Počteníčko: Jodok nechá pozdravovat
Povídka Petera Bichsela o tom, jak je důležité mít Jodoka.
O strejdovi Jodokovi nevím vůbec nic, jedině že to byl dědečkův strejda. Nevím, jak vypadal, nevím, kde bydlel ani co dělal.
Znám jen jeho jméno: Jodok.
A jinak neznám nikoho toho jména.
Dědeček začínal svoje historky takhle: „Když byl strejda Jodok ještě naživu,“ nebo: „Když jsem byl navštívit strejdu Jodoka,“ anebo: „Když mi dal strejda Jodok foukací harmoniku.“
Nikdy ovšem nevyprávěl o strejdovi Jodokovi přímo, nýbrž pouze o době, kdy byl Jodok ještě naživu, o cestě k Jodokovi a o harmonice od Jodoka.
A když se ho někdo zeptal: „Kdo to byl ten strejda Jodok?“ – říkával: „Jeden šikovný chlapík.“
Babička rozhodně žádného takového strejdu neznala, a můj otec se vždycky smál, když to jméno slyšel. A děda se zlobil, že se otec směje, a babička pak říkala: „Ano, ano, Jodok,“ a děda byl spokojený.
Dlouho jsem myslel, že strejda Jodok byl fořtem, protože když jsem jednou dědečkovi řekl: „Já budu fořtem,“ povídal: „To by měl strejda Jodok radost.“
Jenomže když jsem se chtěl stát strojvůdcem, řekl děda totéž, a zrovna tak, když jsem se nechtěl stát ničím. Pokaždé odpověděl: „To by měl strejda Jodok radost.“
Děda ovšem lhal.
Měl jsem ho rád, nicméně z něho se za ten dlouhý život stal lhář.
Kolikrát přistoupil k telefonu, zvedl sluchátko, vytočil číslo a říkal do aparátu: „Brý den, strejdo Jodoku, japak se daří, strejdo Jodoku, nikoli, strejdo Jodoku, ale ovšem, určitě, strejdo Jodoku,“ a my jsme všichni věděli, že má při hovoru vidlici zmáčknutou a dělá to jen tak.
Babička to věděla taky, ale přesto volala: „Nech už toho telefonování, stojí to hrůzu peněz.“ A dědeček uzavíral: „Já už musím končit, strejdo Jodoku,“ a když se vracel od telefonu, říkal: „Jodok nechá pozdravovat.“
Zatímco dřív vždycky říkal: „Když byl strejda Jodok ještě naživu,“ teď tvrdil: „Musíme našeho strejdu Jodoka někdy navštívit.“
Nebo říkal: „Strejda Jodok se u nás určitě zastaví,“ a plácal se při tom do kolena, což ovšem nepůsobilo moc přesvědčivě, a on to vycítil a dal potom nějaký čásek s Jodokem pokoj.
A my jsme si oddechli.
Ale pak to začalo znova:
Jodok volal.
Jodok vždycky říkával.
Jodok je téhož názoru.
Ten nosí klobouk jako Jodok.
Strejda Jodok rád chodí na špacír.
Strejda Jodok snese každou zimu.
Strejda Jodok má rád zvířata má rád strejda Jodok chodí s nimi na špacír i v největší zimě chodí strejda Jodok se zvířatama chodí strejda Jodok snese každou zimu snese strejda Jodok
s-t-r-e-j-d-a J-o-d-o-k.
A když jsme k němu přišli my, jeho vnuci, neptal se: „Kolik je sedm a sedm,“ ani: „Jak se jmenuje hlavní město Islandu,“ nýbrž: „Jak se píše Jodok?“
Jodok se píše s velkým Jé a s ká na konci, a nejhorší byla na Jodokovi ta dvě o. Už se to nedalo poslouchat, celý den u dědečka v pokoji ta dvě o z Jodoka.
Ale děda si v těch o v Jodokovi liboval a říkal:
Jodok chodí okolo.
