Identity Aleny Wagnerové

Alena Wagnerová. Foto Ota Nepilý, 2012

Spisovatelka a publicistka, jež svůj život i práci rozložila mezi české a německé prostředí, nedávno oslavila kulaté jubileum. My jsme využili možnosti položit jí několik svého druhu bilančních otázek. Jedinečnost životní perspektivy Aleny Wagnerové je na stránkách Kulturních novin umocněna faktem, že jubilantka je od prvních chvil spjata i s ideou našeho družstevního listu.

Alena Wagnerová je rodilá Brňanka. Narodila se 18. května roku 1936 do evangelické rodiny a od raného mládí se stýkala se svými literárně zaměřenými vrstevníky v Brně i v Praze, pozdější skupinou Šestatřicátníci. Vždy jí byla blízká sociální témata, otázka postavení žen ve společnosti, česko-německé vztahy a další kulturně-politická témata, u nichž se snažila o plastický pohled, který překračuje převládající a zjednodušující stereotypy.

Jako publicistka působila před svým odchodem do Německa v časopise Plamen (zakázán 1969). V německém prostředí spolupracovala například s Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo Neue Zürcher Zeitung. V českém prostředí po roce 1990 spolupracovala s Literárními novinami, Listy a Českým rozhlasem. Vydala několik knih, v nichž se věnovala například Mileně Jesenské, Sidonii Nádherné, rodině Franze Kafky. Metodou orální historie zmapovala zapomenuté hrdiny našich dějin, antifašisticky smýšlející sudetské Němce, a nedávné období zasvětila historii jihočeského venkova v oblasti Zbudovských blat: je spoluautorkou knihy, v níž se vyjevuje komplexnost a nejednoznačnost dějinných procesů (1). Autor těchto řádků doufá, že o poslední publikaci poreferuje v dohledné době i na stránkách Kulturních novin.

Na otázku, čím se naše jubilantka právě nyní zabývá, jsme dostali odpověď: „Pracuji spolu s ilustrátorkou Jitkou Němečkovou na obrázkové knížce pro děti. Jde tu o zpracování provensálské legendy o svaté Martě, která přemohla draka zpěvem, ale občané drakem ohroženého městečka přemáhání zla dobrem nepochopili a draka zabili. Připadá mi to jako dnes velice aktuální téma, protože už zase začíná harašení zbraněmi a agresivity a násilí přibývá. No, a jinak mám hotovou knížku povídek v německé i české řeči a rozhlížím se po nakladateli…“

Přejeme Aleně Wagnerové pevné zdraví, životní optimismus a klid na další práci a vděčně připomínáme, že nápad založit mediální družstvo a první odkaz na inspirativní německý družstevní list taz.die tageszeitung přišel v roce 2009 právě od ní.

Než přejdeme k první otázce našeho rozhovoru, rádi bychom upozornili na již dříve publikované rozhovory a stati v češtině (více zde), které obsahují jednak podrobnosti o životě a práci Aleny Wagnerové a jednak mnoho společensko-politických reflexí, jež s odstupem doby neztrácejí na své aktuálnosti. Ba spíše promlouvají mnohdy ještě naléhavěji. 

Narodila jste se v Brně, tam jste také vystudovala, žila do roku 1969, kdy jste natrvalo přesídlila do Německa. Svoje pobývání dělíte mezi Saarbrücken a Prahu, svůj zájem mezi kulturu a dějiny české i německé, píšete česky i německy. Jak vnímáte svou národnostní identitu?

Definuji se jako Češka žijící v cizině. V této sebedefinici byl v době, kdy jsem (legálně, po uzavření sňatku) odcházela, i kus protestu, tuto kategorii jako něco normálního bývalý režim neznal. Znal jenom emigranty a jiné zrádce národa. Svou národní identitu v žádném případě nechápu jako ono klasické Dykovo: „Opustíš-li mne, zahyneš“. To je už, právě všemi těmi vlnami emigrací, které nás od roku 1938 postihly, ale především tou po roce 1968, dávno překonaná záležitost. I pro spisovatele, pro něž je změna idiomu vůbec nejtěžší, protože předpokládá vniknutí do cizí řeči, jako kdyby to byla mateřština. Pro sebe bych řekla, že mám dnes identity dvě, tu první českou, kterou jsem dostala tak říkajíc do kolébky, či primární socializací, a tu druhou, která začíná rokem 1969 a která je výsledkem usilovné a tvrdé práce. Tyto dvě identity se vzájemně nepopírají ani spolu nesoutěží, doplňují se a zvětšují můj prostor svobody, protože jsou to taková dvě zrcadla, v nichž se obě identity vzájemně kriticky reflektují, takže je člověk má, ale není na nich závislý.

