Deset dní v Rusku – 1. část
Zápisky z podivuhodné cesty českých básníků na setkání a společné čtení s dalšími slovanskými básníky v několika ruských městech. První část.
16. 5. Po / 12.52 Vyjíždím s básníkem Milanem Libigerem ze Zlína do Prahy. Hned za Wilzoňákem na dlažbě urážím u kolečkového kufru opěrku. Kufr tancuje, trpím. Na hotelu Amadeus debata o poezii, pak jdeme shánět vteřinové lepidlo k Vietnamcům, přilepujeme opěrku. Na další dlažbě opět odpadá.
17. 5. Út / 7.00 K autobusu na Wilzoňák, výchozí stanici pro odjezd na Letiště Václava Havla, jsme si objednali taxík. Taxikář má maďarsky znějící příjmení, ale je to čistokrevnej Pražák, ale jestli někoho vopravdu ale vopravdu nesnáší, tak jsou to nafrnění Rusáci. Platím 116 korun (120) a ještě ho dorážím, že jestli si někoho vopravdu vážím, tak je to Vladimir Vladimirovič Putin. Pražskej Maďar lehce zelená. Nic ve zlým. Odbavení na letišti prochází hladce. Vojáci se samopaly a policajtky nahlížející pod kdejakou lavičku pulzují kolem nás skoro rytmicky, ale neobtěžují. Let je klidný, příjemný, svačina žádná. Nad lesy, vodami, poli a domečky tradiční asociace: jak se cítí pilot bombardéru, který hodlá shodit na tu idylu pod sebou svoji dávku, aby případně splnil svou vlasteneckou povinnost, když vlast, to jsou vlastně jiné lesy, vody, pole a domečky. Moskva, Šeremetěvo: už nemusíme vyplňovat lejstro o příletu, vyplní počítač a neusměvavá Anna Pasportovna. U východu nás čeká blonďáček Oleg, pro mne už navždy Koševoj, s nápisem Yaroslav Kovanda a Milan Liberg. Čekáme ještě na dva Slovince a jednu Žannu a desetimístným stejšnem pokračujeme dalších 180 kilometrů na sever do Tveri. Pozn.: Před letištním terminálem F si Oleg Koševoj, vášnivý kuřák, zapálil a už měl na krku policajta. Kuřáci teď mají v Rusku těžký život. Cigára se shánějí dost těžko a rovněž místa, kde se dá v klidu zahulit. (A na Západě tak oblíbená kasina despota Putin vyhnal z Moskvy už před lety.)
18. 5. St / 9.00 Prší. S Milanem a dvěma děvočkami se proplétáme Kalužingradem, jak zavodněnou Tver pro sebe nazývám, do knihovny íměni Gorkého. V patře rozvěšujeme výstavu fotokopií mých obrazů. Pak jdeme k děvočkám, zaměstnankyním muzea, do jejich muzea na čučku, prý je to kousek. Zato vidíme, co z hlavních dopravních tepen vidět moc není, třeba panelák vyrůstající z konvalinek, po střechu „obradavicovaný“ větřáky klimatizace, konvalinky jsou oploceny všude oblíbenými do země zapuštěnými pneuškami. Naproti paneláku polozhroucené dřevěnice s bohatou „hluchou“ řezbou. Při pečlivější prohlídce zjišťujeme, že je sestavena z různobarevných vršků z petlahví. Kolem desáté přijíždějí Moskviči. Následuje festivalový oběd. Proti předchozím letům slabší. Nemastná neslaná grčka (pohanka) s kečupem a něco, co se vzdáleně podobá sekačce. Ale snídaně máme bohaté, švédské stoly se prohýbají, obsluha typická: vysoko nastlané prsy a pohled, který tě nerozsápe. Naopak. Ve čtvrt na tři je sraz před hotelem. Ale už ve dvě létají chodbami Naděždy Festivalovny a budí básníky. Jsme s Milanem poslední, kdo do přepychového autobusu nastupuje. Přepycháč ujede asi 800 metrů a vystupujeme – u Slovanské aleje, kterou jsme tu před osmi lety my slovanští básníci zasadili. Stromky jsou neduživé, ale u každého zase zbrusu nové hrábě a konev. Zas budem za dohledu médií kolem stromků pohrabovat, zalévat je, kvas z dřevěných hrnků pít, chléb se solí ukusovat, u patětičeskich recitací studentů trpět, lidové tanečky i oblíbenou mikrofonovou nemoc pozorovat, jak se pořád šíří: to slovanské zdrávstvování si užívat. Pak se jede číst. Do knihovny íměni Gorkého. Básníků z Ruska, Polska, Česka, Běloruska, Slovinska, Srbska, Makedonie je kolem čtyřiceti. Někteří to hrčí ve svém jazyce, některé ještě dabuje překladatel. Už aby bylo na světě nějaké slovanské esperanto. Slavko Pregl, Slovinec, říká, že už existuje: angličtina.
