Duch a doba
Ukazuje se, že společnost netvoří jen soubor izolovaných jednotlivců. Důležitou roli sehrávají i skupiny či společenství, v nichž funguje kolektivita – tedy vyšší vědomí celku a schopnost sdílení. Rozvíjet tento typ vědomí je úkolem naší doby.
Současný člověk hledá příslib své šťastné budoucnosti a přitom se s otázkami, často nevyřčenými, obrací hlavně na vědu a její představitele. Chce se od svých učených hlav dozvědět, jak se bude vyvíjet jeho budoucnost a budoucnost jeho dětí. Je však také mimořádně vynalézavý při hledání a nalézání způsobů, jak se vyhnout nezbytným, ale nepříjemným a obtížným úkolům, jež před ním stojí.
To mi připomíná jeden přístup k řešení budoucnosti, který je dnes velice populární. Jeho symbolem je britský kybernetik a robotik, profesor na univerzitě v Readingu, Kevin Warwick, ale nejen on. Tento směr je přesvědčen, že do budoucna se nedokonalí lidé promění v dokonalé téměř technické přístroje, jež bude možné navzájem pospojovat do sítě tak jako počítače. Je to zcela jistě přístup velice zjednodušený, už proto, že v tuto chvíli ani zdaleka nechápeme možnosti, které nám matka příroda dosud nabízí, natož abychom je dokázali technicky překonat. Ale nejenom proto. Takové řešení budoucnosti je nelidské, i když zcela jistě dobře míněné, jako vždy. To říkám i přes to, že si uvědomuji, jaký úžasný převrat v pohledu na svět právě kybernetika přinesla a jaké další možnosti lidem otevřela a zcela jistě ještě otevře.
Navrhoval bych ale jiný přístup, který je jednodušší i složitější zároveň a rozhodně mnohem levnější, a hlavně nemusí být odkládán do daleké budoucnosti. Složitější je proto, že je pro člověka rozhodně náročnější, než udělat ze sebe pomocí různých implantátů kyborga. Badatelům je tento přístup rovněž dobře znám. Na slavném Massachusettském technologickém institutu se této problematice věnují dlouhodobě. Vychází z jednoho pojmu, který již na počátku minulého století považoval za mimořádně důležitý vynikající francouzský přírodovědec a antropolog Pierre Teilhard de Chardin.
Tímto pojmem v oblasti životních procesů je „kolektivnost“. Jedná se o mimořádně důležitý myšlenkový krok. „A tak tu nadále budou vedle skutečností individuálních i skutečnosti kolektivní, neredukovatelné na individuum, a přesto svým způsobem stejně objektivní. Pro pohled navyklý perspektivě evoluce jsou tato řízená seskupení samozřejmě předměty stejně jasné a fyzicky skutečné jako kterákoli jednotlivá věc. Lidstvo jako skutečnost kolektivní – a tedy jako skutečnost sui generis – můžeme pochopit jen tak, že postoupíme dál za jeho „tělo“ z hmatatelných konstrukcí a pokusíme se určit ten zvláštní typ vědomé syntézy, který vyvstává z jeho namáhavého a důmyslného soustřeďování. Dá se koneckonců definovat jen jako duch,“ uzavírá svou úvahu Teilhard de Chardin.
Zde si ale musíme dát dobrý pozor, abychom tuto kolektivitu (navýsost pozitivní) nezaměnili s jiným, daleko známějším a poměrně často se vyskytujícím typem kolektivity, s kolektivitou davu (například nacistického nebo komunistického, nebo také davu sportovních fanoušků). Právě o tomto typu kolektivity píše Carl Gustav Jung: „Člověk má opravdu dostatečný důvod pro to, aby se bál neosobních sil, které sídlí v nevědomí. Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy nebo alespoň skoro nikdy neprojevují v našem osobním jednání a za obvyklých okolností. Když se na druhé straně lidé shluknou a vytvoří dav, uvolní se dynamismy kolektivního člověka – bestií nebo démonů, kteří v každém jednotlivci dřímají, dokud se nestane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň; na úroveň, která je stále pod prahem nevědomí připravena prorazit, jakmile je podepřena a vylákána vytvořením masy.“
Právě tím se liší člověk, jenž se stal součástí davu, od člověka, který je součástí skutečného společenství. Ten první, jak píše Jung „klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň“, tedy hloupne. Ten druhý znásobuje členstvím v kolektivu společenství svou inteligenci, dodejme my. Většina z nás se ve svém životě setkává jen s davem, proto si ani neuvědomuje, že něco takového jako společenství v hlubším slova smyslu vůbec existuje, nebo může existovat. Že může existovat typ kolektivity, která individualitu neredukuje, nýbrž umocňuje, je dáno tím, že vychází především z našeho vzájemného tajemného propojení.
