ztracenou rovnováhu, a stud z povrchního okouzlení překrýt kritickým nadhledem. Někteří paradoxně volí opět tu nejpřímější cestu k očištění, a sice očerněním autora: „To už jsem viděl onde! Houser to jen ukradl.“ A namísto zkoumání rozdílů mezi touto instalací a tou „onde“ s úlevou odchází do dalšího sálu.
Vnější podobnost mezi Houserovým „vodopádem“ a instalací venezuelského umělce Jesúse Rafaela Sota, Proniknutelná azurová z roku 1999, je skutečně zjevná. Sotova instalace je na rozdíl od té Houserovy určena divákovi k pronikání, to přitom ale není to nejpodstatnější. Především stačí pohlédnout na vývoj Houserovy tvorby, na její malířskou podstatu, která zprvu s prostorem koketuje hmotností obrazu, strukturálním pojetím jeho hloubky, přiznáním rámu, čímž se z plochy obrazu stává objekt, až se konstrukce podložky vzdává úplně, aby demonstrovala svůj vznik přímo v prostoru jako socha – krápník. Stékané „nitě“ vystavuje Milan Houser už několik let, a to jako jednotlivá díla, malby v prostoru, nebo v kompozicích dvou tří barev. Cesta k jejich zmnožení do aktuální instalace v Domě umění je logická, kontinuální, a tedy autentická, jakkoli může korespondovat s dílem op-artového umělce, dokonce jakkoli se v něm i mohla inspirovat.
Pro stromy nevidí les
Mě spíše mrzí zdání, jako by pro výrazný efekt vstupní instalace divákovi často unikal celek. Jako by se Barvometrie smrštila na oslnivý nebo plagiátorský vodopád a pár lesklých obrazů na stěnách. Přitom právě v pojetí celku je síla této výstavy.
Považuji za příznačné, že se mi při procházení instalací nejsilněji nevybavoval Mark Rothko, Jesús R. Soto nebo Anish Kapoor, ale především James Turrell. Když jsem před pěti lety na Benátském bienále vstupoval do jeho instalace Ganzfeld Apani, varovaly mě výstražné cedule, že dílo může způsobit dočasnou dezorientaci a vstup je tedy na vlastní nebezpečí. Ve zdi se skvěl jen obdélník světla. Podobně jako u Kapoorových objektů jsem si nebyl jistý, jestli je to vchod nebo jen pevná plocha zdi. Nicméně zdí jsem prošel. Nepolapitelný prostor, v němž jsem se ocitl, mi napínal smysly a podpořený varováním soustavně dráždil očekávání. Prostor zmizel. Zůstalo jen světlo. Růžové. Ne, červené. Šoural jsem se rozpuštěný v červené barvě, ne, nevím, proč říkám v červené, všude je modrá. Prostor nejsou zdi, ale to všechno mezi, tak hmotné nic jsem ještě neviděl! Nic, co mění barvu tak nepozorovaně!
Houserovy obrazy vznikají litím laků. Jen částečně ovlivnitelným procesem sedimentace pigmentů, únikem těkavých složek. Vrstvy laků vytvářejí temnou hloubku a současně lákavý lesklý povrch. Dílem se ztrácíme někde ve snaze dohlédnout dna propasti a dílem se nepříjemně jasně zrcadlíme, zpřítomňujeme na povrchu, ve škraloupu světla. V aktuální instalaci však přibývá ještě další vrstva. Do ní je zalit divák shora. Plave v laku. Průsvitné stropy Domu umění totiž Houser tónoval pro každý sál jinak. Do propastí instalovaných obrazů-objektů tedy nenahlížíme z „bílého“ světla sálu, ale skrze umělcem zvolenou barevnou vrstvu. Houser nechal celý prostor včetně podlahy „vytapetovat“ bílou, dokonale odrážející paprsky světla zpět do středu, do očí. Prostor se skutečně chvěje barvou. Oproti Turrellovi hra mnohem jemnější a přirozenější tím, že se v měňavých tónech světla neztrácíte, naopak, někteří výstavu projdou s dojmem čistých bílých stěn. Jaký omyl! Původní společná bílá není bílá ani v jednom sále. Spíše než turrellovská dezorientace, vytanou objekty Václava Krůčka, barevné jenom nepřímo, odrazem světla o stěnu. Nejkrásnější jsou průchody, kde se láme jedna barva v druhou a přitom ve výhledu nic, žádné dílo, jen bílý roh a sousední bílá zeď. Někomu se to možná může jevit jako laciný efekt filtru, polopatické vyprávění, já v tom vidím sdělné, významotvorné pojetí malířské site-specific instalace.
