Akoby nešlo o všetko
Zamyšlení nad básnickou sbírkou Rút slovenského autora Petera Mišáka. Nad knihou znepokojivou a plnou otázek.
Začtete-li se do knihy plné otázek, bezděky se začnete ptát také. Třeba: Je možné, aby sbírka reflexivní lyriky, kniha s filosofickým podhoubím, dokázala probudit hluboké emocionální prožívání? Jakými prostředky to autor dokázal? Máme před sebou básnický dialog. Lyrický subjekt se obrací k bytosti zvané Rút. Kontinuita kolektivní kulturní paměti v ní rozpozná starozákonní archetyp, podobenství, což dokazují i předznamenané citace z biblické Knihy Rút.
Odkazy na antické nebo starozákonní literární hrdiny nejsou v literatuře ničím výjimečným. Spisovatelé často kříží své síly s Jobem, Jeremiášem, Ester, ale i s hrdiny antických bájí či dramat – připomeňme například krále Oidipa, Elektru či Antigonu. V české literatuře vyšel (po dlouhé době zákazu) například skvělý Podzim s Diogenem Augustina Skýpaly, nedávno zesnulý básník Pavel Weigel vedl urputný a naléhavý Rozhovor s chmurným převozníkem do podsvětí – Charónem.
Uvážíme-li, že český literární kritik Oleg Sus napsal svého času, že umění má smysl, mluví-li aktuálně k dnešku, pak ty neustálé literární odkazy k něčemu, co k nám promlouvá z pradávných věků, vyznívají jako básnická schizofrenie. Ale vysvětlení není zas tak nesnadné. Naše rozkolísané vědomí i svědomí potřebuje ideál, který bude sice lidsky i umělecky složitý, ale zůstane silný a veliký i ve svých pochybách a omylech. Ideál, z kterého se nevyklube (omlouvám se za to slovo) „parchant“.
Při četbě básnické sbírky Petera Mišáka mám střídavě dojem, že slyším básníkovu polovědomou vnitřní samomluvu a vzápětí ke mně tento cyklus básní promlouvá jako promyšlený, virtuózní hudební opus. Jakou měrou v básníkovi biblické podobenství rezonuje? Třebaže autor svou nepřítomně přítomnou hrdinku ve verších velice často imaginárně oslovuje, mluvit o apostrofách mi připadá příliš literární. Častěji mne napadá „zpověď“. Řečeno jeho slovy: Úplne nahý / dnes kráčam / pomedzi svet . Ačkoli je jako lyrický subjekt neustále přítomen, jeho filosofické vědomí dokázalo oddělit ego zahleděné do sebe od naléhavého vnitřního hlasu. A básníkův vnitřní hlas, hlas jedince, upozorňuje na to, čím strádáme všichni.
Takto nazíráno, mohla by se zmíněná křehká knížka nazvat moderní jeremiádou, pláčem nad úpadkem našeho bytí, mravů i absencí morálních imperativů. Nejsem však přesvědčená, že jde o jeremiádu. Proč? Především proto, že Mišákovy verše střeží osobní tajemství. Básník nemluví k davu. Nekáže, nehrozí, nekreslí do písku ani na vodě obrazy přibližující se apokalypsy. Přesto se nemůže zbavit smutku, který vyplynul z jistého poznání, to poznání v něm probudilo pochybnosti a pochybnosti v něm zabily instinkt dětské či animální duše. Čteme verše plné tesknoty, nikoli výčitek: Už nemám nič, / len rozprávky.
Pokračovat v úvaze v tomto duchu by znamenalo abstrahovat víc, než je třeba. Neboť navzdory myšlenkové impresi nás básník nepřevádí ani do filosofických kalkulací, ani, jak se kýčovitě říká, do vyšších sfér. Stojí střízlivě na zemi, je tady a teď. Pro svůj příběh vytváří lapidární slovní horizont. Přítomný čas je vyjádřen neokázale: dnes, teraz. Také samotný den se řídí kosmickými zákony. Přichází ráno, svítání, pak popoludní, soumrak, večer, noc. Zákonitý koloběh, v němž si člověk dělá vlastní zářezy a básník slibuje a věří: Jednou ráno si to povieme. V kontrastu vratké pomíjivosti přítomného času stojí čas „valivý“: roky, věky, staletí, tisíciletí. Jde o to, dokážeme-li dávnověk zasadit do současných souvislostí.
Stejně věcně je v knize zachycen prostor. Ocitáme se v plenéru, ale uniká pevný bod. Věcné „tady“ znamená i „všude“. Ani v tomto případě nenajdeme květnaté líčení, jako by básník už předem vědomě rezignoval na všechny básnické figury, na barevnost světa, na jeho civilizační ozvučení. Téměř mimochodem se zmiňuje, že je sychravo a mokro. Zaznamená noční vítr. Jindy se schyluje k bouřce. Bičují nás přívaly deště. Naše nohy občas klopýtnou o hroudu hlíny: Keď nimi kráčaš / vše obuv klopne / o hrudu. / Už len to počuť.Kroky nie.
