Europeada
O stínovém mistrovství Evropy ve fotbale a o dalších věcech…
Poslední tři „svátky sportu“ zvané mistrovství Evropy ve fotbale jsou provázeny zvláštním fenoménem; ve stínu tohoto lunaparku globálního kšeftu a reklamy se hraje Europeada. Založila ji sice oficiální organizace FUEN (Federální unie evropských národností), která byla na začátku své existence (byla založena v roce 1949) spojena s Radou Evropy, ale snad proto, že v ní nejde o peníze, ale o věci důležitější, se tam stále zhusta nacházejí lidé, jejichž prioritou nejsou razítka a kteří mají dobré nápady. FUEN je organizace, jež na svých stránkách skromně připomíná, že každý jeden ze sedmi Evropanů je příslušníkem národnosti, která nemá to, co velké národy (z nichž pochází ostatních šest Evropanů) považují za samozřejmé; svůj vlastní stát. Což v mnoha případech znamená, že (kromě velmi náročných dějinných peripetií) nemá ani další, pro nás, příslušníky velkých státních národů samozřejmé věci: své tabulky na nádražích, silnicích a ulicích měst; jména těchto svých měst, vesnic a řek znázorněná na mapě a hlášená ve vlacích a autobusech v jazyce, který je v těchto místech doma, ani školy, v nichž by děti ve svém rodném jazyce četly z knih, které jsou v něm vydané. Takových národů je v této organizaci sdruženo padesát tři. Jejich sídelním městem je Flensburk, hlavní město Severního Fríska, které dnes leží na území Spolkové republiky Německo. Právě tam se v roce 2008 dohodlo, že zatímco velké evropské národy budou sedět u televizí a fandit svým profesionálním národním týmům, které pořadatelské země pozvaly na své mistrovství, malé národy udělají totéž. Když se v roce 2008 hrálo ME ve fotbale ve Švýcarsku a Rakousku, stali se hostiteli Rétorománi, kterých ve švýcarském kantonu Graubünden nežije víc než šedesát tisíc. Během mistrovství 2012 v Polsku a na Ukrajině byl hostitelem sousední slovanský národ Lužických Srbů, stejně početný jako Rétorománi, který dnes žije na trojhraničí Německa, Polska a České republiky v německých spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Letos, během mistrovství Evropy ve Francii, se hostitelem stala italská provincie Tridentsko neboli Jižní Tyroly, v níž žijí hned tři menšinové národy; německy mluvící jižní Tyroláci (z nichž pochází slavný horolezec Reinhold Messner), bavorští Kimbrové, a Ladinové, mluvící románským jazykem příbuzným s rétorománštinou.
Které týmy se letos kvalifikovaly? Ve skupině A byli Ladinové, Krymští Tataři, řečtí Turci a Maďaři ze Sedmihradska, které bylo po rozpadu dunajské monarchie připojeno k Rumunsku. Skupina B: reprezentace všech menšin Estonska (v týmu hrají svorně Rusové, Ukrajinci, Finové, Němci, Lotyši a Poláci!), švýcarští Rétorománi, srbští Chorvaté a maďarští Romové. Céčko: slovenští Maďaři, Dánové z německé spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko, Lužičtí Srbové a korutanští Slovinci (menšina, která se během plebiscitu v roce 1920 rozhodla zůstat součástí Republiky Rakousko). Skupina D: Aromuni (rumunsky mluvící národ rozesetý od starověku po celém Balkánském poloostrově od Chorvatska až po Řecko), maďarští Slováci a Okcitánci (ti, kteří Ano! namísto Oui! říkají Oc!) žijící v jižní Francii a mluvící románským jazykem blízkým katalánštině. E: Manové (keltský národ z britského ostrova Man), Němci, kteří po odsunu na konci 40. let zůstali na území z polského Horního Slezska, Frísové (starý germánský národ žijící na území Nizozemska a severního Německa) a německy mluvící jižní Tyroláci. A poslední skupina F: maďarští Němci, ruští Němci (jejichž republiku na Volze Stalin po útoku Německa na SSSR během jediného dne zrušil a tamní Němce – ačkoli byli většinou komunisté a antifašisté – poslal do gulagů ve Střední Asii), německy mluvící Kimbrové z italské provincie Benátsko a chorvatští Srbové, ti, kteří v 90. letech přežili etnické čistky v pohraničním regionu Krajina… Nadto byly vylosovány dvě ženské skupiny: X (Lužické Srbky, jižní Tyrolačky a Okcitánky) a Y (Ladinky, Rétorománky a ruské Němky).
Vzhledem k tomu, že pocházím z místa, které není vzdáleno ani padesát kilometrů od území historické Lužice, můj favorit byl jasný – a díky pravidelnému zpravodajství, které mi zprostředkovávala Společnost přátel Lužice, jsem si s gustem užíval všechny porážky obou lužickosrbských národních týmů na jihotyrolských okresních fotbalových stadionech. (Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!) A kdo nakonec vyhrál? Obě finále (mužské i ženské) dopadla stejně; domácí z Jižních Tyrol porazili (a porazily) týmy Okcitánců (a Okcitánek).
Jistě se najdou lidé, kteří namítnou, že i Europeada je – stejně jako Euro – postavena na politice. A budou mít pravdu. Podle mě ale politika a politika jsou něco jiného. Politika nadnárodního sportovního průmyslu, který má takovou sílu, že pro svůj kšeft sáhne i do pravopisu jazyků zúčastněných národů (viz můj nedávný text zde), je něco jiného než politika národů, které se ze všech svých slabých sil snaží zachovat si holou existenci (a ta v době globalizace, jež je možná stejně nemilosrdná jako etnické čistky minulosti, vpravdě visí na vlásku).
Druhý důvod, proč sympatizuji s Europeadou, je povýtce osobní. Sám se totiž po celý svůj život cítím být menšinou, což stojí u kořene faktu, že se po celý tento život zabývám nejrůznějšími menšinami. Patří k nim i Kulturní noviny, svobodné periodikum, které bez tučných dotací průmyslových vlastníků o své újmě (a své hrdosti a radosti) vytváří skupina lidí, které byste možná spočítali na prstech svých rukou a nohou. Kulturní noviny jsou tedy vlastně také politika. Ale také politika dobrá…