Počteníčko: Mezi Maory
Vyprávění Josefa Kořenského o návštěvě tancovačky novozélandských domorodců.
Za čiré tmy zastavil bus (omnibus) před taneční síní vakarevarevskou. Před síní shromáždily se davy zevlounů, jako bývá u nás o muzice. Panstvo zaujalo zatím místa v tanečním sále. Tahací harmonika byla náhradou za jakoukoli hudební kapelu.
Maoři dostavili se do taneční síně v četném počtu. Polovici tvořily ženy. Bylo celkem čtyřicet tanečníků a tanečnic. Ženy rozestavily se za sebe do jedné řady, muži do druhé. V čele mužů stál předtanečnik, dobře živený, svalnatý, tlustý. Petrolejové lampy ozařovaly pestrou společnost.
Kromě tanečníků a tanečnic drali se do sálu i četní diváci pouliční, používajíce vhodné příležitosti, když nebyly dvéře střeženy. Všickni vetřelci krčili se ke stěně a do koutka, jen aby mohli býti účastni národních tanců maorských, známých jménem haka.
Větší úctu prokazovali tanečníci a tanečnice bělochům, nabízejíce jim sedadla u zdi a pozdravujíce je maorským tena koe, t. j. jak se máte, buďte zdrávi, nebo here mai, t. j. budiž vítán.
Jiní vítali upejpavé hosty před taneční síní slovy tomo mai, t. j. vejděte, pojďte dále.
Jako doma pohybovala se po sále líbezná Maorka, Megi Papakura, či vlastně Papakurová, dívka ušlechtilého mravu a vábného zevnějšku.
Tentokráte byla Megi ustrojena jako anglické baby s růžovým čepečkem. Havraní vlasy splývaly jí po zádech. Jiskrné oko s bohatým obočím a bělostné zuby jako řada perlí zdobily její dětinnou tvář. Pro každého, kdo ji oslovil, měla několik laskavých slov, a zapředla-li hovor delší, plynula její řeč jako bystrá voda a zněla jako lahodná hudba. Potvrzovala tedy naše milá Megi, že pochází z národa, jenž slyne talentem řečnickým. I dámy vychvalovaly půvaby sličné Maorky a vyslovily roztomilé dívčině obdiv, že ovládá tak mistrně jazyk anglický.
Řidčeji objevuje se Megi Papakurová ve svém národním obleku, s lehkým pláštíkem lenovníkovým, buď jenom prostým, jako na přiloženém obrázku, nebo vyzdobeným peřím kivím, jindy pak peřím pestrého ptáka tui (Prosthemadera Novae Zelandiae). Potom však neopomíná Megi vztyčiti do černých vlasů dvě chvostová peří z vymírajícího ptáka, jehož jméno je huja (Heteralocha acutirostris).
Také dnové tohoto novozélandského opeřence jsou dle všeho již sečteni, a jenom přísný zákon, vydaný na prospěch jeho asi přede dvěma lety, prodlouží život významných tvorů, kterými jsou kromě huje i bezkřidlý kivi a podivuhodný ještěr hatterie neboli sfenodon.
Ale jen jedna osoba ve Vakarevarevě nemá sladkou Papakuru v takové lásce jako jiní. Stařenka Tepaea Hinerangi nebude se snad na mne hněvati, že jsem tu prozradil její jméno. Žárlí na přítulnou Papakuru, že jsouc vábnější odvádí jí hosty, které Tepaea vždycky po gejserech a po okolí provázela, a tak za celý rok hezkou sumu peněz za své služby vyzískala.
Tepaea Hinerangi byla do nedávna jedinou průvodkyní v kraji rotorujském. Umějíc dobře anglicky mohla zodpovídati všecky otázky zvědavých turistů a uspokojovala každého svrchovaně. Vypravování její poslouchá se příjemně.
A Tepaea může o maorské vlasti mnoho vypravovati. Šíje její jest do dneška vyzdobena talismanem zhotoveným z člověčích kostí. O kanibalských hodech vypravuje Tepaea přes všecko své stáří živými barvami tak, že posluchači ani nedutají, vyjeveně dívají se na příšerný náhrdelník a kladou řady otázek, mezi nimiž nikdy neschází, jak chutná člověčí maso.
Vypravování stařenky Hinerangové zní věrohodně, ať se již týká hrozného výbuchu taraverského v letech 1886, nebo hodů kanibalských, nebo života, jaký vládl v pověstné osadě kororarecké.
Stařenka Hinerangová přijala již dávno křesťanství a s ním zároveň jméno Sofie, které se vyslovuje maorsky jako Tepaea nebo Tepaja, protože Maoři, majíce jenom písmen 15, a to a, e, h, i, k, m, n, ng, o, p, r, t, u, v, vh, hlásku p a t těžce vyslovují nebo ani vysloviti neumějí.
Patrno z toho, že se maorština může dobře obejíti bez hlásek b, c, č, d, ď, f, g, l, q, s, s. Hláska ng zní jako ng v anglickém singing nebo v německém singen, bringen.
Jen tak si vysvětlíme, že jméno Josef vyslovuji Maoři jako Hohepa, misionář mihanere, january (leden) hanuere, june (červen) hune, a že ze slova terasa udělali tetarata, jméno památného místa u Rotomahany, kde před hrozným výbuchem stávaly dva proslulé divy přírodní, chemické výtvory gejserových vod, kolosální stupňovité nádržky, známé v geologii jako Bílá a Růžová terasa (White and Pink Terraces).
