KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

O památnících, pomnících a pamětech (nejen) současného Ruska.

Dnešní Rusko se při hledání smysluplných odpovědí na změny, které přinesl proces rozpadání Sovětského svazu a dramatická ruská transformace, stále velmi těžce potýká s vlastními dějinami a s identitou. Vzpomínky na minulost jsou (nejen) v ruském případě bolavým místem a také velmi živým polem, na němž se bojuje o současnou identitu Ruska.

RUSKÝ NEBO FINSKÝ MANNERHEIM?

16. června 2016 byla v jedné z petrohradských ulic, kousek od Tauridského paláce, slavnostně odhalena pamětní deska finskému maršálovi Carlu Gustavu Emilu Mannerheimovi (1867–1951). (1) Reliéfní deska na budově dnešní kadetní školy připomíná roky Mannerheimovy služby v ruské carské a Kerenského armádě, kde působil v letech 1887 až 1917 (na desce je poněkud nesprávně rok 1918). Finský maršál je na ní zvěčněn v carské uniformě a s carskými vyznamenáními a řády, které dostal především za své angažmá v ruském armádním zpravodajství, v němž se mimo jiné zaměřoval na možnosti rozšiřování impéria v Asii (jako takový se například setkal s předchůdcem dnešního dalajlámy, třináctým dalajlámou Thubtänem Gjamccho). Kdybychom měli odhalení této desky připodobnit našim reáliím, bylo by to, jako by někdo na popud z oficiálních míst rakouské politiky nyní ve Vídni odhalil pomník Tomáše Garrigua Masaryka coby někdejšího významného poslance rakouského říšského sněmu. 

Ruské úřady, podle všeho pod kuratelou Kremlu, se rozhodly veřejně připomenout tohoto „svého“, „ruského“ Mannerheima a zároveň zamlčet „finského“ Mannerheima (kterého Finové v roce 2004 v televizním hlasování – přestože jeho rodným jazykem byla švédština a nikdy se nenaučil dobře finsky – zvolili za „Největšího Fina“) jako budovatele finské nezávislosti (byl prvním vrchním velitelem armády nezávislého finského státu), maršála a posléze prezidenta Finské republiky – země, která se v roce 1939 statečně postavila Stalinovi, když napadl Finsko (a Sovětům tehdy ukázala, zač je toho loket). Ale také země, která po boku Hitlera vedla takzvanou „pokračovací válku“ a v červnu 1941 spolu s nacistickým Německem zaútočila na SSSR. Navrhovatelé pamětní desky tuto hlavní epizodu Mannerheimova života „velkoryse přehlédli“. „Ten druhý Mannerheim“, který už připomíná úplně jinou historii, zůstal zamlčen. A právě z toho ticha se zrodil pro dnešní Rusko příznačný konflikt o historickou paměť.

SPORY O DĚJINY

Spory o dějiny nejsou v dnešním Rusku nic ojedinělého. Pro jedny je zdrojem nostalgického a někdy až patetického vzpomínání na staré dobré časy slávy a pořádku imperiální Rusko před rokem 1917. Další cítí nekritickou hrdost na sovětskou vlast a budou se do krve přít o postavu Josifa Stalina navzdory jeho i v Rusku dostatečně známé zločinné politice. Jiní budou nostalgicky vzpomínat na liberální jelcinské roky, i když další pro ně nebudou mít nic víc než jedno velké odplivnutí. A velká skupina dnešních mladých Rusů bude na podobné otázky lakonicky konstatovat: „Eto bylo.“

Uprostřed toho všeho se snaží schizofrenně lavírovat ruský stát ve snaze nepolarizovat společnost a nechat dějiny plnit jejich státotvornou roli skladiště pozitivních vzorů, zdroje legitimity, identity a hrdosti na zemi, která je i v jednadvacátém století především mnohonárodnostním státem, v němž žije až tři sta autochtonních národů a národností, a kde neruské národy (i po rozpadu Sovětského svazu!) tvoří dvacet procent obyvatelstva země. Státem, který je v takové podobě navždycky odsouzen překračovat etnické, kulturní a náboženské rozdíly a hledat svoji vnitřní jednotu mimo pevné kategorie etnika a náboženství. Státem s dramatickými dějinami, jenž se může chlubit tisíciletou historií a zároveň se jen těžko smiřovat s tím, že je mu teprve dvacet pět let, jak to krásně vystihl jeden z ruských komentátorů. (2)

RUDÝ BÍLÝ MANNERHEIM

Ani ne osmačtyřicet hodin po slavnostním odkrytí Mannerheimovy pamětní desky ji někdo polil rudou barvou. (3) Celkem příznačně tento zdánlivě jasný symbolický akt vandalizace či určité formy ikonoklasmu nedával v dnešním ruském kontextu jasný smysl. Rudou jako barvou krve pro zrádce, nebo rudou barvou pro bílého generála? Rudou jako barvou, která symbolizuje pro ruskou stranu kontroverzní roli Finů a Mannerheima osobně za druhé světové války?

Svým smyslem ambivalentní projev nesouhlasu byl doplněn podobně nejasnou sérií kritiky v médiích na internetu i mimo něj. Mezi kritickými hlasy zazněly hlavně ty, které desku poněkud podivně z ruských nacionalistických pozic označovaly za pomník „úspěšnému separatismu“ Finska (narážka na situaci v Donbase) a finského maršála za faktického zrádce Koruny. Další kritici zmiňovali epizody z finské občanské války v souvislosti s takzvaným masakrem ve Vyborgu, kde na konci dubna 1918 došlo k zabíjení finských rudých, ale i ruských a polských obyvatel, ruských vojáků a také důstojníků vítěznými bílými. A hlavně a především mnohé z kritiků zajímala finská role v obléhání Leningradu či vůbec finská účast na napadení SSSR ve spojenectví s Německem a pod hesly o Velkém Finsku.