Sign at interier
A co tedy s tím designem? Proč si mnozí myslí, že Milan Houser není malíř, ale designér? Příliš krásné na umění? Příliš lesklé, aby v tom byl hlubší obsah? (Ano, máme rádi svá klišé i v takzvaně vysokém umění.) Nebezpečí je v těchto opalizujících objektech připomínajících karosérie drahých aut, nebezpečí číhá v čisté, skutečně dotažené instalaci, v dobré prodejnosti obrazů, ve zbytnění výkřiku „ošklivost je krása!“. Nebezpečí je v tom, že Houser má teď patent na speciální lak, takže i když dříve dělal rozličné věci, nyní se snaží vyždímat tuto formu. Není to nic neobvyklého, dělají to všichni. Jenom zde je právě ta formální stránka velmi výrazná – kolik variant? Kolik odstínů ještě, aby bylo téma vyčerpané?
Výstava Barvometrie by mohla být velkorysým funkčním završením několikaletého úsilí. Ale právě tak se nemusí brát tak vážně, fatálně – výstava je hra. Ačkoli takový přístup vyžaduje odvahu. Pozoruhodným příspěvkem do debaty o malířském designu je ale jistě nový Houserův katalog, na výstavě také k zakoupení. Katalog se zdá vycházet ze stejných pozic. Taky je odvážnou hrou, netradiční, provokativní. Jako by se ani v něm obrazy nebraly tak vážně, vzhledem k tomu, že jim do vlastního vyznění vstupují jiné předměty, prostor, invence fotografa, obraz je často přepůlen vazbou, část se ho ztrácí v lůně hřbetu… anebo jsou naopak komponované, přesně tak, jak chce autor působit. Katalog je totiž sestaven z fotografií pořízených v bytech a kancelářích majitelů Houserových obrazů. Kam jej vlastník umístil, tam jej fotograf fotí. Záměr je to neotřelý, vybíhající z uzavřené škatule představ o dobrém katalogu výtvarných děl, naopak výtečným způsobem pasuje do škatule představ o dobrém katalogu interiérových studií, veletrhů designu a módy.
Obávám se, že tady se razance míjí s cílem. Nebo aspoň doufám. Tam, kde se divácká veřejnost začíná přít nad Houserovými díly, mezi redukovaným vyjádřením malířského myšlení, myšlení o světle skrze barvu, její skladbu a čas, a obsahově plytkým designem barevných ploch, tam přichází sám autor s vlastním výkladem estetikou módního časopisu, katalogu Ikea.
Přesahování, nabourávání kategorií užitého (design) a volného umění je prospěšné. Nicméně tato ambice, pokud tu vůbec byla, nevyzní. Na takové téma snad mohla vzniknout publikace sledující díla více autorů. Nebo pokud, tak s jednoznačnějším vtipem – hele, gaučáky, fotím jen ty nad gaučem a s pohodlně uvelebeným majitelem. Ano, nad katalogem se musíte ptát, kdo si tenhle obraz koupil, co je to za lidi? Jenže se možná ptáte ještě malinko jinak: kdo obývá tenhle obývák? Byl tohle umělcův záměr? Sociální sonda? Koncept se zdá být čistý, jako Houserova instalace – v katalogu bude prostě jen to, co jsem vytvořil v určitém období, co bylo někým zakoupeno, v soukromí vystaveno a na požádání zpřístupněno fotografovi. Ale stejně, hle, jak v průhledu obraz souzní s kaktusy za sklem, a tady, v té bílé místnosti tak rudě žhne, jen sekundant červený koberec dělá servilní kontrapunkt… že jsem totéž chválil v instalaci Barvometrie? To je právě ten rozdíl. Galerie je prostor téměř vyňatý z vazeb prostředí, v němž se běžně pohybujeme. Vychvalovaná a kritizovaná „white cube“, bílá krychle, umožňuje realizovat právě tyto hry. Všude jinde dochází k interakci, která určuje význam (proč tady a teď a vedle toho?). Všechny tyto interakce, spojitosti obrazu s okolím, jsou na hony vzdálené záměrům díla i autora. Mohou vznikat leda druhotně ve smyslu „koukej, jak sem pasuje“ nebo „tady je jeho místo!“. A tedy jako design. Zkrátka formální řešení („vymalujeme si obývák meruňkovou?“). Je přirozené, že si obraz někam pověsíme. Líbí se nám, a líbí se nám „tam“. To ale vůbec neznamená, že by to vypovídalo o jeho obsahu. Leda by se právě toto ladění a harmonizování, co k čemu, stalo už zájmem autora, leda by bylo důvodem vzniku takového obrazu. Barvometrii stejně jako díla Jamese Turrella si do obýváku nepověsíte.
Milan Houser, Barvometrie, Dům umění, Brno, 9. března – 1. května 2016.
Houser, katalog Milana Housera, editor Marika Kupková, autor koncepce a grafického řešení: Adam Macháček, autoři textů: Václav Hájek, Rostislav Koryčánek, Martin Mazanec, fotografie: Martin Polák.