Žofie Hinerangová nepochází z kraje vakarevarevského, nýbrž z vykřičené osady kororarecké, narodivši se tam r. 1827. Čítá tedy nyní 75 let. Otec její byl Skot Alexandr Gray, kovář, matka Hinerangi z maorského kmene Ngatiruanui. Žofie dobře se pamatuje, jak hrozně počínal si vůdce Maorů Hone Heke za dobývání evropské osady, a jak utečenci našli spásu jenom na lodi.
Později provdala se Žofie za Maora z kmene aravského a žije již po mnoho let v kraji rotorujském. I starší cestovatelé se dobře pamatují, když je výmluvná Žofie v okolí proslulých teras u Rotomahany provázela.
V těch krajích, nyní ovšem již valně změněných sopečným výbuchem, provázela Žofie také nás a vypravovala srdcervoucí události, jež se odehrávaly na blízku jejího bydliště ve Vairoi.
Žofie Hinerangová představuje tedy kus historie kraje rotorujského a stála za to, že její tetovaná tvář byla českým malířem Lindaurem zvěčněna a podobizna její do Partridgovy galerie v Aucklandě zařaděna.
Spanilá Megi není tetována, ale její rodiče mají obličej příšerně vyzdobený.
Z mnohých obličejů tanečnic i tanečníků šla až hrůza, ale příšerněji vypadaly tváře Maorů, jež jsem spatřil za své celodenní plavby po řece Vanganui do Pipiriki.
Mezi Maory vakarevarevskými mizí tetování vůčihledě, a sotva se již tedy podaří, aby divák mohl spatřiti Maorky, jež koupajíce se v přirozených nádržkách gejserových a vynořujíce se nad blankytnou hladinu ukazovaly by z ješitnosti své hýždě tetované nádhernými ornamenty.
Ještě nejspíše dávají se tetovati ženy a to pouze na bradě. Mladší mužové maorští upustili místy od tetování nadobro.
Když se přibylé panstvo v taneční síni vakarevarevské rozhlédlo a s národem blíže seznámilo, dal předtanečnik znamení k tanci. Několik slov, zazpívaných hřmotným hlasem kyprého velitele, uvedlo taneční sbor do náležitého pořádku. Ženy, před tím švitořivé a hašteřivé, na povel rázem utichly, narovnaly těla a napodobovaly nohama i rukama, co jim předtanečnik ukazoval. Udeřil-li vůdce rukou o své stehno, činily tak i obě řady mužů i žen, vztyčil-li paže vůdce, pozvedly rázem paže i ostatní osoby, zařval-li náčelník tanečního sboru, zařval celý sbor. Vyplazil-li prvý jazyk, vyplazovali jazyky tanečníci i tanečnice a skákali, křičeli, kouleli očima, nakloňovali se na levo, na pravo, dolů, nahoru, hekali, chrochtali, výskali, chechtali se, dupali, vymršťovali břicha, křečovitě se šklebili, sedali na bobek, tleskali, prskali, mumlali. Ani nevím, jak se ještě po svém vůdci pitvořili. Zpěv zazníval s počátku mírně, ale sesiloval se ke konci tak, že se řevem všecko třáslo. Diváci trnuli a pohlíželi ustrašeně na divoký sbor zuřivých mužů a žen. Z tanečníků a tanečnic řinul se zatím pot, a dostavovala se únava. Krátká přestávka a hlučný potlesk dodaly jim pak zase nové síly a zmužilosti.
Po tanci prvém, smíšeném, následoval tanec žen, tanec mužů, a tak střídavě předváděly se všecky národní tance maorské. S počátku tančili účastníci oblečeni, ale později odkládali zpocení tanečníci a rozjařené tanečnice kus oděvu za kusem, až zbyl jen lenovníkový opasek. Břišní tanec ukončil divokou zábavu.
Střídměji vypadal tanec po půlnoci, kdy vmísil se v rej také ten neb onen pakeha, běloch, aby provedl vždy některou spanilejší Maorku. Že provedl každý také milou Megi, každý pochopí. Z rána den na to očekávala nás Megi Papakura již u gejserů a provedla nás všemi památnostmi svého okolí. Přišla v národním kroji a s nefritovým bůžkem (hei-tiki) na krku. Posvátný ten šperk dostala Megi od rodičů, matka přijala bůžka od otce, otec od dědečka, potomek od předka.
„Co byste chtěla za svou nákrční ozdobu,“ otazoval jsem se své průvodkyně.
„Kdybyste nabízel sebe více, pane,“ odvětila maorská dívčina, „odkazu toho nikdy neprodám. Až budu míti dítě, přejde drahocenná ta památka na mého potomka. A potomek bude si vážiti odkazů po svých předcích a zachová je zase věkům budoucím.“
Nefritový idol hei-tiki lze koupiti nyní na Zélandě jen ve vzácných případech. Je-li pravý, platívá se za drobné bůže i několik set korun.
Povinnou odměnu přijala milá průvodkyně Megi mlčky. Neděkovala. Maoři nikdy neděkují. Slovo „děkuji“ v maorském slovníku schází. Ještě v dáli slyšeli jsme slova rozloučení: Haire! t. j. jdi, jdi šťastně! My pak odpovídali: Enoho koutou! Enoho koe! t. j. doslovně sedni si (zachovej se v pokoji).
Abychom pak žal stařenky Žofie zmírnili, vyžádali jsme si ji za průvodkyni na celodenní výlet do kraje rotomahanského.
Josef Kořenský (1847–1938) byl český cestovatel a spisovatel, člen správního výboru Národního muzea a přispěvatel Ottova slovníku naučného. Zápisky z cesty po Austrálii a Novém Zélandu uveřejňoval na pokračování v roce 1902 v časopise Zlatá Praha.