Počteníčko: Poslední soud
Vyprávění ze sbírky Karla Čapka Povídky z jedné kapsy přináší lapidární popis jevu, o jehož skutečné podobě si zatím lidstvo dělalo pouze dohady.
Pověstný, mnohonásobný, několika zatykači a celou armádou četníků i detektivů stíhaný vrah Kugler prohlásil, že ho nedostanou, a také ho nedostali, aspoň živého ne. Poslední, vcelku devátý jeho vražedný kousek byl, že zastřelil četníka, který ho chtěl zatknout. Četníka sice skolil, ale sám dostal sedm kulí, z nichž tři byly naprosto smrtelné. Tím zdánlivě unikl pozemské spravedlností.
Jeho smrt přišla tak rychle, že ani neměl času pocítit obzvláštní bolest. Když jeho duše opustila tělo, mohla užasnout nad podivnostmi onoho světa, světa mimo prostor, šerého a nekonečně pustého, ale neužasla. Člověk, který byl v žaláři i v Americe, považuje onen svět prostě za nové prostředí, v němž se s trochou statečnosti protluče jako kdekoliv jinde.
Konečně nadešel Kuglerovi nevyhnutelný Poslední Soud. Poněvadž v nebi je věčně stav výjimečný, přišel před Senát, a nikoliv před Porotu, jak by byl dle svých skutků snad očekával. Soudní síň byla zařízena prostě, tak jako na zemi; z důvodů, jež záhy nahlédnete, scházel tam kříž, u kterého přísahají svědkové. Soudcové byli tři, vesměs staří, zasloužilí radové přísných a omrzelých tváří. Formality byly poněkud nudné: Kugler Ferdinand, bez zaměstnání, narozený toho a toho dne, zemřel... Tu se ukázalo, že Kugler nezná datum své smrti; viděl hned, že toto opomenutí mu v očích soudu škodí, i zatvrdil se.
„Čím se dáváte vinen,“ ptal se předseda.
„Ničím,“ řekl Kugler zarytě.
„Přiveďte svědka,“ vzdychl předseda.
Proti Kuglerovi usedl mohutný, přímo neobyčejně veliký stařec, oděný modrým pláštěm, posetým zlatými hvězdami; při jeho příchodu soudcové vstali, a vstal i Kugler, proti své vůli okouzlen. Teprve když stařec se posadil, usedl soud znovu.
„Svědku,“ počal předseda, „Bože Vševědoucí, tento Poslední Senát vás povolal, abyste podal svědectví ve věci Kuglera Ferdinanda. Jsa Nejvýš Pravdomluvný, nemusíte přísahat. Žádáme vás jenom v zájmu líčení, abyste se držel věci a neodbočoval do podrobností, jež nemají nezákonné povahy. A vy, Kuglere, neskákejte svědkovi do řeči. Ví vše, zbytečně byste zapíral. Prosím pana svědka, aby vypovídal.“
To řka, opřel se předseda lokty pohodlně o stůl a sňal zlaté brýle, patrně připraven na delší řeč svědkovu. Nejstarší votant se uvelebil k spaní. Zapisující anděl otevřel knihu života.
Svědek Bůh lehce odkašlal a počal:
„Ano, Kugler Ferdinand. Ferdinand Kugler, syn továrního úředníka, byl odmalička zkažené dítě; ty kluku, ty ses nazlobil! Maminku měl strašně rád, ale styděl se to dát najevo; proto byl vzpurný a neposlušný. Pamatuješ se, jak jsi kousl tatínka do palce, když ti chtěl natlouci, že jsi kradl růže v notářově zahradě?“
„To byly růže pro berních Irmu,“ vzpomínal Kugler.
„Já vím,“ řekl Bůh. „Bylo jí tehdy sedm let. A že nevíš, co se s ní potom stalo?“
„Nevím.“
„Vdala se, vzala si Oskara, syna továrníkova; nakazil ji a při potratu zemřela. Pamatuješ se na Rudu Zárubova?“
„Co se s ním stalo?“
„Ten se dal, člověče, k námořníkům a zahynul v Bombaji. Vy dva jste byli nejhorší kluci v celém městě. Kugler Ferdinand kradl už ve svém desátém roce a lhal napořád; chodil do špatné společnosti, jako byl opilec a žebrák Dlabola, se kterým se dělil o své jídlo.“
Soudce pokynul rukou, to že snad sem nepatří; ale Kugler sám se ptal ostýchavě: „A... co se stalo s jeho dcerou?“
„S Mařkou?“ řekl Bůh. „Ta se docela spustila. Ve čtrnácti se prodávala, ve dvaceti zemřela a vzpomněla na tebe v agónii smrti. Ve čtrnácti letech ses opíjel a utíkal jsi z domova. Tvůj otec se utrápil hořem a tvá matka si vyplakala oči; zneuctil jsi svůj dům, a tvá sestřička, tvá hezká sestra Martička, nenašla ženicha, který by pro ni přišel do domu zlodějova. Žije ještě v samotě a chudobě, uštvaná drobnými výdělky, kterými jí milosrdní lidé zraňují.“
„Co dělá zrovna teď?“
„Zrovna teď je u Vlčků v krámě a kupuje nitě, aby šila do setmění. Pamatuješ se na ten krám? Koupil sis tam jednou skleněnou duhovou kuličku, to ti bylo šest let; a hned první den jsi kuličku ztratil a ne a ne ji nalézt. Pamatuješ se, jaks tehdy brečel vztekem a lítostí?“
„Kam se to tenkrát zakutálela?“ ptal se Kugler dychtivě.