Letmo se můžeme ocitnout i na chodníku, který básník odmítá zdobit kobercem – neboť: nač? Dovede nás také na vinici. Ale především a opakovaně stojíme na strništi. Jsme na kraji pole. Vinice a klasy. Chléb a víno? Proč ne? Ale je toto básníkův záměr? Symbol obětiny? A do toho všechno se rozdrnčí na několika místech – jako nečekané sólo uprostřed orchestru – připomenutí, že tady je i „starcovo pole“. Příčina všeho? Mlýnský kámen?
Do tohoto podivně nemluvného prostoru, který zdánlivě nedrásá ani nestimuluje, se rozhoří požár. Oheň je častý poetický oxymóron. Paradox života a smrti. Jakou roli tu hraje spáleniště? Burcuje z netečnosti, nebo je to memento mori? Dramatický, čitelný archetypální příměr. Při pozorném čtení pochopíme, k čemu ta nebarevnost slova, zdánlivá nepoetičnost, zjednodušená symbolika. Básník nechce mluvit o materiálním světě. Ve verších spíše vzpomíná na krásu. Stýská se mu po ní. Krásu vnímá jako tesknotu, která duši nezraňuje, ale nadnáší, stejně jako samotná Rút: keď prídeš,príde báseň.
Kdo je vlastně ta Rút? Proč právě ona a ne třeba ona? Je to básníkova žena, milenka, přítelkyně, inspirace? Je to personifikovaný půvab – neboť půvab nepodléhá času? Je to trýzeň? Poezie? Úděl? Může to být všechno dohromady nebo vůbec nic z toho.
Co když básník zoufale hledá důvod, proč žít a radovat se? Lpí na mlčenlivé Rút proto, že jej obklopuje neurotická hyperaktivita, neúnavná, ohlušující a otupující, v níž se rozbíjí celistvost života? Život je nepředvídatelný. Ve svém světě se v jistých životních situacích pořád obracíme zpátky. Odborně se mluví o psychičnu, o duši. Něco málo víme o dějinách duše, ale překvapivě nic nevíme o dějinách těla. Člověk se najednou potřebuje vyslovit. Monolog neexistuje. Vždy s někým mluvíme. Slovo je stejnou měrou osvobozením jako trýzní. Neboť kdo s námi prožívá totéž? Kdo nám může odpovědět tak, že nás uklidní, vše objasní? Nikdo. A to je bolavé poznání. Toužíme naplnit ideál přirozeného lidského štěstí a přitom nás ochromuje úzkost.
Ani Rút tuto úzkost nedokáže utlumit. Vždyť už dlho, Rút / nedávaš signál. / Rada sa ukrývaš do tiel cudzích žien. /… Nedávaš zbohom, Rút, / ani neostávaš. Když se dá nečekaně do zpěvu, její zpěv působí jako uhrančivé osudové předznamenání, stejně jako fatální tanec dávné Salome. Za všechno se platí. Přitom se básník na jiném místě zoufale ptá, kam se poděly všechny těšivé písně? Ale písně a zpěv najednou není jedno a totéž.
Za zoufale přivolávanou Rút mluví její gesta. Právě gesto je v této básnické sbírce alfou i omegou. Gesto zahalení a odhalení. Rút přikrývá básníkovu nahotu svým rouchem. Rouchem, nikoli oblečením. Ale řízena stejně naléhavým vnitřním posláním odhaluje Rút přikrývku na starcových nohách. A lehá si k němu. Jak je to s tebou, Rút, ptá se zoufale básník. Ležíš pri nohách / starca / a telo sa ti usmieva. // Cez veky / už nedovidieť / dušu. // Ale aj tá (vraj) / bola očarená.
Došli jsme k jádru? Vnímá básník Rút jako ztělesněnou milostnost, uzdravující něhu, životodárnou touhu nebo jako ženu, která ho od sebe odhání, protože dala slovo vyššímu principu? Proč jsou některé verše stupňovaným vzlykem? Trpí básník tím, že jeho Rút přijala úděl pokorné a vděčné (!) ženy starcovy, že patří jinému a souhlasí s touto volbou? Že se obětuje? Dotýká se básník toho nejhlubšího v člověku – a tím je jeho poslání? Koho či čo sme dávno zapreli? Tvoj zákon, Rút? Moj?… kdo bude vedieť, Rút, / dať nám odpovede? / A na čo? / Načo…
Co jsme vlastně ztratili, ptá se básník neúnavně. Pokoru, vděčnost? Osobnost, což znamená postavit svůj zákon nad všechny konvence? Proto se drolíme? Mlátime klásky čoraz prázdnejšie… Melieme z predposledného. A co znamená ono hrozivé NIC?Nezůstali jsme věrni vlastnímu zákonu, vlastnímu poslání. Toto povolání je jako boží zákon, kterému se nelze zpronevěřit. Jenže jsme na to zapomněli. Přijmout předurčené poslání považujeme za nemoderní, příliš pokorné a nezaručující osobní štěstí. V tejto zálahe / už nikto / pravdu nehladá / ani tí, /čo o tom / stále vravia, / no radšej sa / dokrvavia, / než by z koní / zosadli…
Nikdo tady netvrdí, že jsme básnickou knihu Rút dokonale pochopili. Je to kniha hlubinná. Můžeš se do ní ponořit až po okraj a ona ti předloží další otázky. Teskné a znepokojivé. Skutečná poezie už taková je.
Peter Mišák: Rút. Vydavatel Ján Šindléry – TESFO, Ružomberok 2014.