Nářek zaslíbené země
Pár slov o plodech opuncie.
Zamilovala jsem se do Izraelce a zároveň i do jeho země. Teď, když je všemu konec, moje mysl je změněna vzpomínkami, které se už nejspíš nikdy nezopakují, protože jsem se postarala o to, aby to všechno šlo do háje. Zkoušela jsem si pro zkušenosti, které mi byly dány, vytvořit slova – přeji si, abyste stejně jako kdysi já také cítili písek mezi prsty, šavarmu v rukou a nebe bez mráčku nad svými hlavami. A až tam budete stát, okamžitě pocítíte pradávnou historii, která je celá vnořena do pocitu něčeho nezhojeného, co je mocně vypáleno do srdce i duše lidí i přírody.
Ano – nejsem úplně nestranná, protože jsem tam nechala své srdce a moje citová vazba je v mých slovech jistě patrná.
Izraelci jsou jedni z nejpoutavějších lidí, jaké jsem poznala. Jsou otevření, silní, citoví, plní kouzla a šarmu, a přitom agresivní. Žijí na hraně – vědí, že není zaručené, že tu budou i další den, a tak žijí v naprosté plnosti. Tancují, pracují, jedí a běhají po pláži tak, jako by to byla poslední věc, kterou mají vykonat.
Izrael je země úžasného jídla, organizovaného chaosu, modrého nebe a věčného jara, a každý krok, který tu uděláte, je tiše sledován něčíma očima. Jste inspirací a jste neustále inspirováni – pokud máte dost odvahy na otevření své duše tomu, co je nové a co jste nečekali. A vy také musíte mít oči neustále otevřené a zaostřené, abyste nepřehlédli zázraky, které se tu dějí na každém rohu.
Jsou elita, to nejlepší z nejlepšího. Přeživší, přemožitelé, bojovníci. Touhu po životě mají vrytu ve své přirozenosti. Pokud nemají možnost žít, pozvolna umírají. Jsou chytří, prohnaní, nemilosrdní, ale vroucně se navzájem milující. Jsou velmi hrdí jak na sebe samé, tak na své dědictví – které je nesmírně široké a pestré: od ultraortodoxních charedim po anarchistické tvůrce a umělce, kteří zaplavují svůj Tel Aviv, perlu civilizace Blízkého východu, lavinou barev, hudby a básní, vzniklých přímo na ulici. To, co je jejich, si z hloubi srdce brání, protože vědí, že země je bernou mincí – a zároveň je většina z nich v hajzlu a má nervy v kýblu kvůli povinné vojenské službě a všeprostupující neuróze, která je tu přítomná v každé molekule vzduchu. Staletí bitev a útlaku otravuje jejich mysli, ale zároveň jim dává sílu přežít v nepřátelském koutě světa, kde je všichni nenávidí. Agrese a strach jsou hlavní hnací silou jejich vývoje, a není se co divit – vždyť jim pomáhaly přežít po tak dlouhou dobu.
Izrael je země zázraků – máte-li dost odvahy otevřít své srdce a nechat se tou zemí do důsledku pozřít.
Z angličtiny přeložil Tomáš Koloc.
Několik slov překladatele
Text, který jste si právě přečetli, má několik vlastností tématu, o němž pojednává. Předně, že je nesmírně charismatický. Když ho autorka sdílela na stránce našeho společného přítele, okamžitě jsem ji (dokonce bez ptaní, proč existuje jen v angličtině) požádal o svolení k překladu a publikaci. Společný přítel, a učitel, o kterém je řeč a který nás spojuje, psycholog Yehuda Tagar, jako by byl přímo živoucím symbolem daného tématu: je to rodilý Izraelec, který se po vykonání náročné vojenské služby (u většiny izraelských emigrantů je tomu naopak) vzdal izraelského domovského práva a po dlouhé životní pouti se (s pasem země nacházející se na jižní polokouli, v němž je na jeho přání jako místo narození uvedena Palestina) na prahu své šedesátky objevil v kraji, odkud pocházeli jeho rodiče; ve střední Evropě. Hlavní motiv jeho odchodu se spíše než nějakým explicitním vysvětlením dá odvodit z jeho poslání: je tím, kdo namísto aby burcoval a bojoval, celý život uklidňuje a hojí. Komentář Yehudy Tagara na výše zveřejněný text byl jednoznačný: „Díky. Je to to nejlepší, co jsem kdy na dané téma četl.“
Druhá věc, kterou jsem si při čtení textu vybavil, je slovo SABRA. Ve staré hebrejštině to znamená plod opuncie, jedlý kaktusový výhonek, který je na povrchu drsný a bodavý a uvnitř osvěžující a sladký. Jako sabry se ale v dnešní živé novohebrejštině označují Izraelci z generací dětí přistěhovalců, kteří se už narodili na území Izraele. I text Gabriely Arbesové je do jisté míry sabra: Je vlastně spíše drsným konceptem, ale takovým, který by se jakoukoli úpravou znehodnotil; vřelým a upřímným onou hrdinností, s níž se autorka nebála vrhnout do osobně traumatického a společensky kontroverzního tématu. I proto jsem v textu, kromě posunů nutných pro převod z jazyka do jazyka, nedělal žádné stylistické úpravy.
Jako člověk, vyrůstající do jisté míry z téhož prostředí (nicméně z rodiny, která se ve 20. století téměř úplně vyhnula holocaustu, a později úplně odmítla odchod do nově vzniklého národního státu v Asii) nemohu než autorce poděkovat za její text, který ve mně „o řadu stupňů pootočil“ můj stávající poměr k fenoménu Státu Izrael.
Tipy pro další čtení:
- Povídka v KN 12/2016: Vyvolený národ.
- Fejeton-báseň k 72. výročí likvidace rodinného tábora v Osvětimi v KN 16/2016: Litanie.