Chaos a řád
Dva zdánlivě neslučitelné pojmy v současném chápání tvoří smysluplný celek, jenž pomáhá pochopit nepředvídatelnost životních dějů a pozdvihnout se nad striktně deterministické pojetí světa. Znamená to též vzdát se iluze o možnosti absolutního „řízení světa“.
Již staří Řekové byli nezvratně přesvědčeni, že jejich Kosmos (neboli Řád) povstal z chaosu a že se vše, co je součástí řádu, opět do chaosu navrací.
Současné vědecké pojetí chaosu míní ovšem něco zcela jiného než naprostý nepořádek a zmatek. Teorie hovoří přímo o „řádu chaosu“ tak, jako se hovoří o řádu kvantovém či mechanickém.
Tento zdánlivý protimluv – „řád nepořádku“ – je základem teorie deterministického chaosu. Neznamená to, že „chaos“ v současném vědeckém pojetí nemá s tím, co obyčejně máme pod tímto slovem na mysli, nic společného. I pro vědu se „chaos“ vyznačuje nevypočitatelností a neuspořádaností na rovině vzájemné polohy a pohybu klasických těles (molekul, atomů apod.).
Chaos a věda
Avšak rozvoj chaotických procesů tíhne k zaujímání jistých vzorců chování či stavby, které lze přesně popsat a zkoumat. Konkrétní uspořádání – ve smyslu vzájemnosti poloh či drah – nejsou sice nikdy stejná, ale jejich celková podoba je dobře rozpoznatelná.
Tak například se říká, že po celé trvání Země nespadly na její povrch dvě zcela totožné vločky, přesto však jsou vodní krystaly dobře rozpoznatelné a lze sestavit katalogy jejich základních typů. Krystalizace vodní páry je dobrým příkladem chaotického procesu.
Požáry, povodně a laviny jsou jiné typické elementární příklady chaotického chování. Ale i tak jednoduché události, jako je kapající vodovodní kohoutek, či dokonce i pohyb kulečníkové koule, vezmeme-li do úvahy tření, jsou chaotické povahy. Jejich chování nelze předvídat, protože jsou nekonečně citlivé k počátečním (a také mnoha následujícím) podmínkám. Chaotické chování je tím přímo definováno: i sebenepatrnější vliv zde může vést k nedozírným následkům. Klasický princip, příčina rovná se následek, v rámci chaotického řádu skutečnosti rozhodně neplatí!
Chaos a společnost
Dalším neobyčejně zajímavým příkladem z této oblasti jsou společenské procesy závislé na důvěře, zvláště hospodářské a finanční, které můžeme v současné době sledovat přímo v činnosti. Pro běžného pozorovatele je neuvěřitelné sledovat, jak se i tak mimořádně bohatá a stále více bohatnoucí země, jako jsou USA, může dostat do velkých potíží pouze tím, že část veřejnosti ztratí důvěru, že budou naplněny její představy o budoucnosti, tak, jak se to stalo před několika lety.
Ztráta důvěry je věc neobyčejně těžko postižitelná, velice závislá na tom, jaké si daná společnost klade cíle, jak je schopna se uskrovnit a podobně. Tedy na psychickém pozadí dané společnosti. Tím se ale dostává do ekonomické hry lidská psychika, a tedy i nevědomé oblasti psychiky, a to jsou, jak dnes již víme, skutečně nekonečné a zcela nepředvídatelné hlubiny, které si nijak nezadají s hlubinou vesmíru.
Pokud jde o reálná ekonomická fakta, není žádný důvod k zneklidnění. Amerika totiž nechudne, nýbrž stále bohatne. V principu by se přece vůbec nic nestalo, kdyby akcionáři těch společností, které tak neuváženě prodávaly hypotéky, nereagovali tak, jak reagovali. Zvláště, když je jasné, že každý, kdo podniká, musí s určitou ztrátou počítat. Jenže nic takového se obvykle neděje, každý chce zbohatnout na úkor ostatních. V takových podmínkách se skutečně může stát, že vznikne krize obrovských rozměrů, kterou nikdo není schopen zastavit a na kterou nakonec doplatí všichni daleko více, než kdyby se lidé na finančním trhu dokázali chovat jen o něco málo inteligentněji. Důvody jsou však psychologické a žádné jiné. Bohatství země s tím nemá nic společného. Skutečnost se prostě dostane do rozporu s naším očekáváním a my nejsme schopni se dostatečně rychle přizpůsobit. To platí jak pro jednotlivce, tak pro podnikatele.
Je to něco podobného, jako když se rozkřikne, že se nějaká banka dostala do potíží. Ty potíže nejsou většinou nic vážného, banka si s nimi lehce poradí, pokud ale její klienti nezačnou hromadně vybírat své vklady. Jestliže se tak stane, je o jejím osudu rozhodnuto.
Chaos a sen o předvídatelnosti dění
Sen tradiční vědy předpovídat a kontrolovat budoucnost se tak definitivně rozplynul, a to nejen v pravděpodobnostním světě kvantových dějů, nýbrž i v rámci samotné newtonovské mechaniky. Meze klasického determinismu názorně vyjadřuje známý příměr „efektu motýlího křídla“, jehož mávnutí – v pravý okamžik na pravém místě v Evropě – může mít za čas dopad na vývoj hurikánů nad Střední Amerikou, jak se říká.
Skutečnosti tohoto typu mohou být usměrňovány žádoucím či náležitým směrem, bez násilí, bez nátlaku, jen cestou jemných („subtilních“) doteků, které předpokládají pochopení a vhled, avšak nepotřebují měřitelné síly a viditelné námahy.
A tak nejenom v mikrostruktuře hmoty, nýbrž i v jejím makroskopickém chování se zračí povaha čehosi obtížně pojmenovatelného, jehož cestu příroda sleduje, kdykoliv se nenachází sevřena do svěrací kazajky definovaných experimentálních podmínek.
Mnozí autoři živě popisují, jak kvantový řád klade meze platnosti řádu mechanistickému. Z hlediska tohoto výše popsaného principu se to však jeví opačně: mechanistický řád představuje jen okrajový případ kvantové reality. Oblast, v níž platí galileovsko-newtonovské zákony, není v našem slova smyslu světem, nýbrž pouze jakýsi povrch či obal mikrosvěta, druhotný projev kvantového řádu skutečnosti.
Příroda se chová jinak, než jsme původně předpokládali
Ukazuje se tak, že deterministické procesy platí, přísně vzato, pouze v laboratorních podmínkách, v přírodě se však nevyskytují. Dokonce i systémy, které považujeme za neživé, se v podmínkách, které se odchylují od ideálu, chovají tak samostatně, že to až připomíná živé organismy.
„Věda se nesnaží o vysvětlení, stěží se pokouší interpretovat, převážně sestavuje modely. Modelem se obvykle myslí matematický konstrukt, který spolu s určitou slovní interpretací popisuje pozorované jevy. Ospravedlněním takového konstruktu je jedině a pouze to, že se od něj očekává, že bude fungovat,“ říká slavný americký matematik a kybernetik John von Neumann.
To se samozřejmě týká věd, které používají matematické modely. Badatelé v oblasti chaosu nejen, že používají matematické modely, během let se propracovali ke zcela novému pochopení matematiky. Díky počítačům a počítačovým modelům chápou matematiku spíše jako experimentální vědu.
Tím je studium chaosu těsně spojeno s budoucností počítačů, hlavně s rozvojem optických počítačů, biopočítačů a kvantových počítačů. Zvláště ty poslední značně překračují obvyklou lidskou představivost. Ale o tom zase až jindy.