Vzdělávání a finance aneb Český evergreen
Rozpor mezi tím, co se navenek proklamuje, a tím, co se skutečně děje, je největší bolestí českého vzdělávacího systému.
Již se stalo ustáleným předvolebním zvykem, že vzdělávání je mezi politiky jednou z hlavních priorit. „Vše pro vzdělání!“ „Vzdělané děti – naše budoucnost!“ „Ve vzdělání je naše hlavní bohatství.“ O takové výroky skutečně není v předvolební kampani nouze. Zkušenost z posledních let ale říká, že je vhodná jistá opatrnost. V minulosti se vždy našly oblasti, do kterých bylo třeba investovat více než do vzdělávání.
O chytré horákyni
Jsme opět v předvolebním období, i když se tentokrát nejedná o volby do parlamentu. Nesluší se tedy požadavky zoufalé ministryně školství, Kateřiny Valachové, odmítnout. Přislíbit jí velké částky peněz, které požaduje pro vysoce podfinancované české školství, to se nám ovšem nechce. Jak z toho ven? Jednoduše. Koalice se přece dohodne, že školství je prioritou současné české vlády. A je to! Jak by řekl Pat a Mat. To nás přece nic nestojí.
A to je právě problém. Máme neodbytný pocit, že kdybychom se vzdali nějakého materiálního statku (nebo ho alespoň na čas odložili) a investovali do celkového vzdělávání, tak něco ztratíme. Proto po volbách šetříme vždy nejdříve na vzdělávání a na všem, co s ním souvisí. Máme pocit, že tato „úspora“ nám ublíží ze všeho nejméně. To je ale chybná perspektiva, a proto je i obraz, který nám poskytuje, zcela falešný.
Studenti a Evropská unie
Při rozhovoru s představiteli Evropské unie někteří studenti uvádějí, že mají pocit, že je škola nic nenaučila. Někteří si založili v patnácti nebo v šestnácti letech firmu a tvrdí, že by se chtěli učit informační technologie na vysoké úrovni, ale to jim škola neumožní, protože v této oblasti jsou většinou středoškolští studenti lepší než učitelé.
Je jasné, že v těchto letech by se člověk nejraději učil jen ty předměty, které ho baví, a ty ostatní nikoli. To neznamená, že by na to učitelé nebo škola měli přistoupit. Nicméně jestliže se chce nějaký student (nebo žák) v určité zájmové oblasti rozvíjet, měl by mít na škole veškeré možnosti tak učinit. Aby něco takového bylo možné, například v oblasti informačních technologií, vyžaduje to finanční investici (do vybavení, do odborných pracovníků, a podobně), na kterou školy v tuto chvíli ovšem nemají.
V České republice sice existuje rozsáhlá síť středisek neformálního vzdělávání, ty jsou ale většinou také financované ze zdrojů MŠMT. Představitelé EU evropským ministrům školství doporučují, aby mladým lidem více naslouchali. Přesvědčují je, aby studenty nepřetěžovali a spíše podněcovali jejich tvůrčí rozvoj. „Na jedné straně se po nás chce, abychom vymýšleli originální projekty, a na druhé straně musíme trávit celé dny psaním domácích úkolů,“ říkají však studenti.
Studenti rovněž navrhují, aby na výuku odborných předmětů byli najímáni zkušení odborníci z praxe, kteří je dokážou něco naučit. To mi něco připomíná. Totiž nedávné vzbouření českých učitelů proti všem takovým lidem jen proto, že nejsou absolventy pedagogické fakulty, nebo alespoň proto, že nemají pedagogické minimum. O odborníky z praxe bude nutné se ale ucházet poměrně slušným platem a rozhodně nepůjdou učit za podmínky, že budou muset vystudovat další vysokou školu.
Mladí a dospělí
Nejvíce ze všeho si prý mladí lidé stěžovali na to, že je dospělí neberou vážně a že nejsou podporováni v dalším rozvoji. Nebrat děti a mladé lidi jako partnery je jedna z nejhloupějších chyb, kterých se člověk v dospělém věku může dopustit. Stejně tak jako skutečně inteligentnímu mladému člověku sluší, aby věděl, co si může (a také co si smí) dovolit. Jak ukázal snad dostatečně jasně případ šikany tří studentů střední školy vůči jejich učitelce angličtiny, který skončil tak tragicky. Stručně řečeno: každému (bez výjimky) sluší přiměřená pokora.
Je zcela jisté, že kvalitní výuka nezáleží jen na množství peněz, které má ministerstvo k dispozici, ale je také jasné, že učitelé, nepedagogičtí pracovníci a jejich rodiny nemohou věčně přežívat v nedůstojných životních podmínkách. Dobře to ví paní ministryně Valachová. Říká se, že dobrý učitel je vzdělaný, zajímá se o své svěřence a jejich výkony, má od nich velká očekávání a průběžně je hodnotí. Rozumí, co se učí dobře a co jim nejde, a snaží se s nimi na tom individuálně pracovat. Důležitá je znalost vyučovaného předmětu a ochota stále se sám vzdělávat. Jsou takoví naši učitelé? Ti, co se našim dětem věnují i ve volném čase, asi z větší části ano.