Svět jako hologram
Vše lze nalézt ve všem a vše souvisí se vším – nový způsob zobrazování trojrozměrných předmětů inspiroval i nový pohled na svět a jeho vnitřní provázanost. Připomínka Karla Pribrama (1919–2015).
Předchozí, dvacáté století s sebou přineslo obrovské množství objevů. Ty nejatraktivnější a nejvíce sledované se zrodily v oblasti fyziky, genetiky a výzkumu lidského mozku a právě tuto oblast významně ovlivnilo dílo slavného amerického neurochirurga Karla Pribrama s českými kořeny (kolem Příbrami). Karl Pribram byl také prvním laureátem ceny nadace Vize 97, kterou založil bývalý prezident České republiky Václav Havel a jeho žena Dagmar.
Jméno Karla Pribrama je v současné době nejčastěji spojováno s takzvanou holografickou teorií mozku. V polovině šedesátých let, když se objevily první hologramy, si profesor Pribram všiml, že způsob, jakým je v nich uložen trojrozměrný obraz předmětu a jejich matematický záznam, představuje současně vynikající nástroj k popisu způsobu uložení informací v mozku. Podrobně a se všemi souvislostmi je toto holografické pojetí mozku vyloženo v nejslavnější Pribramově knize Jazyky mozku.
Karl Pribram byl holografickým modelem uchvácen. O co ale vlastně jde? Hologram je velice podivná věc. Kdybyste se, vážené čtenářky a vážení čtenáři, podívali pod mikroskopem na vyvolanou fotografickou desku, na které je uložen hologram nějakého předmětu, neuvidíte nic jiného než mimořádně složitou změť čar. Jestliže ale laserové světlo vhodným způsobem promítneme hologramem, obraz světlo roztříští a vytvoří přenesenou trojrozměrnou podobu původního předmětu, visícího jako duch v prostoru. Tomuto procesu se říká rekonstrukce obrazu.
Fascinující je již skutečnost, že v něčem, co samo svou povahou není trojrozměrné, může být zakódován trojrozměrný obraz, který je možné obcházet a prohlížet ze všech stran. Jestliže ale podobným způsobem pracuje i mozek, kdo v mozku interpretuje (neboli rekonstruuje) tento hologram?
Jednou se prý na nočním semináři v Minnesotě Karl Pribram zamýšlel nad tím, že by snad odpověď na tuto otázku mohla poskytnout tak zvaná tvarová psychologie, která vychází z předpokladu, že to, co vnímáme z vnějšího světa, musí mít v nějakém smyslu stejný tvar jako mozkové procesy, a pak najednou pronesl: „Třeba je svět také hologramem!“ Okamžitě se však zarazil a chvíli přemýšlel, co to vlastně řekl a jaké to má důsledky. Jsou snad i jeho posluchači něco jako hologramy, i když pohyblivé, a jestliže jsou, tak v jakém smyslu?
Zdají se nám tyto úvahy přitažené za vlasy? Ale vždyť si přeci věda donedávna ve snaze pochopit vesmír vypomáhala představou složitého hodinového stroje a byla to (ve své době) myšlenka docela plodná. Představa o světě a vesmíru, která na jeho základě vznikla, nebyla ale příliš povzbudivá. Člověk byl (a ještě dnes často je) chápán jako více méně zanedbatelné kolečko obrovského mechanického soustrojí. Kolečko, které nemá na jeho chod vůbec žádný vliv. Lidské bytosti jsou od sebe zcela oddělené, tak jako jsou od sebe oddělena jejich těla.
Také o lidské psychice se v žádném případě nedá mluvit, je to jen klam dokonale fungujícího mechanismu lidského mozku. Život je jen výměna hmoty a energie s okolím a stejně nemá žádnou perspektivu, vždyť celý vývoj nesměřuje k životu, ale k neodvratnému zániku. Tepelná smrt vesmíru je zcela neodvratná, jak ještě donedávna tvrdili renomovaní fyzikové. Touto, jak dnes již víme, velice unáhlenou a zjednodušující ideou bylo poznamenáno dlouhé období až do vzniku moderní vědy.
Představa o tom, kým nebo čím jsme, není důležitá jen pro filosofy, ale také pro každého z nás. Právě na jejím základě jednáme s druhými lidmi, právě na jejím základě se chováme vůči přírodě. Jestliže jsme opravdu jen tím, co nám vnucuje zjednodušená mechanická představa, pak není divu, že jako nejprospěšnější způsob chování se nám jeví snaha získat co nejvíce všeho (například majetku a jiných požitků) s co nejmenším úsilím a vlastně na úkor druhých. Je však třeba mít takovou moc, aby ti druzí nemohli ani pomyslet na to, že by vůči nám mohli jednat stejným způsobem, jakým my jednáme vůči nim. A když to vydrží až do smrti, je vyhráno, protože žádná posmrtná spravedlnost podle této představy světa přece neexistuje, jak si lidé dříve mysleli.
Řád světa, který se před námi rozevírá v souvislosti s jeho chápáním jako svérázného, neustále se proměňujícího hologramu, je něco úplně jiného. Má řadu vlastností, jež nás často fascinují svou nezvyklostí. Vše, co ve vesmíru existuje (každou bytost, každou věc a podobně) můžeme chápat jako body, v nichž je vesmírný celek zobrazen celý. Vše se nějak vnitřně vztahuje k celku. Různé skutečnosti spolu vnitřně souvisejí, a to tak, že se vzájemně prolínají (jako obrazy na holografické desce). Nejsou to již vzájemně oddělené body.
Jestliže tomu tak je, pak každý z nás v sobě nějakým způsobem shrnuje celý vesmír, asi jako když každý bod hologramu obsahuje celý obraz předmětu, a nikoli jen jeho část. Úžasné? Jistě ano. A také špatně představitelné. Tato skutečnost je mnohotvárná a přitom celistvá, takže vskutku „všechno souvisí se vším“. Rozdíl mezi mnou a mým bližním, nebo mezi mnou a stromem, keřem a kamenem je dán vztahem každého z nich ke všemu v onom jednotícím celku.
Vesmír, který má takovouto povahu, není již žádné chladné a nepřátelské univerzum, ve kterém platí, že dobré a žádoucí je jednat vždy jen ve vlastním zájmu, třeba na úkor druhého. Právě naopak, v takovémto světě jsou všichni na všech závislí a jakéhokoli změny je možné (ať chceme nebo nikoli) dosáhnout jen společně. Je to svět, ve kterém druzí mají stejnou hodnotu jako já sám a vše špatné nebo dobré, co jim provedu, jsem vlastně provedl sám sobě.
Na tyto úchvatné důsledky badatelského díla Karla Pribrama poukázal například profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Zdeněk Neubauer ve své slavnostní řeči při udělování ceny nadace Vize 97: „Ze svých vědeckých objevů neváhal prof. Příbram (tj. Pribram) vyvodit takové závěry (o vztahu psychiky a fyziky, duše a těla, vědomí a hmoty), které mají převratné důsledky i pro samotnou vědu.“
Vážené čtenářky a vážení čtenáři, nepřipomíná vám to něco, co již nějak znáte? Jen se nám nechce uvěřit, že podobné závěry povstaly jako důsledek badatelského úsilí ve vědě, a přece je to tak.
Autor je šéfredaktorem obnoveného časopisu Vhled.