Hoří
Vyprávění o požáru.
Tohle povídání je fejeton nefejeton od autora neautora. Občas mi píše známá z Kanady, nechce ale, aby její řádky byly podepsané jejím jménem. A tak vlastně jen pře(d)kládám její příběh, který mi tolik připomíná, co jsem zažil v roce 2002 o povodních v Polabí. Vesnice Vrbno, v níž jsme jeden den jedli a spali a koupali se, druhý den už nebyla, místo ní však mezi lidmi ze dne na den vyrostla pomoc, vcítění a sounáležitost.
„Už druhý rok máme v Albertě, ale i v západní Britské Kolumbii, v Saskatchewanu a vůbec v celé Kanadě, jiné počasí než obyčejně. Je tu mnohem tepleji. Prý za to může El Niño. My v Calgary se utěšujeme, že jaro přišlo brzy, protože zima byla teplá. V těchto dnech tu máme letní vedra.
Fort McMurray je asi šedesátitisícové město na severu Alberty, asi sedm set padesát kilometrů od Calgary. Celé vzniklo pro potřebu těžby ropy. Po několikaletém vzestupu nyní zažívá krizi. Před pár dny nedaleko něj vypukl v ropných polích požár, který vítr přivál do města. Ve vedru a větru je nezastavitelný. Město kompletně evakuovali. Někteří měli jen třicet minut. Sdělovací prostředky denně hlásí, kolik lidí už bylo zachráněno. Osmdesát osm tisíc lidí evakuovaných, oheň zatím beze změny. Shořelo deset tisíc hektarů země, bojuje se o centrum města. Na internetu je blog, kde se přidávají hotely a chaty, které se rozhodly poskytnout uprchlíkům ubytování, ale zveřejňují se tu i všechny nové informace a telefonické kontakty.
Můj muž právě dostal mail z letiště, že se všechna volná letadla posílají do Fort McMurray, ať se hlásí technici, kteří mohou okamžitě pomoct. Poletí deset letadel, z nichž každé může odvézt sto padesát lidí. Představuji si ty, kteří tam zůstanou, a naskakuje mi husí kůže. Ubytují je v táborech pro dělníky z ropných vrtů, hotelech a ubytovnách, v místech, kde stovky kilometrů kolem jsou jen lesy a pustina.
Příbuzní jedné maminky, kterou znám ze školky – mladá rodina s osmiměsíčním chlapečkem – právě po strastiplné osmnáctihodinové cestě přišli z tohoto pekla. Přijeli autem, jen s tím, co naházeli do tašky. Včera po obědě už hořelo, ve čtyři volala sestřenici, že se jich to netýká a že jde do posilovny a s malým do parku. V šest volala, že jsou v pořádku, oheň je daleko. V deset večer už volala z dálnice, vystrašená; hořelo po obou stranách silnice. Cestou viděla, že posilovna, kde odpoledne cvičila, už neexistuje. Sbalila jsem dětské výživy, nějaké keksy, nabídla postýlku pro malého, a pokud budou potřebovat, i hlídání.
Pár dní počkají, ona s malým odletí na východ do New Brunswicku k rodičům, on počká, co bude s jeho firmou, jestli má ještě význam se vracet. Dům měli naštěstí jen pronajatý, možná už není, ulice hoří.
Klobouk dolů před záchrannou organizací; za tři hodiny po jediné silnici v pustině evakuovali to obrovské množství lidí jen s jedinou havárií. Letecké společnosti odvezly lidi z nemocnic a obyvatele dělnických táborů. Na informačním blogu se okamžitě objevil seznam lidí z ústavu sociálních služeb a informace, kam je vezou, aby se to dozvěděli příbuzní. Byl napsaný rukou a naskenovaný. Hned potom mladou rodinu, o níž jsem vyprávěla, kontaktovala pojišťovací společnost. Požádala je, aby si schovávali všechny účtenky, a ptala se, zda nepotřebují vyplatit peníze přednostně.
Požár je stále mimo kontrolu, ani nejsilnější technika zatím živel nezvládá. Na pomoc má přijít armáda. Na Facebooku se stále častěji píše: Naše modlitby jsou s vámi. Alberto, zůstaň silná. A spekuluje se, kde asi jsou v tuto chvíli majitelé ropných společností. Ve svých vilách v Číně?
Mě ale v tuhle chvíli napadá jen jediné: Ať zaprší, ať nefouká.“