Rudolstadt: Kolumbovský festival po šestadvacáté
Výlet do světa hudby, do hudby světa. Tradiční festival s ojedinělou dramaturgií i atmosférou nemá problémy s návštěvností ani s obsahem. Co si z něj člověk odnese, záleží jen a jen na něm samotném, na jeho chuti kolumbovsky objevovat. Letos tak mohl objevit symbolicky zrovna Kolumbii a nebo kohokoli z umělců ze čtyřicítky různých zemí. Nabízíme malou retrospektivu.
Závěrečná bilance letošního ročníku: Opět vyprodáno. První zahajovací večer 15 tisíc návštěvníků, po zbylé tři dny po pětadvaceti tisících. Na více než dvaceti pódiích se objevilo zhruba 130 kapel ze 43 zemí, přičemž programovým těžištěm letošního roku byly Kolumbie a tanec cumbia. Ta čísla vyznívají trochu hrozivě, ale na neobyčejně příjemné atmosféře festivalu to není nijak poznat. Malé město s hradem, půvabným historickým jádrem a velkým parkem na břehu řeky Saale narostlo po tyto čtyři dny na zhruba dvojnásobek svého počtu obyvatel. V tomto faktu spočívají jediné limity festivalu a racionální rozhodnutí organizátorů už druhým rokem stanovit horní hranici prodávaných vstupenek, aby festival nepřišel o své kouzlo.
Rudolstadt se už po šestadvacáté stal místem, kam míří nejen návštěvníci z celého Německa, ale také z okolních zemí, Českou republiku nevyjímaje. Přestože je festival zaměřen na world music, reflektuje i bytostně německá témata. To se pochopitelně nemusí vždy potkat s hudebním očekáváním cizinců: Hned na zahajovacím večeru jsme my „odjinud“ přijali s rozpaky vystoupení německé skupiny Element of Crime. Hudebně průměrné, připomínající povrchní folk rock 80. let. Ale pro německé publikum se v textech skrývalo zřejmě něco mnohem více. Jedna má rozhlasová kolegyně to pojmenovala: Eine grosse Nostalgie. A v textech skutečně leží jádro výpovědi. Na Youtube mají videa této skupiny statisícové návštěvnosti a nadšené komentáře.
Německé zajímavosti
Pro německy mluvícího a čtoucího návštěvníka nabízí program i doprovodná brožura lahůdky nejen k hlavnímu akcentu programu (obsáhlé pojednání o hudbě Kolumbie), ale také k německým reáliím, které mohou být zajímavé i pro českého účastníka. Taková byla například konference o textu Deutsches Lied Heinricha Hoffmann von Fallersleben z roku 1841, který později vešel ve známost jako nechvalně známá nacionalistická hymna Deutschland, Deutschland über alles, což je znění jeho prvního řádku. Rekapitulace historie této „nejslavnější“ německé písně 20. století skýtá mnoho témat k zamyšlení včetně toho, co může symbolizovat pro současného nacionálně naladěného posluchače. Podobně zajímavé téma bylo spojeno s výstavou Folk in der DDR, tedy folk v bývalém „východním“ Německu. Mladí muzikanti z Lipska zahájili svými aktivitami v 70. letech hnutí, které se vracelo ke kořenům německé tradiční kultury – k lidovým písním a tancům pojímaným odlišným způsobem než skrze okrojované soubory a festivaly dotované státem a propojené s folklorismem spřátelených zemí východního socialistického bloku. Staré písně a tance v důsledně civilním („antikrojovém“) podání najednou promlouvaly k městské mládeži zcela jiným jazykem – v kontrastu k oficiální ideologizované kultuře. V tehdejším Československu měl nejblíže k této produkci Jaroslav Hutka.
Každý si najde něco – malé ochutnávky
A tak, jak pozvolna vplouváme do pestrého oceánu hudby, vynořují se najednou chvíle, pro něž se člověk trmácí stovky kilometrů. Mozaika kolumbijských muzikantů a tanečníků poskytuje člověku vhled do neobyčejně pestré a bohaté kultury této jihoamerické země, v níž se potkává několik svébytných oblastí – pacifická, karibská, horská andská a amazonská (sousedství s Brazílií). Máme tendenci říkat zjednodušeně „jihoamerická hudba“ – ale při bližším ohledání zjistíme, že jen na území Kolumbie je hudební kultura možná pestřejší než v celé Evropě, na jejíž diverzitě si tak zakládáme. Promíchání vlivů kultury španělské, importované africké a domácí indiánské vyústilo v téměř nepřehledné pole hudby – a na rozdíl od hudby brazilské nepříliš známé v mezinárodním kontextu. Výjimky ovšem potvrzují pravidlo. To, co jsem zažil při vystoupení harfeníka Edmara Castaňedy, patří k mým životním hudebním zážitkům. Umění tohoto povahou neobyčejně veselého virtuóza, který v sobě propojuje klasickou virtuozitu, jazzové myšlení a nespoutanou fantazii, je nepochybně jedním z vrcholů nejen kolumbijské, ale i světové hudební kultury.
Nemůžu tu zrekapitulovat celou šíři hudebního záběru festivalu. Navíc, skoro veškerou hudbu je pochopitelně lépe bezprostředně slyšet naživo, než si o ní číst nebo ji sledovat na internetu: Ať už jde o komorní představení v rudolstadtském divadle, evangelickém kostele či energií nabitou show na velkém pódiu v Heineparku. Ale přesto si dovolím nabídnout alespoň zprostředkovaně ještě tři ukázky od umělců, kteří na mne zapůsobili.
Zpěvačka a houslistka Lena Willemark vystoupila v kostele a její pořad se podobal malé liturgii. Tak působivé a přitom nanejvýš pokorné bylo vystupování této velké postavy švédského folku. Málokdy se vidí tak intenzívní oboustranné dávání. Zrovna v tomto případě platí, že téměř jakákoli videoukázka nemůže nahradit bezprostřední zážitek. Tak alespoň přikládám trailer k jejímu novému CD Modrá cesta.
Z Kanárských ostrovů přijel do Rudolstadtu hráč na nástroj, který může připomínat malou kytaru a jmenuje se timple. Germán Lopéz se svým spoluhráčem přivezli jemnou hudbu, v níž se snoubí hudba domovských Kanárských ostrovů, jižního Španělska a Afriky.
Anoushka Shankar má slavné jméno, její otec je legendární hráč na sitár Ravi Shankar. Ona sama, ač relativně pořád ještě mladá (narozena 1981), za jeho slávou příliš nezaostává. Její hudba, která staví na klasických indických základech (raga), kombinuje i mnohé další vlivy včetně moderních technologií. Je přístupná širokému publiku a vtahuje jej do zvláštní atmosféry – mohli bychom říci svého druhu pozitivního transu ().