Na okraj brexitu aneb co je Evropa
Kdo v Evropě vždy byl, kdo v ní zůstává, co odchází a přichází…
Brexit
Ve Velké Británii se minulý týden uskutečnilo referendum o výstupu z Evropské unie, v němž Anglie bez Londýna (protože hlavní města si vždycky myslí něco jiného než zbytek země) a Wales hlasovaly PRO, a Skotsko se Severním Irskem PROTI. (Geniální kandidát na amerického prezidenta Donald Trump, který byl v té době na návštěvě ve Skotsku, se po nedávném označení Belgie za město opět vyznamenal, když napsal na svůj Twitter: „Právě jsem dorazil do Skotska. Země se otřásá volbami. Chtějí si vzít svou zemi zpět, stejně jako my si vezmeme zpět Ameriku.“ Na což mu jedna diskutérka lakonicky odpověděla: „Skotsko volilo PROTI, ty vole.“) Protože jde ale stále o jeden stát, bylo zvoleno PRO.
Zatímco méně vzdělaní Britové začali dle průzkumu sítě těsně po referendu zuřivě googlovat, co to ta Evropská unie vlastně je, ti vzdělanější, znalí anglické národní literatury, si docela logicky řekli, že hlasování na svatého Jana byl leda sen noci svatojánské a že se z toho zbytečně dělá mnoho povyku pro nic. Referendum je totiž fenomén, s nímž se dá zacházet lecjak (důkazem je například nedávné řecké referendum, které odmítlo škrty, a vzápětí bylo elegantně smeteno ze stolu, či nizozemské referendum o přístupovém procesu Ukrajiny do Evropské unie, jež bylo po negativním výsledku prohlášeno za průzkum veřejného mínění).
Odchod z Unie je pak právní proces, který zabere dva roky až osm let, což je doba, během níž se dá vyžehlit i ten nejhorší průšvih (Angela Merkelová proto nelenila a hned týž den svolala ty „rovnější“, tj. zakladatelské země Evropského společenství, aniž si přitom uvědomila, že v takovém případě by se neměli jednání zúčastnit ani ona, ani německý prezident Gauck, neboť v době založení jednotného společenství, v roce 1967, byli oba občany NDR…).
Zbytek Unie zareagoval vesměs jako žárlivě milující bůh Starého zákona. V čele pelotonu očekávaně stanula česká kamenná média, v nichž se vyrojily titulky typu: „Goodbye, Europe! Britové odcházejí z Evropy!“ Jeden poučený diskutér to okomentoval pregnantně: „Připomíná mi to výkřik jednoho brance, který, tak trochu omámen a zmožen loučením se svobodou, volal z okna vlaku na nádraží v Bratislavě: Zbohom Slovensko! Rukujem do Žiliny!“
Nejblíž pravdě tak byl asi vtípek italských komentátorů, kteří vedle sebe vyvěsili obrázek rozvinutého antického Londýna s amfiteátry s komentářem „Londýn za vlády Říma“ a zchátralého středověkého Londýna s cedulkou „Londýn po brexitu roku 410 n. l.“. Správně totiž vystihli, že země, která k Evropě patří už od té doby, co se rozdělila Pangea, neodchází ze světadílu, ale z dalšího nafoukaného impéria, jemuž sice pravice přezíravě přezdívá „socialistické“, ale jehož náruč dokořán znamená nakonec pro většinu imigrantů jen příměstské ghetto, v němž se sejdou se třetí generací nezaměstnaných z hostitelských zemí.
Evropa
Už kvůli klesající úrovni empirické vzdělanosti v Unii si proto zopakujme, co to přesně v zeměpise znamená slovo EVROPA. Ač se o nich často diskutuje, má světadíl Evropa mezinárodní dohodou geografů přesně dané východní hranice. Ty tvoří hřeben pohoří Ural, zde pramenící řeka Emba až ke svému ústí do Kaspického moře, Kaspické moře, řeka Kuma od svého ústí do Kaspického moře, střed Kumomanyčské nížiny, řeka Manyč až ke svému ústí do Azovského moře, Azovské a Černé moře a průliv Bospor a Dardanely.
V Evropě leží 46 samostatných států (do nichž se nezapočítají samozvané státy Podněstří a Kosovo, dokud nebudou uznány valnou většinou členských států OSN), z čehož Rusko, Turecko a Kazachstán spadají do Evropy pouze malou částí svého území. Z těchto 46 států je členy Evropské unie pouze 27. Kypr je jediným státem EU, který leží na území Asie. Další čtyři státy: Andorra, Monako, San Marino a Vatikán nejsou uznány za hodné mít svou vlastní hvězdičku na vlajce EU, i když do ní fakticky patří, protože jejich měna a politika je podřízena členským státům Unie.
Rozloha Evropské unie zaujímá jen dvě pětiny rozlohy Evropy.
Obyvatelstvo EU tvoří pět sedmin Evropanů.
Ačkoli dnešní Evropská unie je územně téměř o polovinu menší nežli Spojené státy americké, světadíl Evropa je větší než celé území USA, včetně závislých oblastí, a má dvakrát víc obyvatel.
