Migrační krize: Platí stále, že demokracie je diskuse?
Proč v roce 2016 přestává platit slavný axiom TGM.
Má-li se nalézt životaschopné a účinné řešení jakéhokoli problému, je nezbytné, abychom k němu přistupovali pokud možno bez vypjatých emocí a brali v potaz všechny relevantní námitky. Podíváme-li se však na současnou diskusi v naší společnosti, zjistíme poměrně brzy, co je špatně. Místo projednávání jednotlivých argumentů se vytvářejí zaryté tábory zastánců či odpůrců „jediné správné pravdy“. Tématem, jež v posledním roce zastiňuje všechna ostatní (snahu o svržení levicových vlád v Jižní Americe, občanskou válku na Ukrajině, propastné rozevření nůžek mezi hrstkou nejmocnějších a nejbohatších a většinou, jež má čím dál tím méně), je takzvaná migrační krize. Aniž pátráme po jejích příčinách, začínáme se automaticky dělit na ty, kteří by chtěli přijmout každého, kdo se chce dostat do Evropy, a na ty, kteří by sem nevpustili ani nos.
Podívejme se tedy na celou problematiku komplexněji. Za prvé bychom si měli ujasnit pojmosloví. Je rozdíl, užijeme-li termín „uprchlík“, nebo pojem „imigrant“. Jedni správně poukazují na skutečnost, že tomu, komu je přiznán status uprchlíka, se má na základě platné legislativy pomoci, a správně napomínají druhou stranu, když ta „ví už předem“, kdo uprchlíkem rozhodně není. Sami se však diskvalifikují, pokud podle téže logiky „vědí předem“, kdo všechno tito uprchlíci naopak jsou.
Začít bychom měli přijetím faktu, že k nám přicházejí lidé – neustále a v nemalém počtu. Na tuto informaci by pak mělo reagovat zjišťování, o jaké lidi se zde konkrétně jedná. Od zpravodajských služeb dostáváme zprávy, že mezi příchozími mohou být lidé nedůvěryhodní, napojení na teroristické organizace včetně tzv. Islámského státu. Státní správa ve většině zemí, jimiž hlavní migrační vlna prochází, s tím však nic nedělá; běžná imigrační agenda je v troskách (včetně tak bazálních sociálních úkonů, jako je vstupní lékařská prohlídka). Přesto – jakkoli lidé, kteří pro své okolí mohou být nebezpeční, tvoří třeba zlomek příchozích – je nutné zasadit se především o to, aby migrace z let 2015–2016 byla standardním způsobem ošetřena. V neposlední řadě je to i v zájmu těch, kdo v ní jsou…
Vraťme se k rozlišení mezi ekonomickým imigrantem a osobou s nárokem na status uprchlíka. Toto rozlišení je nezbytné již proto, že oba tyto typy lidí se budou chovat jinak. Člověk usilující o status uprchlíka bude vděčný za první „bezpečnou zemi“, která ho přijme, zatímco u ekonomických uprchlíků je utopické se domnívat, že se nechají rozdělit podle jakýchsi pevně stanovených kvót. Imigrant s prvotní ekonomickou motivací nebude chtít zakotvit v zemi s minimální mzdou na spodku evropského žebříčku. Tento typ lidí půjde vždy tam, kde bude mít nejvyšší šance na maximalizaci svého zisku. Čímž se dostáváme k dalšímu tématu: Je zapotřebí rozlišovat, zda někdo nechce pomoci někomu, komu ze zákona pomoci má – anebo zda se vymezuje vůči diktované politice, která nemá s pomocí nic společného.
Ano, máme za to, že diskuse o pomoci lidem se statusem uprchlíka je nemorální. Diskuse o nijak neperlustrovaných imigrantech, které k nám státy, jež nám momentálně vládnou, chtějí umístit pomocí kvót (a to i proti jejich vůli…), je však dle našeho názoru velmi žádoucí. Problematika takzvaně „povinných“ kvót spadá pod oblast politické koncepce, s níž lze souhlasit i nesouhlasit. Zde není možné trvat na jednom jediném postoji – a jeho odpůrce vyčleňovat z diskuse různými pejorativními nálepkami.
Chceme-li se v diskusi o problematice migrace někam posunout, měli bychom kriticky zhodnotit i všechno to, co Evropská unie v této otázce dosud podnikla. Věc se má bohužel tak, že EU jako celek po dlouhou dobu nedělala s rostoucí imigrací ze zemí blízkého třetího světa téměř nic – jen se dívala a nepřicházela se žádnou koncepcí. Potom vystoupila s návrhem kvót – a i když se ukazuje, že toto řešení nenalézá mezi evropskými státy podporu, rigidně na něm trvá jako na jediném možném.
