KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V letošním květnu se připojilo více než třicet tisíc osob na celém světě k aktům občanské neposlušnosti v rámci akce Break Free from Fossil Fuels. Dosud nejmasovější a skoro dva týdny trvající různé protestní akce namířené proti využívání fosilních paliv (uhlí, ropy a zemního plynu) se odehrávaly v zemích šesti kontinentů – vedle Německa nebo Velké Británie například i v Brazílii, Indonésii, Nigérii, na Novém Zélandu nebo ve Spojených státech amerických.

Nedaleko od našich hranic, v německé Lužici, po předem nahlášené masové blokádě tisícovky aktivistů za klimatickou spravedlnost jako součást hnutí Ende Gelände vnikly do povrchového dolu a zablokovaly na více než 48 hodin činnost důlní techniky a také trať, kterou se převáží hnědé uhlí do elektrárny (Z blokády Konec zvonec aneb v první linii energetické revoluce). Aktivisté dali jasně a veřejně najevo svůj názor, že uhlí musí zůstat v zemi „Keep it in the ground!“ Někdy i za cenu rizika zadržení či zatčení policií. Toto stanovisko je v souladu se závěry pařížské klimatické dohody COP 21 z loňského roku a opřené o poznatky vědeckých výzkumů. Christophe McGlade z londýnského UCL Institutu pro udržitelné zdroje publikoval v prestižním časopise Nature (2015) závěry svého výzkumu, podle kterých k dosažení nárůstu teploty o 2 °C je nezbytné nechat v zemi 88 % známých zásob uhlí, 35 % ropy a polovinu zásob plynu. V rétorice se politici zavázali usilovat dokonce o lepší výsledky (1,5 °C), ale prakticky se pokračuje v „business as usual“, využívání fosilních paliv. V České republice tak v programu Zelená úsporám lze stále koupit kotel na uhlí s výraznou finanční dotací. Veřejné plánování a politiky jsou často navzájem v rozporu a přese všechny řeči o udržitelnosti a hrozbách klimatické změny logicky zůstávají fosilní paliva pro část byznysu lákadlem.

Česká účast v Lužici

Česká pobočka Greenpeace a spolek Limity jsme my organizovaly společnou českou výpravu do Braniborska na 6. klimatický kemp (Łužyski camp – Lausitzer Klima-und Energiecamp). Je svým způsobem paradoxní, že v zemi, která je pionýrem ve využívání obnovitelných zdrojů energie, přetrvává zájem na vytěžení zásob hnědého uhlí. Od třicátých let zmizelo kvůli těžbě uhlí v oblasti již 136 obcí s více než třiceti tisíci obyvateli. Kvůli rozšiřování hrozí několika obcím likvidace a v srpnu 2014 propojil osm kilometrů dlouhý lidský řetěz dvě takové obce – Kerkwitz na německé a Grabice na polské straně. Před dvěma lety přijelo z České republiky přibližně 250 aktivistů, dnes se česká výprava vešla do jediného autobusu. Srovnávat tyto dvě akce ale úplně nejde, kemp byl plánovaný na pět dní a byl ve svých cílech i prostředcích radikálnější, i když veškeré zapojení do akcí bylo dobrovolné a účastníci tak mohli zůstat u legální demonstrace nebo pobytu v kempu. I tak se autobus s českými aktivisty přes hranici uvnitř schengenského prostoru zdržel při dvou více než hodinových celních kontrolách – na české i německé straně.

Česká republika má s německou Lužicí společného víc než jen pár desítek aktivistů. Podobně jako u nás v severních Čechách, i zde jsou bohatá naleziště hnědého uhlí, jehož se v Německu každoročně vytěží 180 milionů tun. Společnost Vattenfall v majetku švédského státu v regionu působí od roku 2001 a postupně se stala pro Švédsko nepohodlnou, proto bylo rozhodnuto o jejím prodeji. Nejprve to vypadalo, že kupcem může být ČEZ, ale letos médii proběhla zpráva, že vážným zájemcem o koupi je konsorcium EPH (Energetický a průmyslový holding, předsedou představenstva je Daniel Křetínský) a PPF. Prodej na počátku července posvětila již švédská vláda, tedy apely, aby se nezbavovala odpovědnosti a (čím dál méně výnosnou) těžbu nadobro ukončila, neuspěly. Místní obyvatelé se obávají změny majitele, především toho, jak soukromý investor využije miliardy eur ležící na účtech Vattenfallu k rekultivaci území a jak se postaví k nárokům místních obyvatel na kompenzace za těžbu. Přestože je pravděpodobné, že švédská vláda dohodne podmínky prodeje lépe, než se stalo u nás (například v případě OKD nebo u Mostecké uhelné), i tak je zřejmé, že EPH s PPF půjde o dosažení co nejvyššího zisku a ochrana životního prostředí (znečištění Sprévy a Nisy a chráněných přírodních oblastí, ztráta biodiverzity, pokles spodní vody) nebo kvalita života místních obyvatel (emise, ničení domů a infrastruktury kvůli změně geologických podmínek) nebudou prioritou. EPH není ve východním Německu nováčkem, již před lety zakoupila doly Milbrag, odkud donedávna dovážela hnědé uhlí do Opatovic a Komořan.