(V severním Rusku v té době žily a dosud žijí baltofinské národy, jako jsou Karelové, Ižoři, Vepové a Votové, které jsou kulturně provázané s Finskem a jejichž jazyk je vzájemně srozumitelný s finštinou. Dnes už jsou sice málo početné, ale obývají rozsáhlé historické území, mezi něž patří i oblast dnešního Petrohradu. – Pozn. red.: Viz o tom podrobněji Téma KN 26/2016.)

V Rusku byl v souvislosti s aférou oproti oficiálnímu očekávání ruský carský generál rychle zapomenut, ale finský maršál se na scénu vrátil s plnou parádou, zatímco finská média kupodivu (a možná příznačně) nové pamětní desce nevěnovala pozornost až do momentu, než ji někdo polil rudou barvou. Zdá se tedy, že tato deska tak byla v sousedním Finsku vnímána jako více či méně ruská záležitost.

DIPLOMATICKÉ POMNÍKY MENŠINOVÝCH SVĚTCŮ

Petrohradské spory o Mannerheima patří do celé série podobných kauz. Moskva už před časem s neklidem hledala vhodné místo pro megalomanský projekt asi dvacetimetrové sochy svatého Vladimíra (velkoknížete Kyjevské Rusi, jenž v desátém století přijal křesťanství), zpolitizovaný současnými napjatými vztahy s Ukrajinou. Jako červená nit se ruskou veřejnou sférou line nekončící diskuze o pohřbení V. I. Lenina, které by učinilo symbolickou tečku za sovětskou etapou ruských dějin.

Ve stejnou dobu, kdy byla odhalena Mannerheimova deska, se pak v Petrohradě znovu vedou spory o pojmenování jednoho z nových petrohradských mostů po čečenském muftím a prezidentovi Achmatu Kadyrovovi, otci dnešního vládce autonomního ruského Čečenska Ramzana Kadyrova. Kadyrov byl v roce 2004 zabit islámskými „ultras“ a posmrtně dostal čestný titul Hrdina Ruska, což je dle ruských úřadů oficiální důvod, proč po něm má být pojmenován petrohradský most. Není těžké odhadnout, že v tomto případě šlo o ne moc elegantní úlitbu „čečenizaci“ regionu (to znamená dosazení bývalých povstalců do úřadů v Čečensku v rámci obnovení autority úřadů a moci RF v regionu) po krvavé válce, která za sebou zanechala dost hořkou pachuť.

Spíše západně orientovaný Petrohrad snad s ještě větší rozmrzelostí vnímá další podobný nápad: V reakci na to místní aktivisté most pojmenovali sami – jako most čečenského odstřelovače z druhé světové války Abuchadži Idrisova, který se podílel na obraně Lenigradu v době jeho blokády. (4) Argumentem bylo, že mosty a ulice města by měly nést jména hrdinů, kteří mu přinesli slávu. Jinak řečeno, aktivisté tu z liberálních pozic hledali a našli zase toho „svého“ Čečence.

KOMU PATŘÍ DĚJINY?

Hledání těch „našich“ dějin a vzpomínek na ně není jistě nic překvapivého. Jména ulic, památníky, pomníky, ale také učebnice dějepisu jsou nejenom v Putinově Rusku veřejnou záležitostí par excellence. Dějiny a kolektivní paměť chtě nechtě představují veřejný statek, který je dnes a denně politizován a znovu a znovu reinterpretován. Pohled zpátky často pomáhá dát určitý smysl dnešku. Je to stejně přirozené jako nebezpečné – minulost snad obsahuje poučení, ale jen málokdy si je z ní opravdu chceme nebo dokážeme vzít. Pohled do jejího zrcadla totiž bolí a skoro nikdy nedává jednoznačné odpovědi v kategoriích dobra a zla či „naší“ pravdy a „jejich“ lži.

Paměť má svoje místa (lieu de mémoire) a její mentální krajina se dramaticky mění právě v závislosti na místu. Velká jezdecká socha maršála Mannerheima stojí na jednom z hlavních bulvárů Helsinek, který nese jeho jméno. Pár desítek metrů od ní, na Senátním náměstí v Helsinkách, stojí do dnešních dnů socha cara a finského velkoknížete Alexandra II., po kterém se jmenuje také ulice spojující Senátní náměstí a Mannerheimovu třídu.

Současný Kreml se možná tak trochu svým způsobem pokusil vrátit Helsinkám laskavost v rámci rusko-finských „zvláštních“ vztahů (v době tamních námluv NATO). Nepovedlo se. Záměr pamětní desky se každopádně ztratil v překladu nebo spíš v labyrintu pamětí, ve kterém současná ruská společnost i stát společně, ale ne vždycky spolu, bloudí.

Mosty přes minulost se staví pomalu a jejich nejlepšími staviteli jsou trochu paradoxně čas a zapomínání. Jedno je jisté. Rusko (ale třeba také Česko) se dokáže srovnat s vlastními dějinami, či spíš některými jejich etapami, ne pomocí ideologických odsudků a velkých slov, ne pomocí národního masochismu, ale teprve tehdy, až je dokáže uvidět také očima „těch druhých“, aniž by se muselo bát, že přitom ztratí samo sebe.

Spolupráce na textu Tomáš Koloc.