19. 5. Čt / 9.00 Autobusem o něco slabší kvality jedeme na severozápad. Pověstné dorogi duraki. Houpačky často po lučinách, po slatinách. Tverská gubernie je velká jako Francie. Ve Francii už bychom dávno narazili na Rouen, Remeš, možná i na Eiffelku, tady s koncem lesa borového začíná březový, následují planina, luže a kaluže, zmíněné slatiny, sem tam havran, stezka do trávy, tři čtyři dřevěnice s cedulí Korovino, po 30 km jiný shluk chalup s kuřími nožkami v podpaží – Berezovec. Jedem do Kaljazina. Čteme své básně ve veliké zasedačce na národním výboru. Vizitky na dveřích jsou ještě tmavě rudé, záchod nic moc, od nedaleké automojky na nás prstem ukazuje Lenin v lesklé metalíze, u Korovina na nás podobným způsobem jukalo sousoší dvou metalizovaných losů. Kaljazin – prý volžská Atlantida. Z vody trčí periskop staré klášterní zvonice. Básníci Andrej a Žeňa se vysvlékají do trenek; „dají ucho“ na Volze. Máváme jim. Pak autobusem k obědu. Každý stehno z liliputky, brkaši, štafetový kolík petláhve s vodkou koluje kolem stolu. Po obědě se jede na komponovaný pořad na počest 140. výročí básníka Gumiljova do místní zušky. Abych tam neusnul, je na déšť, po deseti minutách radši odcházím k Volze, komáři otravují. Líp než dostat otravu poezií. Nastupujeme do autobusu, cesta začíná odsýpat, když náhle zase zastavujem: na parkovišti před budovou, od níž na nás mávají tradiční děvočky v krojích. Že by, probůh, zase poezie!? Přicházíme blíž, málem se plížíme, k baru „Žili – byli“; podlézáme pod chvojkami se stužkami a zvonečky (sic!) – a on je to opravdu bar, mezi talíři s rybičkami, bliny, blinčeky, salátky, co metr jsou na stolech zaparkovány červené a světlé láhve s vodkou, jejíž název jsem si nezapamatoval, ale dobrý je „Ruský standart“ a taky ta, co má kapku prý opravdového stříbra na dně.
20. 5. Pá / kolem desáté Seminář o překladech v knihovně íměni Gorkého. Opět marafón, jak říkají Rusové. Můžeme se na zdejší produkci dívat z jakéhokoliv patra, ale které časopisy u nás soustavně sledují tvorbu z nám spřízněných jazyků?
Pak asi nejmilejší tverské setkání: se Školou slovanských jazyků, kde se studenti učí bulharštinu a dvě hodiny týdně mají jazyk český! A docela jsme těm studentům i sobě dali zabrat, když jsme s nimi společně, jen tak z voleje, překládali některé naše texty do ruštiny. Večer nejprve tradiční focení všech účastníků 8. Festivalu Pojuščije pismena, pak dvouhodinová estráda s oceňováním laureátů slovanské poezie. Česká básnická avantgarda by z tolika pafosu už byla div živá, naše básnická skepse by někde v zákulisí raději pila – Ruský standart.
21. 5. So / 10.00 Odjezd autobusem do Moskvy. Žeňa a Andrej – od plavby na ucho po Volze jsem je neviděl, i včerejší seminář a slavnostní galavečer prospali na hotelu – lehce usrkávají z další podezřelé petky. Debata o poezii. Po dvou hodinách jízdy čurpauza. Na konci několikahektarového parkoviště velká klec. V ní si pracku jak lopatu olizuje obrovský bengálský tygr. Po dalších dvou hodinách nás vyklopili na kraji Moskvy. Dvacet minut hrkocem metrem až do nádherné stanice Majakovského. Motáme se mezi asijskými delegacemi, které si stejně uchváceně prohlížejí skvělé Dejnekovy mozaiky ve stropě. Nad stanicí stojí třímetrový Majakovskij v rozevlátých štrukskách, vedle je atrium, na němž jsou rozvěšeny obyčejné houpačky. Kdo chce, může se, pochopitelně zadarmo, zhoupnout. Černoch s blondýnou vytahují z futrálu dlouhou tyčku a houpají se a smějí do mobilu na jejím konci. Odporné běžné selfie. Ale když je někdo šťastný?
Nakonec se nám v záplavě Tverských-jamských cest podařilo natrefit na ten pravý dům, který jsme hledali – na Český dům. Ubytovali jsme se, omyli a šli do světa. V Českém centru v ulici Julia Fučika se seznamujeme s osazenstvem a dvěma Kateřinami z Prahy a ze Záp (Zápy je městečko u Prahy), které tam loutkohrají moskevským dětem Staré pověsti české. Venku prší. Vracíme se do útrob Našeho domu. Je po jakémsi hokeji, dávám si plzeň a držkovku. Milan ještě zůstává se dvěma Kateřinami, kterým půjčuje naši valašskou slivovici. Ve vší počestnosti vrací se na pokoj k ránu.
Pokračování příště