Postoje k pokračování těžby nejsou úplně jednotné. Vesnice totiž dostávaly prostřednictvím daní nemalé prostředky do svých rozpočtů (i když ty se v posledních letech značně snížily). Těžařská společnost je samozřejmě také významným zaměstnavatelem (cca osm tisíc zaměstnanců) s vlivem na místní politickou reprezentaci. Ukončení těžby vzbuzuje obavy o ekonomickou budoucnost regionu. Na druhé straně jsou zde projevy lokální rezistence vůči pokračování těžby, opakované demonstrace a snahy o ukončení těžby, která jizví krajinu, k níž mají tito lidé citové pouto, a představuje zároveň i globální riziko.

Nerovnosti a spravedlnost

What do we want?

Climate justice!

When do we want it?

Now!

Klimatická spravedlnost, leitmotiv akcí, je koncept, který byl novinkou i pro některé české účastníky kempu, a ti rozhodně nepředstavují reprezentativní vzorek české populace. Svým způsobem se není čemu divit. „Klimatické hnutí“ se v Česku teprve pomalu rodí a rozkoukává, a to právě kolem iniciativy Limity jsme my. Klimatický kemp a zkušenosti těch, kteří se účastí při blokádách stali součástí transnacionálního kolektivního protestu, jsou spíše ojedinělé.

Ještě před nedávnem v České republice diskurs o klimatické změně v podstatě neexistoval, resp. mu vévodili popírači globálního oteplování. Pokud už se téma v médiích objevilo, bylo definované skeptickými úvahami, zda něco jako „klimatická změna“ vůbec existuje, nebo ne, a pokud ano, pak s pochybnostmi, jestli je výsledkem lidské činnosti (případně ji lze ovlivnit). Vědci zastoupení v Mezinárodním klimatickém panelu v této otázce mají jasno, a obyvatelé mnoha zemí následky již pociťují na vlastní kůži. Z některých se stávají klimatičtí uprchlíci, kterým nelze pomáhat „v zemi původu“, jak u nás rádi opakují politici. V několika zemích globálního severu jako Austrálie, Brazílie nebo USA se před lety zformovalo silné klimatické hnutí či přímo hnutí za klimatickou spravedlnost. Toto hnutí v posledních letech sílí také v Německu, Číně nebo Indii. Zdá se, že klimatická změna i u nás začíná být brána vážně a mezi lidmi roste povědomí o vlivech lidského vlivu na ni.

Proč právě spravedlnost se dostala do popředí zájmu? Klimatická změna je totiž úzce provázaná s problematikou globálních sociálních nerovností. Vysoká spotřeba v tzv. vyspělých zemích je motorem neudržitelných emisí skleníkových plynů a růst konzumu je povzbuzován touhou po vyšším sociálním statusu (mít). Klimatická nespravedlnost je výsledkem nerovností. Politicky, sociálně, kulturně a ekonomicky znevýhodněné komunity a národy používají nesrovnatelně méně energie založené na fosilních palivech, a nesou tak mnohem méně zodpovědnosti za environmentální problémy než bohaté národy a jejich příslušníci. Přesto právě slabší skupiny obyvatel, jako marginalizovaní, chudí, ženy, děti či domorodí obyvatelé, jsou nejvíce zranitelné a postižené změnou klimatu, jejíž dopady již nyní pociťují. To je případ nízko položených ostrovních států, které ohrožuje mizející sladká voda a stoupající hladina moří, nebo zemí, kde jsou častější období sucha a extrémního horka, které decimuje stáda a ničí úrody. Nerovnosti se mohou ještě dále prohlubovat v dalších generacích. A to již dnes se o globálních nerovnostech píše jako o nesouměřitelných (1), například pokud jde o příjmové nerovnosti a míru akumulace kapitálu.

Hnutí za klimatickou spravedlnost roste z uvědomění si těchto souvislostí a touhy po solidaritě nejen na lokální, ale i na globální úrovni, z potřeby rozvoje participativní demokracie. Vlády bohatých zemí („globální sever“) nezvládají samy řešit globální problémy a svými politikami někdy spíše negativním trendům nahrávají. U Evropské unie lze zmínit dotovaná biopaliva, která se nestala náhradou za paliva fosilní a naopak ohrožují potravinovou bezpečnost v zemích globálního jihu.

