Počteníčko: Stop Roma
Vatikán a papež Pavel VI. očima šestnáctileté výletnice ze socialistického Československa.
Před Svatým Petrem už stála spousta aut.
Od Ajnštajna jsem věděla, že korunování na císaře začalo ve Svatém Petru Karlem Velikým, nebo taky vím, že papež Pavel Pátý pokazil, co Michelangelo postavil, protože dal protáhnout portál Svatého Petra a tím snížil účinek Michelangelovy kopule.
Když mi vykládá Ajnštajn, všechno si pamatuju, a od něho snesu třeba i poučování, protože on svoje ovládá a viditelně mu to myslí.
Já toho normálně moc neznám a ve škole je to zabitý. U nás ve třídě jsou děcka, co si študujou jen tak pro sebe třeba filosofii nebo dějiny umění nebo cizí literatury i kybernetiku, kantorům se to většinou nesděluje.
Jeden kluk od nás si už v devítce dělal matematiku podle vysokoškolských skript, jmenoval se Petržel Hanuš, ale podepisoval se jen Petr, kantoři z toho pořád dělali problémy, my mu říkali Hanýs, byl to dobrej kluk.
Jednou se takhle spolu vracíme ze školy a on pořád chtěl, abych s ním šla do parku, já nechtěla a pak mě nutil, abych si sedla na lavičku, odspodu mě záblo, čekala jsem, co bude, a on nakonec řekl, že se musí se mnou rozloučit, do dvanáctky prý půjdem bez něho, přihlásil se k pecím. Povídá, jsou ti prachy potřebný, pověz, jsou nebo nejsou? Jsou ti prachy příjemný? Jenže normálně je nemáš, kdy by ti byly nejužitečnější, v mládí ještě ne, ve stáří už zas ne, uprostřed jen s vyplazeným jazykem vyděláváš na životní úroveň rodiny a mimořádnou mozkovou práci u nás stejně nikdo nezaplatí, takže jdu na manuála.
Byla jsem z toho tenkrát celá pryč, myslela jsem, že má člověk přece radši dělat práci, která ho baví, když ho k tomu pustí, ale Hanýs mě pak už moc neposlouchal.
Konečně se nám podařilo zaparkovat co nejblíž k bazilice. Naomi si připravila krajkovou roušku, kterou si při vstupu do svatých míst vždy pokrývala hlavu, a nespouštěla oči z portálu.
Vlastně to měla dobrý, mohla se obracet na pánaboha, kdy se jí zachtělo, mohla ho prosit, aby jejího Enrika brzy pustili od Královny nebes, a kdyby ho náhodou nepustili, vždycky může věřit, že pánbu měl zrovna něco důležitějšího na práci.
Avšak náš děda jednou v takové situaci na pánaboha zanevřel a nikdy se pak s ním už nesmířil. Stalo se to za první světové války, děda vždycky vykládá, jak zrovna stál na frontě v té první linii a díval se, jak feldkurát žehná jejich zbraním, ale pak se feldkurát odmlčel, protože musel kejchnout, a tu děda uslyšel, jak na opačné straně žehná druhý feldkurát zbraním nepřítele, a to všechno ve jménu stejného boha. Tak děda tenkrát vyzval pánaboha, aby to tak nenechal, jenže On v té chvíli měl asi zrovna na práci to své důležitější, a děda se dal vypsat z církve. Naše babička pak vystoupila z lásky k němu, to mě vždycky hrozně dojímalo.
Někdy uvažuju, že by přece jen nebylo marný, kdyby něco bylo, třeba tedy ne zrovna pánbu, ale Něco, aby se dalo vysvětlit, proč je to na světě zrovna tak, jak to je, a k čemu. A stejně se někdy tajně modlím podle svýho.
Vedle nás se zařadil velký ford plný páterů.
„Vidíš je,“ povídá Ajnštajn, „čekají tu z vlastní píle. Když umřou proroci a mučedníci, svatí a bojovníci, kdo to má táhnout dál? No tihle pánové přece, svatý aparát, a církev pečlivě dohlíží, aby to nebyl soubor prostředňáků, nýbrž lidí vysokoškolsky vzdělaných, a o svých věřících si nedělá iluze, počítá jen s lidmi hříšnými.“
Přes osvětlená okna galerie v prvním poschodí nad portálem přeběhl stín. Zástupy se ztišily, rozžaly se reflektory televize. Vteřiny napětí. Naráz tma, okna zhasla, celá galerie se ponořila do hluboké tmy a tak to zůstalo.
Dav přestal na vteřinu dýchat. Potom prostranství zabouřilo jako při hrozném faulu a nefér hře, hvízdání podpořily klaksony, taky jsem si zmačkla klakson, Ajnštajn se mě zeptal, jaké to je, moct si houknout na papeže, řekla jsem, že vynikající, aby si houknul taky, ale on o to ani moc nestál.
Naomi jsem trochu litovala, že ji papež před námi tak shodil, avšak nemusela si z toho nic dělat, třeba nás opravdu nečekalo dost, aby to bylo pro Svatého otce důstojné se objevit, Ajnštajn to odhadl na mizerných dvacet tisíc duší.
„A já jsem stejně měla radši Jana Třiadvacátého,“ řekla Naomi, „nikdy jsem nevynechala jeho požehnání Městu a Světu, to bývá vždy o velikonocích a já jsem si pokaždé poplakala, když jsem ho slyšela, jak žehná v tolika jazycích, vždyť on mluvil i polsky, maďarsky a dokonce taky rusky, volal braťja v Rassiji, Christos voskres a já si přitom myslela – ani teď honem nevím, co všechno jsem si myslela, ale bylo to hlavně o tom, že se nakonec možná všechno přece jen v dobré obrátí.“
„Ale česky nikdy nežehnal, viďte?“
„To ani nevím.“
„Ujišťuji vás, že kacířským jazykem Husovým nemluvil, Naomi, jeho jmenovec dal našeho mistra Jana upálit.“
„Já slyšela, že tu chtěli vašeho Husa blahoslavit?“
„To nebyla nezajímavá taktika. Dotkli by se tím něčeho, co je u nás bezmála svaté.“
„I vy jste byli nuceni dělat rehabilitace.“
Viděla jsem, jak zbledl. Řekl, že se takové věci nedají srovnávat. Já tedy nemám představu, co otcové mohli nebo nemohli dělat, aby se ty nepravosti nekonaly, ale je mi jasno, co bych teď zmohla třeba já, kdyby na to přišlo.
Jenom si tak někdy představuju zmrtvýchvstání lidí, co umřeli za věc. Až by to uviděli.
Alena Bernášková: Stop Roma (Z deníku šestnáctileté). Československý spisovatel, edice Život kolem nás, Praha 1968, strany 26–28.
Alena Bernášková (1920–2007) pracovala jako učitelka, redaktorka a překladatelka, byla poslankyní Národního shromáždění a funkcionářkou Svazu československo-sovětského přátelství. Patřila k výrazným autorům socialistického realismu, napsala scénář k filmu Jiřího Sequense Olověný chléb. O to větším překvapením je její svěží a přidrzlá útlá knížka Stop Roma. Vyjadřuje opojnou atmosféru doby, kdy bylo náhle možno vyjet autostopem za železnou oponu, a nálady mladé generace, bezstarostně si utahující z pravidel a dogmat dospělého světa, aniž by tušila, jak jednou sama dopadne.