Jodok koupí kolotoč.
Hovor, toť Jodokovo sólo.
Pak už to došlo tak daleko, že říkal o všude:
Strojdo Jodok bol o nós no nóvšťovjo, jo to šokovnó chlopók, zótro k ňomo pojodomo.
Nebo takhle:
Strojdojodok bol
o nós nonóvšťovjojo
tošokovnóchlopókzó
trokňomopojodomo.
A lidé měli teď z dědečka čím dál větší strach, a on začal najednou docela tvrdit, že žádného Jodoka nezná, že nikdy žádného neznal. To my jsme s tím prý začali. To my jsme se prý ptali: „Kdo to byl ten strejda Jodok?“
Nemělo smysl se s ním přít.
Pro něho už neexistovalo nic než Jodok.
Z ničeho nic řekl listonošovi: „Dobrý den, pane Jodok,“ a pak říkal Jodok mně, a pak už každému.
Jodok bylo jeho něžné oslovení: „Ty můj milý Jodoku“, byla to jeho nadávka: „Jodoku zatracená“, a jeho kletba: „Krucinál Jodok“.
Vzal noviny, nalistoval rubriku Jodoky a jodoky – totiž Nehody a přečiny – a začal předčítat:
„Tento jodok došlo na jodoku poblíž Jodoku k jodoku, který si vyžádal dva lidské jodoky. Jodok, který jel po jodoku z Jodoku do Jodoku, nedal na jodoku jodok jodokovi J. J. a způsobil prudký jodok. Jeho jodokem zůstali J. J. a jeho spolujodok na jodoku mrtvi.“
Babička si zacpávala uši a křičela: „Já už to nemůžu poslouchat, já to nevydržím.“ Ale dědeček nepřestal. Nepřestal s tím co živ, a dožil se velmi vysokého věku. A když už pak nakonec neříkal vůbec nic jiného než Jodok, my dva jsme si přece stále výborně rozuměli. Byl jsem velice mladý a dědeček velice starý a bral mě na kolena a jodokoval jodok o jodoku Jododkovi, tj., vyprávěl mi historku o strejdovi Jodokovi, a mě ta historka moc bavila, a všichni, kdo byli starší než já nebo mladší než můj děda, nerozuměli ani slovo a nechtěli, aby mě bral na kolena, a když dědeček umřel, velice jsem plakal.
Všem příbuzným jsem řekl, že na náhrobní kámen se musí napsat nikoli Bedřich Glausner, nýbrž Jodok Jodok, to bylo dědečkovo přání. Ale neposlechli mě, ať jsem brečel, jak chtěl.
Jenomže bohužel, bohužel, tohle vyprávění není pravdivé, můj dědeček bohužel nebyl žádný lhář a bohužel se také nedožil vysokého věku.
Byl jsem ještě hodně malý, když dědeček umřel, a vzpomínám si už jenom na to, jak jednou řekl: „Když byl strejda Jodok ještě naživu,“ a moje babička, kterou jsem tak rád neměl, ho zhurta okřikla: „Přestaneš s tím Jodokem,“ a dědeček ztichl a zesmutněl a potom se omluvil.
Dostal jsem tenkrát hrozný vztek – byl to můj první vztek, na který se pamatuji – začal jsem křičet: „Kdybych bejval já měl strejdu Jodoka, tak bych nemluvil vůbec o ničem jiném než jedině o něm!“
A kdyby to byl býval udělal můj dědeček, byl by se jistě býval dožil vyššího věku, a já mohl mít ještě dneska dědečka, s kterým bychom si výborně rozuměli.
Z antologie Moudří blázni (sestavil Emanuel Frynta), Albatros, Praha 1987.
Peter Bichsel (* 1935) je švýcarský spisovatel a publicista, původním povoláním učitel. Spolu s Maxem Frischem byl zakladatelem tzv. Oltenské literární skupiny. Česky vyšla kniha Povídání pro děti, která získala Německou výroční cenu pro dětskou literaturu.