Vypravěč z afrického slumu
Jedním z mnoha hostů pražského Světa knihy bude v pátek 13. května i Alain Mabanckou, který zde představí svoji prózu Prasklej Sklenička (Dauphin, 2015).
První polovina prózy je strhující, její druhá polovina není nic moc. Těžko říci, čím je to dáno, zda autor s knihou příliš spěchal, či zda její téma na délku textu nevystačilo nebo zde byl ještě jiný důvod. První půlka prózy je každopádně excelentní a díky prvním zhruba sto stránkám stojí určitě za to si ji přečíst.
Prasklej Sklenička je název knížky i jméno hlavní postavy a také vypravěče prózy. Hlavní postavou se ale Prasklej Sklenička stává až v druhé, nepříliš vydařené půlce knížky. Ve fascinující první části textu zůstává v pozadí a především do sešitu zaznamenává vyprávění hostů v nonstop baru s názvem „Úvěr odcestoval“ v africkém slumu, přičemž ve svých záznamech, prováděných na objednávku majitele baru, neopomíná ani dění, které se kolem něj bezprostředně odehrává.
Pokud jde o styl, především v první polovině prózy se českému čtenáři zákonitě musí vybavit Bohumil Hrabal a Jaroslav Hašek. A z jejich díla především nekonečný proud historek linoucích se z úst Švejka a strýce Pepina. Alain Mabanckou (* 1965) české autory ovšem se vší pravděpodobností vůbec nezná nebo se o nich alespoň v knížce nikde nezmiňuje, ač ta je, hlavně ve své první polovině, prošpikována desítkami, možná stovkami odkazů na světovou literaturu, především jistěže na francouzskou, neboť autor pochází z frankofonní Afriky a ve Francii se jako spisovatel etabloval. Odkazováno je ale také na klasiky i modernisty, kteří psali či píší v dalších velkých jazycích: angličtině, ruštině, němčině, španělštině. Je možné, že jsou v knize zašifrováni i autoři finští či bulharští, to jsem ale nerozpoznal a považuji to za málo pravděpodobné.
Ambicí autora, který se narodil v chudinské části města Pointe-Noire v Republice Kongo (viz video z návštěvy Alaina Mabanckou v rodné čtvrti), je evidentně dokázat sečtělost a znalost velké světové literatury, včlenit konžskou frankofonní literaturu do tohoto vybraného společenství a přebývat v něm jako rovný s rovnými. Což dokázal, získal spoustu cen, dnes žije v Los Angeles, kde učí na univerzitě, chodí v drahých oblecích a vůbec je to weltman.
Z francouzské tradice Mabanckou evidentně čerpá z Émila Ajara, rovněž cizince ve Francii, rovněž autora s velkými ambicemi se prosadit, rovněž fascinovaného sexem a alkoholem. I když musím přiznat, že o osobním životě afrického spisovatele nic nevím (a vlastně ani netoužím vědět), knížka Prasklej Sklenička o tomhle vypovídá – ale jistě to může být trochu jinak. Mnohokrát jsem si při četbě vzpomenul konkrétně na román Život před sebou Émila Ajara – což je pseudonym Romaina Garyho (1914–1980), jehož vlastní jméno bylo Roman Kacew a který se narodil ve Vilniusu – protože jeho osudy i jejich mystifikační zpracování autorem jako by z Prasklého Skleničky přímo vypadly. Samozřejmě je tu i návaznost na tradici „afrických domorodých vypravěčů“, kterou ale Mabanckou v knížce řádně ironizuje.
Prózu je evidentně možné číst na víc způsobů, pro vzdělanějšího a sečtělejšího čtenáře je tu rovina hry s odkazy, citáty, narážkami a persiflážemi, rovina, již čtenář, který „jde po příběhu“, vůbec nemusí vnímat, a může text brát jako „parádní jízdu“, v níž jde především o zábavné historky spojené s alkoholem a sexem. Klobouk dolů před tím, jak to autor vymyslel a napsal, aby to všechno ve více vrstvách fungovalo a aby přitom z textu netrčela umná konstrukce, nýbrž aby působil zcela bezprostředně a spontánně, jako kdyby ho spisovatel opravdu napsal jen tak mimochodem v nonstop baru.
Obdobně chytře je knížka společenskokritická. Politici a generálové jsou vykresleni dostatečně nesympaticky, ale zároveň je s určitým obdivem popisován luxus, v němž tito bezcharakterní, ale privilegovaní žijí. Bídné podmínky života ve slumu jsou vylíčeny realisticky a evidentně se znalostí věci, ale zároveň je zdůrazněno i „šťastné bezdomoví“ nacházející se zcela mimo mašinérii evropské konzumní společnosti. Ano, Evropy je v knížce docela dost; podobně jako sám autor, i některé postavy knihy mají dlouholetou zkušenost s životem ve Francii.
Překlad Tomáše Havla atmosféru originálu, zdá se, dokázal zachovat. Rozhodně v češtině dobře zní, slova pěkně, přirozeně plynou, jako by i téma bylo překladateli blízké… I když nějaké maličkosti by se určitě ještě vylepšit daly, jenže mít na to čas, redaktora a podobně, což možná neměl ani sám autor, neboť neudržel laťku, již si v textu sám nastavil. Na webových stránkách překladatele je avizována další kniha od téhož autora, Paměti dikobraza. Těším se na to, že vyjde.
Tato recenze na knížku je ovšem psána s určitým odstupem a používá racionálních postupů a všelijakých „nástrojů recenzenta“. Samotná próza mě ale natolik strhla, že jsem nad ní tímhle způsobem vůbec nepřemýšlel a jejích prvních sto stran jsem přečetl jedním dechem a nějakým kritickým hodnocením jsem si svůj zážitek vůbec nestačil zkazit, jak mě psaní autora pohltilo a vtáhlo. A podle slušného prodeje, o kterém jsem se doslechl, koneckonců hostování autora na Světu knihy to dotvrzuje, jsem takovým spokojeným čtenářem, v němž Alain Mabanckou vyvolal zážitek „čtenářství o sobě“, určitě nebyl sám.
Alain Mabanckou: Prasklej Sklenička. Přeložil Tomáš Havel. Dauphin, Praha 2015.