Přitom právě v evropském kulturním prostoru máme s touto kolektivitou vyššího typu prastarou zkušenost. Křesťanská církev ji přijala od svého zakladatele přímo jako konstitutivní prvek. Mám ovšem na mysli církev v hlubším slova smyslu, tj. církev jako společenství, nikoli církev jako instituci tak, jak ji dnes obvykle chápeme. Teologickým jazykem se tomu kdysi říkalo církev jako mystické tělo Kristovo. Je možné doložit, že tento přístup pochází z prastaré hebrejské tradice. Novozákonní tradice ho charakterizuje slovy: „Tam, kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já, mezi nimi.“
K tomu má ovšem co říci znalec nad jiné povolaný, americký lékař a psycholog doktor M. Scott Peck, který se po celý svůj život věnoval praktickému i teoretickému studiu podmínek, jež musí naplnit skupina lidských bytostí, jestliže chce, aby se jí podařilo vytvořit opravdové společenství. Právě schopnost vzájemného sdílení, které dokáže nikoli potlačit, ale přesáhnout vzájemné rozdíly všeho druhu, je nepřekročitelnou podmínkou toho, aby skutečné společenství mohlo vzniknout. Dosáhnout něčeho takového je ale neobyčejně obtížné, jak asi není třeba nikoho přesvědčovat. Proto se s kolektivitou, která by násobila lidskou inteligenci, a nikoli ji potlačovala, jako je tomu v případě davu, setkáváme tak zřídka.
„Kdybych měl krátce vyjádřit, co je to společenství, pak musím říci: společenství je duch. Víte, mám sklon ducha společenství chápat spíše jako něco, co na skupinu, která společenství vytváří, sestoupilo. Asi tak jako se říká, že Duch svatý sestoupil na Ježíše při křtu. Při tomto chápání je duch společenství skutečně něco jako zjevení Ducha svatého. ‚Duch svatý‘, to je jen takový tradiční pojem, kterého používám spíše jako metaforu z nedostatku jiných. Na pojmenování však nezáleží a už vůbec to neznamená, že společenství je výhradně křesťanským úkazem. Společenství se může vyvinout mezi lidmi jakéhokoli zaměření. Někteří jsou obvykle nábožensky orientovaní, jiní nechtějí mít s náboženstvím nic společného. Rovněž se často v jedné skupině vyskytují lidé různé náboženské orientace (například žid, muslim, křesťan, hinduista a podobně). Ať to, co tvoří podstatu společenství, vykládáme v pojmech, které mají svůj kořen v některé náboženské tradici nebo zcela nenáboženským způsobem, výsledek je vždy stejný. Duch prostě kam chce, věje a nedá si poroučet,“ říká doktor M. Scott Peck.
Ale abychom nemluvili jen akademicky. Snad je každému jasné, jak převratné důsledky by pro společnost měla existence skupin, které alespoň občas dosáhnou úrovně skutečného společenství. Jejich členové se naučí vzájemně spolupracovat, což je v naší zemi mimořádně velký problém, ale k tomu nestačí technické implantáty. Musíme pochopit, že nemůžeme být sami sebou, dokud se nebudeme umět dělit o věci, jež máme společné: o svoji slabost, necelistvost, nedokonalost a nepřiměřenost. A také že skutečné společenství nemůže z principu vzniknout, jestliže se bude snažit kohokoli vyloučit. A to je téma v době uprchlické krize obzvláště aktuální.