Z přibližně 100 autochtonních národů Evropy (národů, které mají v Evropě „svou původní vlast“, respektive v ní žijí už stovky let) má na území Evropské unie svou původní vlast asi polovina. Mezi národy, jež nežijí na území EU, patří i evropské národy, které jsou už léta na vrcholu žebříčku těch nejrozvinutějších a nejsociálnějších: Norové, Švýcaři a Islanďané. Dva posledně jmenované sice o vstup do Evropské unie zažádaly, svou přihlášku pak ale zase stáhly…
Mezi autochtonní národy Evropy patří zástupci všech tří nejlidnatějších jazykově-etnických rodin světa: indoevropské (dříve „árijské“), altajské (dříve „turkotatarské“) a afroasijské (dříve „semitohamitské“), ale také rodiny uralské (dříve „ugrofinské“) a jazykově izolovaného národa Basků.
Ponecháme-li stranou indoevropskou většinu (40 ze 46 státních národů Evropy je indoevropských), větší část evropských uralských a altajských národů má rysy mongoloidní rasy – jako nejsevernější národ Evropy, Prafinové, Laponci, jejichž vlast si během dějin rozdělily Norsko, Švédsko, Finsko a Rusko (díky čemuž jejich území leží z poloviny v EU a z poloviny mimo ni). Z 35 autochtonních národů uralské rodiny jich na území EU žije jen šest: kromě Laponců, kteří mají v severských státech Unie své autonomní oblasti, v ní mají své samostatné státy Maďaři, Finové a Estonci, na území Lotyšska žijí vymírající Livonci, a území Karelů je rozděleno mezi Finsko a Karelskou republiku, ležící v Ruské federaci.
Příslušníci baltofinské větve uralských národů (ti se vyznačují tím, že jejich jazyky jsou vzájemně srozumitelné s finštinou) – Ižoři, Vepsové, Votové a Karelové – žijí roztroušeni na rozlehlém území severu evropské části Ruska a jejich kulturním centrem je hlavní město Karelské republiky Petrozavodsk (karelsky Petroskoi), kde dnes sídlí prezident této republiky – Ižor jménem Alexandr Hudilainen.
Své autonomní republiky mají v Rusku i příslušníci dalších větví uralské rodiny – Komijci, Udmurti, Marijci a Mordvini. (Legendární konstruktér zbraní za druhé světové války Michail Kalašnikov byl Udmurt, zatímco trenér dnešní ruské hokejové reprezentace je Marijec Vjačeslav Bykov.) Na samé východní hranici Evropy, na Urale, pak žijí Chantové a Mansijci, příslušníci ugrické větve uralské rodiny, jejichž jazyky jsou navzájem srozumitelné s maďarštinou. Přesto na univerzitách v uralských metropolích EU, jako jsou Budapešť, Helsinky či Tallinn, dnes postupně zanikají katedry vyučující tyto příbuzné jazyky, a to kvůli údajné „neupotřebitelnosti oboru“.
Zatímco území evropských uralských národů začíná pouhých šedesát kilometrů od hranic ČR – v Dunajské Stredě (Dunaszerdahely), nám nejbližší altajský národ představují Lipečtí Tataři, jejichž území (na trojhraničí mezi Polskem, Litvou a Běloruskem) je od nás vzdáleno pouhých pět set kilometrů. Tento jediný autochtonní altajský národ, jenž žije z větší části v Evropské unii (a který dodnes patří k tradičním islámským národům Evropy) zrodil například amerického herce Charlese Bronsona.
Dalšími národy patřícími do šestisetmilionové masy altajských národů (žijících od Středozemního moře až po asijskou Kamčatku), jež obývají Evropu mimo území EU, jsou Gagauzové, kteří mají svůj samosprávný kraj v Moldavsku, Krymští Tataři, Nogajci a Karaimové, jejichž populace se táhne rovinami Ukrajiny od Krymského poloostrova až po hranice Litvy, a dále národy mající své republiky v Ruské federaci: velmi silný čtyřmilionový národ Tatarů, nejpočetnější menšiny Ruska, z jehož federace Tataři v devadesátých letech jednostranně vystoupili a vrátili se až po zárukách vlastního využívání nerostného bohatství své země a širokého podílu na federální vládě (alespoň jedno ministerské křeslo v každé vládě pro Tatara), Čuvaši, Baškirové (jejichž jazyk dal kdysi název automobilu Žiguli či městu Buzuluk, kde se za druhé světové války zformovala československá zahraniční armáda v SSSR), Kalmyci, a Kazaši, obyvatelé už zmíněné evropské části samostatného asijského státu.