K fosilním palivům má naše civilizace složitý vztah založený nejen na racionální úrovni, ale i citovém poutu. Hornictví vytvořilo specifickou kulturu těžké a vysoce ceněné mužské práce, dřiny a obětování jednotlivce pro pokrok a rozvoj společnosti. Automobilový průmysl, který chrlí auta spalující benzin a naftu, je pilířem české ekonomiky a zaměstnanosti. Fosilní paliva stála u samého zrodu moderních průmyslových zemí. Není divu, že snižování jejich využití je logicky vnímáno jako hrozba pro ekonomický růst. Stačí si připomenout vyjednávání doprovázející uzavírání černouhelných dolů na severní Moravě nebo stále se vracející diskuse o prolamování územních ekologických limitů. Přístup k fosilním palivům stál také u zrodu bohatství a moci některých zemí a části byznysu. V České republice privatizace dolů dala vznik vrstvě oligarchů, mezi nimiž vynikají Zdeněk Bakala a Antonín Koláček.

Jedním z největších spotřebitelů fosilních paliv je vojenský průmysl, konkrétně americká armáda. Války jsou jistým způsobem, jak si zajistit přístup k fosilním palivům a příkladem obrovské energetické spotřeby, chcete-li plýtvání, zároveň jsou také často příčinou nucené migrace.

Klimatické hnutí

Protiválečná hnutí a iniciativy za lidská práva a proti nerovnosti a rasismu tak mají společné průniky s klimatickým hnutím. Hledání příčin současných problémů a snaha dostat se až k jejich kořeni (lat. radix) by teoreticky mohla přispět k větší solidaritě v úsilí o potřebnou společenskou změnu. Na druhou stranu, sjednocení brání neshody v prioritizaci cílů, identifikaci hlavních příčin nebo ve volbě vhodných prostředků, jak změnu účinně prosadit.

Radikální část klimatického hnutí vidí příčiny v kapitalismu a řešení ve změně systému. To vyjadřují úderná hesla volající po změně systému, ne po jeho úpravě natřením nazeleno: „System change, not climate change!“ (Systémová změna, ne klimatická změna!) nebo „We are unstoppable, another world is possible!“ (Jsme nezastavitelní, jiný svět je možný!). Takzvaná „zelená ekonomika“ podle tohoto radikálního proudu hnutí za klimatickou spravedlnost nestačí. Kritizují nejen vlády a nadnárodní korporace, ale i ty neziskové organizace, které se na podle nich nedostatečných reformách podílejí a nebojují za podstatné změny. Radikální proud v klimatickém hnutí se nebrání ani prostředkům, které jsou na hranici legality, případně dokonce ilegální v rámci současného systému, avšak vždy jsou bez použití násilí. Legitimitu nenásilným přímým akcím, jako je vniknutí na soukromé pozemky nebo bránění těžbě/dopravě vlastním tělem, dodává nelegitimnost spočívající v destruktivitě těžby pro planetu a ničení komunit. Pokud vlády dovolují těžbu, lze na jejich konání nahlížet z hlediska perspektivy, že se zpronevěřily doktríně veřejné zodpovědnosti. Argumenty pro tento výklad lze čerpat v ústavách a mezinárodních úmluvách, ve kterých jsou zakotvena práva na zdravé životní prostředí, vodu, ochrana půdy, přírodního a kulturního dědictví, krajiny, apod.

Umírněnější část hnutí vidí naopak schůdnější cestu k prosazení cílů ve spolupráci s vládami, firmami, a v postupném prosazování změn, často prostřednictvím úprav legislativy.

Pařížská dohoda a občanská společnost

Závěry prosincové klimatické konference, tzv. Pařížské dohody států OSN COP 21, která má nahradit Kjótský protokol a představuje průlomový závazek, jednoznačně podporují snižování závislosti na fosilních palivech. Klíčovým cílem je omezení globálního oteplování tak, aby nebyl do roku 2100 překročen nárůst o 2 °C ve srovnání s předindustriální érou, resp. ambiciózní úsilí o omezení nárůstu teploty do 1,5 °C. Pařížskou dohodu ke změně klimatu letos na Den Země podepsali zástupci 160 zemí v sídle OSN v New Yorku, za Českou republiku ministr životního prostředí Richard Brabec. Z pozice vysoko mířené ambice a říše rétoriky je ale nutné přejít do sociální a ekonomické praxe.

Klíčoví aktéři musí prokázat svou zodpovědnost. Instinkty podnikatelů a politiků co nejrychleji a pokud možno úplně zužitkovat bohatství fosilních paliv v území jsou v přímém rozporu se závazky nyní vyjádřenými i dohodou z Paříže. Jedním z aktérů prosazování závazků je ale i angažovaná občanská společnost. Její roli považuje ostatně OSN pro stanovení a prosazení klimatické agendy za zásadní. Klimatické hnutí je tvořeno tisícovkami organizací a lidí z celého světa, kteří se připojují k nenásilnému kolektivnímu jednání na základě uvědomování si globálních souvislostí a potřeby jednat již nyní.

Prameny a informace:

• (1) Keller, Jan. 2012. Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství.
• Atlas kauz týkajících se environmentální spravedlnosti: https://ejatlas.org/