A co jste přijala za své z nového domova?

Jako píšící člověk bych řekla: především řeč. Němčina ve mně utvrdila přesné vyjadřování a myšlení, je to přísná řeč, ne tak vlahá jako čeština, obojí má své výhody a nevýhody, tak jako příslušnost k jednomu nebo druhému národu, protože řeč je výrazem národní psychiky, českého přebytku emocionality a jejího německého nedostatku. Nedostatek emocionality a spontaneity vidím vůbec jako největší – teď hrubě zevšeobecněno – nedostatek německé povahy. A myslím, že v Německu jsem pochopila rozdíl mezi loajalitou ke státu a příslušností k národu. Myslím, že my pořád cítíme víc národně než státně, proto je náš stát často tak slabý. Pokud jde o tu loajalitu ke státu, teprve nedávno mi došlo, že ta část našich Němců, kteří se přihlašovali k německému aktivismu, a antifašisté vůbec, vlastně státně mysleli víc než my Češi. A tato převaha myšlení v kategorii národa a ne státu byla jednou z příčin selhání, řekneme-li to tak tvrdě, první republiky i společného státu se Slováky.

Napadá mne určité dilema vznikající z vědomí dvojí identity – člověka jako jednotlivce a člověka jako příslušníka národa: Jako Čech můžu být hrdý například na výkony českých sportovců či umělců. To nedá vcelku žádnou práci, ale pokud jsem poctivý, musím se také optat: Mám na to vůbec právo a do jaké míry se s tím můžu ohánět? Jak jsem k tomu přispěl? Není to příliš laciné? A současně vyvstává otázka: Je součástí národní identity i převzetí pocitu odpovědnosti za činy, jež mají v základu kolektivní charakter a negativní dopad? Mám na mysli agresi vůči jiným národům, diskriminaci určitých skupin obyvatel a podobně. – Je vůbec v silách jednotlivce přijmout svůj národ s jeho slabými i silnými stránkami současně?

Převzetí pocitu zodpovědnosti za dobré i zlé v národní historii je základním předpokladem národní identity. I když za to negativní člověk osobně nenese žádnou vinu. Já svou historickou zodpovědností patřím do Čech, protože moje socializace a mé historické vědomí je české. Moje my je české. Snad poprvé jsem si to uvědomila, když jsem se skupinou Němců na studijní cestě do Izraele byla v památníku holocaustu Yad Vashem. Ti byli tak otřeseni z konfrontace s tím, co bylo součástí dějin jejich národa, přímo si zoufali a procházeli tím prostorem jako ztracené ovce. A já jsem najednou cítila, že já za to všechno zodpovědná nejsem, že je to strašné a nepředstavitelné, ale já jako Češka za to nenesu žádnou vinu. A co víc, já i kdybych chtěla, tu vinu s Němci nést nemohu, bylo by to trapné, vlezlé, oni by to ani nepřijali. Ale moje odpovědnost je odsun a jím se zabývat jsem vždycky cítila jako svou povinnost.

Dlouhá léta se zajímáte o postavení žen ve společnosti. Existuje vůbec autentická ženská identita, nebo je to dobově podmíněný sociální konstrukt, který má za cíl ženu zmanipulovat do určité společenské role, třeba určitým způsobem kodifikované mateřské role? Jak tuto otázku prožíváte vy sama osobně?