Jistě se shodneme v tom, že to rozhodně není ideální způsob, jak pro řešení problému vytvořit přátelské prostředí otevřenosti. Mají-li spolu lidé bez problémů vycházet, je potřeba, aby spolu vycházet chtěli. Apel na dobrovolnost byl ale zašlapán hned v zárodku. Ti, kdo ho chtěli bránit, byli totalitním způsobem „vymeteni“ z určující diskuse a na hlavu jim byla posazena kacířská čepice zpátečníků, či dokonce nacionalistů. Této špinavé práce se navíc často podjaly osobnosti, které se jinak definují jako obránci demokracie.
Namísto diskuse, u níž nebyla učiněna ani snaha o její započetí, se pak na scéně objevila pochybná řešení, jako řada plánů o dohodě s tureckým režimem, který lze při vší snaze o objektivitu označit lecjak, jen ne za demokratický (viz rozhovor s Yektou Uzunoglu v KN 9/2016). Pokud je toto vyjednávání s nedemokratickým režimem navíc provázeno umlčováním jeho kritiků v zemích EU, nedá se tento krok zastánců „humanity“ ani při nejlepší vůli nazvat strategickým vyjednáváním, ale otevřenou kolaborací.
Příznačné je, že zatímco jednání s Čínskou lidovou republikou je některými aktivisty pranýřováno kvůli přístupu ČLR k tamním politickým vězňům svědomí, příslušníkům vyznání Falun Gong či tibetského a ujgurského národa, o práva kurdského a asyrského národa, křesťanů, alávitů či uvězněných nezávislých novinářů v Turecku se tito aktivisté už nezasazují – a ti, kteří to nějakým způsobem činí, jsou odsouváni na okraj, denuncováni, či přímo kriminalizováni. Lze se potom divit, že veřejnost politickým představitelům EU nevěří, že jim jde o obranu demokracie a humanity, ale hledá jiné motivy, jimiž jsou tito politici poháněni?
Dalším (a řekněme stěžejním) tématem, které v diskusi o migrační krizi chybí, je rozbor událostí, jež vedly k rozvrácení zemí, odkud k nám imigranti a uprchlíci přicházejí (Iráku a dalších arabských zemí), včetně odpovědi na otázku, proč mohl tzv. Islámský stát tak dlouho prosperovat. Navazující otázka, na niž se jaksi obecně zapomíná (opravdu jen zapomíná?), zní, jak je možné, že legální státní správa rozvinutých evropských zemí nedokáže nijak zasáhnout proti nelegálním pašerákům lidí, a dokonce se nechá jejich zločinným obchodem více méně paralyzovat. Člověk, který uvažuje tímto způsobem, se již první vyřčenou otázkou odsoudil k pobytu na okraji oficiální diskuse, a tak jeho další asociace už mohou zaznít zcela svobodně:
– Nemá tento vývoj něco společného s motivy dobře popsanými ve Steinbeckových Hroznech hněvu, kdy mzda sběračů broskví, švestek či bavlny klesala s počtem nových česáčů, jimž letáky slibovaly zářnou budoucnost?
– Není snad tím, kdo svými den ode dne se měnícími postoji v současné době nejvíc zalévá kytičky volebního úspěchu nacionalistů v evropských zemích, navenek liberální a lidskoprávní politická garnitura v čele s Angelou Merkelovou?
– Je Evropa, která dnes systematicky ničí integrační model sociálního státu (a namísto toho nechá ve svém středu vyrůstat ghetta), schopna vytvořit podmínky pro integraci statisíců až milionů lidí?
– Dokáže nositelka Nobelovy ceny za mír pro rok 2012, demokratická Evropská unie (když už díky migrační krizi obětuje i základní znaky demokracie), na počátku jednadvacátého století alespoň to, co ve druhé polovině dvacátého století dokázal totalitní východní blok: evakuovat z válečné zóny milion těch nejohroženějších, převážně dětí, aby se po třech desítkách let, do rodné země, kde je mír a stabilita, vrátily statisíce vzdělaných občanů s rozhledem (viz historická studie v týdeníku Dotyk)?
Pro ty, jimž v proudu aktuálních politických zpráv unikl historický kontext, připomínáme, že země, o které vyprávíme, se jmenovala Řecko…