Jazyk většiny zmíněných evropských altajských národů (stejně jako jejich příbuzných, kteří žijí na území Asie: kavkazských Ázerbájdžánců, středoasijských Turkmenů, Uzbeků a Kyrgyzů či čínských Ujgurů) se vyznačuje tím, že je vzájemně srozumitelný s turečtinou. (Altajského původu byli také nositel Ceny za evropskou literaturu, kyrgyzsko-ruský spisovatel Čingiz Ajtmatov, a současný ministr obrany Ruské federace Sergej Šojgu, který je etnický sibiřský Tuvinec.) Až na tři výjimky (pravoslavné Gagauzy, judaistické Karaimce, a Kalmyky, jejichž republika při ústí Volhy do Kaspiku je jediným evropským státem, v němž je státním náboženstvím buddhismus) jsou pak evropští Altajci muslimové. Protože žijí v části Evropy vně EU, kterou unijní impérium pokládá za zapovězenou oblast „ZDE JSOU LVI“, v posledních dvou desítkách let přebírá „kulturní péči" o tyto národy národnostně i nábožensky se radikalizující Turecko, které by se alespoň sférou svého vlivu rádo rozšířilo do starých osmanských hranic – a tak se kromě příbuzných národů zaměřuje i na etnicky nepříbuzné islámské národy Balkánu; Albánce z Albánie, Kosova i Makedonie a na islámské národy slovanské: Bosňáky, Sandžaklijce, žijící na hranicích Srbska a Černé Hory, a bulharsky mluvící Pomáky.
Přitom se všechna výše jmenovaná islámská etnika vyznačují (či donedávna vyznačovala) tím, že mnohasetletý styk s Evropou z nich udělal národy bližší evropské kultuře, již by za jiných podmínek mohly velmi dobře předávat svým asijským bratrům, kteří nyní přes jejich země míří do Evropy. To ale náš nynější klíčový spojenec, Turecko, a jeho tichý spojenec, Saúdská Arábie (za níž zase stojí její nejmenovaný stěžejní spojenec), v žádném případě nežádají. Jejich taktikou je stavět v těchto zemích co nejvíce nových mešit, do nichž jsou dosazeni kazatelé ze zemí s fundamentálně islámskými režimy, a nabírat zde co nejvíce studentů radikálních islámských univerzit, kteří by se poté vrátili domů s patřičným vzděláním.
V neposlední řadě pak do Evropy patří také autochtonní semitské národy, potomci starověkých Egypťanů, kartaginských Féničanů a sumerských Akkadů a příbuzní dnešních afroasijských muslimských Arabů, Berberů (Tuarégů) a Somálců, a křesťanských Asyřanů, Etiopanů a Eritrejců. Semitskými Evropany jsou Malťané – jejichž tradičně katolický národ je arabského původu a jazyka, a jejichž země je nejjižnějším členem EU – a také Židé, kteří přes ničivý holocaust i masový, především poválečný, exodus jsou po dvou tisících let pobytu v Evropě národem, na jehož tradici a vzdělanosti (spolu s kulturou a vzdělaností Řeků a dalších evropských národů) stojí evropská kultura. O jejich přináležitosti k Evropě svědčí i to, že zde mají už třicet let svůj parlament, Evropský židovský kongres, se sídlem v Paříži.
Ačkoli radikální potomci islámských přistěhovalců z bývalých francouzských severoafrických kolonií si o nich myslí něco jiného, Židé žijící v evropských zemích, zdaleka nejsou totožní s Izraelci. Většina z nich stojí za názorem amerických Židů, kteří se v posledních letech ve většině postavili proti vražedné politice současné izraelské vlády v okupované Palestině. Z mnoha francouzských Židů, kteří byli v poslední době ze strachu z útoků donuceni emigrovat, však islámští radikálové už Izraelce udělali...
Exit
Můj známý, šéfredaktor běloruského nezávislého deníku, zareagoval na výsledek britského referenda následujícím aforismem: „V Evropské unii se uvolnilo jedno pracovní místo. Bělorusko, hrábni po tom fleku, dokud je Ukrajina v karanténě!“ Jeho vyjádření dokonale charakterizuje koexistenci starých, exkoloniálních zemí Evropské unie jak se střední a východní Evropou, tak s vlastními nižšími sociálními vrstvami. V současné mezinárodní mizérii je EU zkrátka vítané místo, kde se dá pro obě strany výhodně (alespoň si to myslí) prodat a nakoupit levná pracovní síla.
Skutečným potenciálem, o který by se Unie měla zajímat a úzkostlivě ho pěstovat jako čapkovskou modrou chryzantému, jsou však naše společné kulturní kořeny, které se nacházejí pod rozmanitostí národů Evropy, a jejichž podhoubí plodně míří do několika světových stran. Zatím se ale zdá, že euroúředníci z Bruselu se rozhodli svou modrou chryzantému (ono dědictví rozmanitých evropských zemí, o němž vlastně nic moc nevědí) lístek po lístku výhodně rozprodat (či spíše rozdat) přespolním pozůstalým, kteří jsou se skomírajícími evropskými národy spojeni krví, vírou, dějinami či obchodem – a namísto ní na pozemku, jenž jim zbude, zasadit novou, nenáročnou rostlinu z importu, jejíž pěstování by příliš nestálo, ale jejíž plody by brzy hodně nesly.
Problém tkví v jediném: oni ani o této rostlině nic moc nevědí…