Samozřejmě, že autentická ženská identita existuje, souvisí s predestinací k mateřství jako biologickým faktem, který má ovšem řadu sociálních důsledků v různých společnostech různých. Být matkou není smyslem, ale součástí života. Obohacující, ale náročnou součástí. Tak jsem to aspoň cítila já. Protože vztah mezi pohlavími je základním lidským vztahem, existují ve všech společnostech pokusy jej nějakým způsobem kodifikovat a tím manipulovat, třeba chápat mužství a ženství jako polární protiklady, definovat ženu jako deficitární bytost, která není schopna vykonávat řadu činností, nebo současný pokus některých genderových teoretiček rozdíly mezi pohlavími relativizovat jen jako sociální fakty a z toho vyvozovat, že pohlaví nejsou dvě, ale asi pět, což je pro mne jako vystudovanou bioložku naprostý nesmysl. Samozřejmě, dovolím si teď trochu odbočit, že eros se neprojevuje jen ve vztahu mezi mužem a ženou, i když je to vztahový prototyp, ale i mezi dvěma muži nebo ženami, eros je do určité míry přítomen v každém mezilidském vztahu, i v docela normálním nepedofilním vztahu k dítěti. Ale když dojde k pohlavnímu sblížení, slouží tu jako předloha intimní vztah mezi oběma pohlavími. Já osobně, asi tím, co teď řeknu, budu provokovat, bych za skutečnou emancipaci homoerotické sexuality považovala osvobodit se od heterosexuálních prototypů legalizace vztahů, jako je uzavírání manželství před úřadem nebo v kostele, a vytvořit si vlastní pravidla spolužití. Protože jen tak lze dosáhnout skutečné samozřejmosti homoerotické existence. Jistě, prvním stupněm každé emancipace je nápodoba, to známe z emancipačních snah jak amerických černochů, tak žen. Je to znak traumatizace diskriminujícími společenskými normami, a to platí i pro homoerotické vztahy.

Vnímáte svou identitu i v rovině rodiny a domova? Vztah k určitým osobám a osudům?

V rodinných a společenských situacích ano, když zažívám, že na určité věci reaguji nebo je cítím jinak. Třeba když jako dnes v diskusi o moci, nutnosti mít moc a tím možnost působit, já opáčím: „Ale je také moc bezmocných.“ Typická odpověď příslušnice malého národa. A Němci žasnou, protože otázky moci, především ve spojení s nacismem, jsou pro ně otázkou kardinální a traumatickou.

Vystudovala jste biologii a pedagogiku, pak jste si doplňovala humanitní vzdělání v Německu, píšete články, knížky, věnovala jste se intenzívně orální historii, sociologickým výzkumům… Jak vnímáte svou profesní identitu? Spisovatelka? Publicistka? Historička? Aktivistka?

Píšící žena a politický člověk.

Může člověk dospět k reflexi ještě nějakého jiného typu identity, založené třeba na celkové smysluplnosti jeho života? Ono to souvisí s předchozí otázkou: Lze formulovat vědomí identity jinak než třeba „jsem vědec“, „jsem spisovatel“, „jsem otec“?

Smysluplnost života je podle mne jiná, obsáhlejší kategorie než identita. Já myslím, že každý z nás má identit víc, a ty se projevují v různých situacích. To, co jmenujete, otec, vědec, spisovatel, jsou různé role, s nimiž se člověk identifikuje, ale identita je něco širšího, obsažnějšího. Pro sebe bych řekla, že mám svou identitu jako člověk-žena, jako Češka, jako Češka žijící v Německu, jako Středoevropanka, jako Evropanka, jako žena píšící, jako občanka. V historických situacích, třeba v listopadu 1989, má vrch moje česká identita, když ale někdo hloupě nadává na Němce, vystoupí do popředí část mé identity německé. A můj muž má i určitou identitu jako manžel Češky. Zkrátka a dobře identita není něco statického, identita je dynamická entita, a teprve ono zakotvení a působení identit různých řádů, řekla bych, dává člověku pocit smysluplnosti života. S jedinou výlučnou identitou to sotva jde. Jsem Čech, a to je mi vším, to už není identita, ale dogma.

(1)

Alena Wagnerová, Leoš Nikrmajer, Jiří Petráš: Paměť kraje – Proměny Zbudovských blat (Sedlec a okolí) v průběhu dvacátého století. Vydavatel: Svazek obcí Blata ve spolupráci s MAS Rozkvět zahrady jižních Čech v Českých Budějovicích, 2014.