Kultura narcismu
Profesor historie na Rochesterské univerzitě Christopher Lasch (1932-1994) ve svém pátrání po kořenech společenské krize ovládající Spojené státy v sedmdesátých letech sáhl až k Sigmundu Freudovi a jeho pojetí narcismu. Podle Laschovy mimořádně úspěšné knihy Kultura narcismu: americký život ve věku snižujících se očekávání se blahobytná společnost po druhé světové válce odvrátila od ideálů a tradic a nedokázala je nahradit ničím jiným než absurdním kultem individua, které chce stále více brát a nic nedávat. Moderní člověk se "osvobodil" od klasických sociálních vazeb, ale tím logicky postrádá (stejně jako malé dítě v původní Freudově interpretaci) vědomí svého skutečného místa ve společnosti. Nepoměřuje se již se sousedy a příbuznými, ale s průmyslově vyráběnými simulakry. Nadbytek volného času vede k dekadentní znuděnosti, kult mocných a úspěšných vede k tomu, že lidé nevidí v drobných životních nezdarech poučení, ale fatální katastrofu. Není divu, že narcistní osobnost je věčně nespokojená, a proto snadno propadá iluzím, které v ní ze zištných důvodů snaživě živí šoubyznys a političtí populisté. Společnost je řízena narcisty, a ti nastolují kulturní normy, vychovávají tak úplně ze všech egocentrické hlupáky, kteří někdejší extrémy slepě přijímají jako vzor k následování. Narcistická mentalita je anarchií v maloměšťáckém vydání: pravidla pro všechny ostatní, svobodu pro mě. Amerika podle Lasche ztratila étos prvních osadníků, založený na práci a pokoře, a propadla dezintegraci, projevující se rozpadem tradičního modelu rodiny a nárůstem sociálně patologických jevů.
Lasch se nakonec z marxisty stal ultrakonzervativcem, pro kterého byl i Ronald Reagan málo pravicový. Jeho kritika přebujelých regulací a pečovatelského státu, produkujícího závislé, a tudíž snadno ovladatelné jedince, se valně neliší od většinového názoru českých mediálních komentátorů. Méně už by se jim však zamlouvaly Laschovy temperamentní odsudky individualismu a konzumentství. Stejnou vinu na všeobecném morálním úpadku totiž vidí v pokrytectví současných kapitalistických korporací, které v inzerátech hledají pracovníky schopné a iniciativní, v praxi však naopak odměňují pouze průměrnost a konformitu. Kritizuje jak mediální mainstream, který pěstováním kultu okolo každé obskurní celebrity vytváří v masách diváků nerealistická očekávání, tak kontrakulturu a new age, v jejichž ideologii vidí opět jen další výzvy k nezodpovědnosti a sebestřednosti.
Současný čtenář se neubrání dojmu, že americká popkultura sedmdesátých let, vůči níž se autor tolik vymezuje, se ve zpětném pohledu jeví značně uměřeně, až idylicky. Řadu tehdejších idolů, jako byl třeba Werner Erhard, dávno odnesl čas, a na jejich místo nastoupily ještě odpudivější kreatury. Lasch se už nedožil fenoménů jako gangsta rap nebo reality shows, ba ani rozvoje sociálních sítí, které umožňují každému psát bulvár o sobě samém a stavět na odiv vlastní nicotnost a zaměnitelnost. Zběsilé šíření co nejbizarnějších konspiračních teorií potvrzuje Freudův postřeh, že narcistní jedinec si raději vsugeruje, že všichni okolo něj jsou nepřátelé, než aby čelil poznání, že ve skutečnosti jeho osoba vůbec nikoho nezajímá. A také nejnovější současná celosvětová móda zmasakrovat co nejvíce bezbranných a zcela neznámých lidí se dá spíše jako boj za sebepochybnější ideály interpretovat jako reakce patologického narcise, který se mstí světu za svůj pocit nedoceněnosti.
Laschova Kultura narcismu může samozřejmě vyvolat řadu námitek. Třeba tu, že autor není psycholog, takže jeho suverénní žonglování s odbornými termíny působí občas poněkud "sokalovsky". Nebo že idealizovat si slavnou a mravnou minulost je vlastně typický příklad narcistní neadekvátní reakce: ta patriarchální éra osidlování amerického Západu zdaleka nebyla rájem na Zemi a jen málokdo z nás by ji chtěl (a koneckonců vůbec mohl) zažít na vlastní kůži. A můžeme si položit otázku, zda není jádro pudla v samotné protestantské pracovní etice, která měla sebedestrukci ukrytu už ve svém zárodku, jak ostatně předpověděl Max Weber. Právě tyto otázky však dokazují nadčasovost Laschovy knihy; českého překladu se dočkala až téměř po čtyřiceti letech, ale současná atmosféra zklamaných očekávání a nedůvěry k veškerým autoritám značně připomíná Ameriku v éře po Watergate a ropné krizi.
Christopher Lasch: Kultura narcismu: americký život ve věku snižujících se očekávání. Přeložil Daniel Micka, Triton, Praha 2016, 299 stran.