Vzdělání a vnitřní proměna
Vzdělání se nedá koupit jako balík informací, navíc popřípadě ještě za nejnižší vysoutěženou cenu. Vzdělávací proces vyžaduje práci na sobě a podporu, nikoli primárně kontrolu. Přinášíme úvahu o hlubších souvislostech vzdělávání a inspirativní myšlenky z Finska.
Chtěl bych se vrátit k jednomu zlozvyku, který je však v současné době přijímán spíše jako samozřejmost. Zaměňujeme totiž vzdělanost za pouhou povrchní informovanost, jež má skutečně daleko k pochopení jakýchkoli vzájemných souvislostí. Na to jsem upozornil již dříve. Nyní bych chtěl připomenout, že i nabývání oněch běžných vědomostí, které nabízí škola, většinou opravdu, jak se říká, „bolí“. Vyžaduje totiž poctivou práci a něco takového lidskou bytost vždy určitým způsobem proměňuje (stejně jako jakákoli jiná poctivá práce). Veškerá naše přirozenost se však jakékoli proměně brání.
Vzdělávání, ne jen předávání informací
Jen to, co se nás nedotýká, co kolem nás letí jaksi mimoběžně, například nějaká povrchně přijímaná informace, nemá tento proměňující charakter. Proto také tak zvané „vygooglované“ vědomosti nepředstavují žádné vzdělání. Vzdělává nás jen to, co do hloubi pochopíme a přijmeme. Ale pozor! Jakékoli informaci, ke které zaměříme svou pozornost, nabízíme možnost, aby nás ovlivnila. Na tom je přece založena reklama.
Samozřejmě, že chápu pojem vzdělávání daleko šířeji než jako pouhé získávání vědomostí, ale nemohu přijmout tvrzení, že to, na čem záleží, je naučit se zacházet s informacemi uchovávanými v nějakém externím úložišti. Tak tomu opravdu není. Skutečné vzdělání je jen vzdělání vtělené. Než takové vtělení proběhne, trvá to určitou dobu. Vtělení vždy vyžaduje proměnu a to je zpravidla náročný a také bolestný proces.
Tomu dnes již málokdo rozumí. A po pravdě řečeno, i v minulosti tomu jen málokdo rozuměl. Synové a dcery přijímali spíše doporučení a příkazy rodičů, nebo moudřejších vychovatelů (pokud takové měli), a příliš se nezamýšleli nad tím, jak vše funguje. Důležité ale bylo, že když někdo na svém vzdělávání poctivě pracoval (byť se ona práce týkala jen nabývání vědomostí), docházelo u něj postupně k vnitřní proměně. Jestliže si však spleteme vzdělávání s pouhým nabýváním informace, bez oné systematické práce, k žádné hlubší proměně ani k hlubšímu vhledu do obtížnějších problémů již z principu nemůže dojít.
Tím není řečeno, že i nepřitažlivé a nepopulární předměty a výuková témata nemohou být vyučovány zajímavě a přitažlivě. Ve Finsku, o kterém se již léta mluví, se to zřejmě daří, jak o tom před časem referoval na jednom z odborných seminářů jeden z finských diplomatů.
Finská spravedlnost, spíše než soutěživost
„Máme nejkratší školní docházku ze všech zemí OECD a nejmenší rozdíly mezi jednotlivými školami – rodiče proto nemusí složitě vybírat školu pro své děti, prostě je zapíší do té nejbližší. A paradoxně jsme zároveň mezi nejlépe hodnocenými zeměmi ve výzkumech PISA, přitom to vše děláme s rozpočtem, který je průměrný, nebo dokonce podprůměrný v poměru k ostatním zemím OECD. Jak je to možné? O tom se právě dnes budeme bavit.
Reforma finského školství během posledních pětadvaceti let byla vedena výběrem mezi dvěma směry. Tradiční systém založený na známkování, výkonu, standardizaci a kontrole jsme si ve Finsku nevybrali. Zvolili jsme druhou cestu, založenou na spolupráci, spravedlivosti, sociálním kapitálu a profesionalitě učitelů. Často se mluví o tom, že děti se musí učit obstát v soutěživém mimoškolním prostředí. Ve vědeckých výzkumech se ale prokazuje, že toho lze lépe dosáhnout ve škole, kde panují rovné podmínky pro všechny, než tam, kde vládne soutěživost a kontrola.
Vysoce výkonné vzdělávací systémy, které můžete najít mezi zeměmi OECD, kombinují principy rovnosti a kvality. Abychom toho ve Finsku dosáhli, museli jsme se zaměřit na investice do vzdělávání. Museli jsme se zaměřit na to, z čeho můžeme čerpat v našem specifickém prostředí.
Neměníme vzdělávací politiku po každých volbách, ale zaměřujeme se na dlouhodobější cíle. Zakládáme své změny na vědeckých důkazech, ne na ideologii. Našli jsme shodu mezi všemi politickými stranami. Ty se podporují navzájem, protože cíl je v oblasti vzdělávání pro všechny stejný.
Systém je založený na důvěře: rodiče věří školám, školy učitelům, učitelé žákům a žáci přebírají zodpovědnost za to, že se učí co nejlépe. Školy informují rodiče o tom, co se v nich děje, prostřednictvím on-line databází a systémů. Nemáme žádné národní srovnávací zkoušky, pouze po střední škole, po gymnáziu. Cílem není školy kontrolovat, ale podporovat je, aby dosáhly svého vzdělávacího cíle.
Učitelství je jednou z nejvíce ceněných profesí ve Finsku, protože učitelé vědí, že mají volnost a svobodu v tom, jak budou pojímat svou práci. Uvědomujeme si, že vzdělávání je investice do budoucnosti. Proto se zaměřujeme už na předškolní vzdělávání. V našich školách chceme mít více spolupráce a méně soutěživosti, více důvěry založené na zodpovědnosti a méně testování a kontrol, protože když se soustředíte na národní testování, chcete dosáhnout pouze nejlepších výsledků v testování, ale už se nezabýváte výsledky učení.
Soustředíme se na učitele a učení, nikoli na rozvíjení školského managementu. Učitelé jsou zodpovědní za učení a nacházení způsobů, jak učit, a školský management je má v jejich úsilí podporovat, nikoli kontrolovat. Všechny děti jsou integrované pohromadě ve stejných třídách a těm, co to potřebují, dáme podporu – tento přístup máme podložený vědecky, neděláme žádné experimenty na dětech.“
Kvalitní vzdělání nad zlato
Rozhodně by finské a nejen finské zkušenosti stály za pozornost i u nás. Musíme však konečně opustit iluzi, kterou nám současná doba tak často a tak ráda sugeruje. Ta iluze spočívá v tom, že jsme neustále přesvědčováni, že cokoli chceme, můžeme získat s co nejnižšími náklady. To je rádoby „kapitalistické“ myšlení. Ve skutečnosti myšlení hloupé a na hlavu postavené. Každá věc, která za něco stojí, je skutečně drahá. A vzdělání, jež za něco stojí, je třeba vždy vyvážit zlatem. To neznamená, že to zlato musí být v podobě kovové, nebo v podobě peněz. Vlastně dokonce ani v této podobě být nemůže. Může mít jedinou podobu: podobou energie a času, kterou jsme schopni něčemu takovému věnovat.
Autor je šéfredaktorem obnoveného časopisu Vhled.