„Ale do odtoku pod okapem. Vždyť, člověče, tam leží doposud, a je už tomu třicet let. Zrovna teď na zemi prší a skleněná kulička se otřásá v chladné, zurčící vodě.“
Kugler sklonil hlavu překonán. Ale předseda nasadil si brýle a řekl mírně: „Svědku, musíme přejít k věci. Vraždil obžalovaný?“
Bůh svědek potřásl hlavou. „Devět lidí zabil. Prvního člověka ve rvačce. Za to se zkazil v kriminále. Druhá byla nevěrná milá. Za to byl odsouzen k smrti a utekl. Třetí byl stařec, kterého oloupil. Čtvrtý byl noční hlídač.“
„Ten zemřel?“ vykřikl Kugler.
„Zemřel po třech dnech,“ řekl Bůh, „v hrozných bolestech a nechal po sobě šest dětí. Pátý a šestý člověk byli dva staří manželé; ubil je sekerou a našel jen šestnáct korun, zatímco měli schováno přes dvacet tisíc.“
Kugler vyskočil: „Prosím vás, kdepak!“
„Ve slamníku,“ řekl Bůh. „V plátěném pytlíčku pod slamníkem, kde skrývali své peníze vydřené lichvou a lakotou. Sedmého člověka zabil v Americe; byl to přistěhovalec, krajan, bezradný jako dítě.“
„Tak ve slamníku to bylo,“ šeptal Kugler užasle.
„Ano, pokračoval svědek. „Osmý člověk, to byl chodec, který se mu namátl do cesty, když ho honili. Tehdy měl zánět okostice a šílel bolestí. Člověče, tys mnoho zkusil. Poslední pak byl četník, kterého skolil, právě než umřel.“
„Proč vraždil?“ tázal se předseda.
„Jako jiní lidé,“ odpovídal Bůh; „ze zloby, z chtivosti peněz, s rozvahou i nahodile, někdy s rozkoší a jindy z nutnosti. Byl štědrý a někdy pomáhal lidem. Byl hodný k ženám, měl rád zvířata a držel své slovo. Mám uvést jeho dobré skutky?“
„Děkuji,“ řekl předseda, „není třeba. Obžalovaný, máte co říci k svému obhájení?“
„Ne,“ pravil Kugler lhostejně, neboť teď už mu bylo všechno jedno.
„Soud se odebere k poradě,“ prohlásil předseda, a tři radové se vzdálili. Bůh i Kugler zůstali v soudní síni.
„Kdo to jsou?“ ptal se Kugler ukazuje hlavou za odcházejícími.
„Lidé jako ty,“ řekl Bůh. „Byli na světě soudci, a tož soudí i tady.“
Kugler si hryzl prsty: „Myslil jsem... totiž, nestaral jsem se o to, ale... čekal bych, že budete soudit vy, jakožto... jakožto...“
„Jakožto Bůh,“ dokončil veliký stařec. „Ale to je právě to, víš? Protože všechno vím, nemohu vůbec soudit. To přece nejde. Že nevíš, Kuglere, kdo tě tentokrát udal?“
„Nevím,“ řekl Kugler překvapen.
„Lucka, sklepnice; udala tě ze žárlivosti.“
„Promiňte,“ osmělil se Kugler, „ale vy jste zapomněl říci, že jsem zastřelil v Chicagu toho ničemu Teddyho.“
„Ale kdepak,“ namítl Bůh, „ten se z toho vylízal a je živ doposud. Já vím, že je udavač; ale on je, člověče, jinak dobrák a hrozně má rád děti. Jen si nemysli, že někdo je tak docela ničema.“
„Proč vlastně vy... proč ty, Bože, nesoudíš sám?“ tázal se Kugler zamyšleně.
„Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere.
A proto tě nemohu soudit.“
„A proč tedy soudí... ti lidé... i na nebi?“
„Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé – i na nebi: Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.“
V té chvíli vrátil se soud od porady a předseda Posledního Senátu přednesl silným hlasem: „Kugler Ferdinand odsuzuje se pro devětkrát opakovaný zločin vraždy úkladné, zabití a loupeže, pro přečin revertence, pro neoprávněné nošení zbraně a pro krádež růží k doživotnímu trestu pekla. Trest nastoupí ihned. Prosím, nyní další případ. Je tu obžalovaný Machát František?“
Z knihy Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy (František Borový, Praha 1947). Karel Čapek (1890–1938) patří mezi pět dějinně nejpřekládanějších a nejvydávanějších českých autorů (vedle Jaroslava Haška, Julia Fučíka, Pavla Kohouta a Ivana Klímy). Byl zakladatelem a prvním předsedou československého PEN klubu a kandidátem na předsedu mezinárodního PEN klubu (zemřel dřív, než mohl do funkce nastoupit, po letech ji po něm vykonával český spisovatel Jiří Gruša) a členem slavné redakce Lidových novin, do níž ve 30. letech patřili mj. jeho bratr Josef a spisovatelé Karel Poláček, Eduard Bass, Edvard Valenta a František Langer. Tato sestava, doplněná o některé další osobnosti, se po určitou dobu každý pátek odpoledne scházela na Čapkově zahradě na pražských Královských Vinohradech s prezidentem T. G. Masarykem a debatovala o literatuře a umění. Čapek, několikrát navržený na Nobelovu cenu za literaturu, byl Masarykův životopisec a dle některých i korektiv jeho politiky. Jeho tvorba, která měla zpočátku silně mystický směr, se později plně podřídila jedinému cíli: podpoře občanského zřízení první republiky.
Detektivní a „pseudodetektivní“ povídkové sbírky „… z jedné“ a „…z druhé kapsy“ napsal v roce 1929. V 60. a 70. letech na ně volně navázal Jiří Marek svými povídkami ze série Panoptikum hříšných lidí města pražského.