Počteníčko: Válka z roku 1866 v Čechách
Před sto padesáti lety, v létě 1866, byly po prohrané bitvě u Hradce Králové české země obsazeny pruskou armádou. Život v okupované Praze popisuje pamětník, doktor Servác Heller.
Pouliční život v Praze byl zase nad míru šumný. Hlavní město království českého podobalo se velikému otevřenému táboru. Vojska všeho druhu, zemská obrana, jízda, dělostřelectvo, polní pošta, zdravotní sbor a jiné přicházely a odcházely všemi směry a mezi nimi rachotily řady těžkých vozů s různými vojenskými potřebami v pytlích a bednách. Největší šum byl ve hlavních ulicích od státního nádraží ku řetězovému a kamennému mostu a na Malé Straně až k Radeckého náměstí. Odtud k Valdštýnskému náměstí, ke hlavnímu stanu prince Bedřicha Karla, bylo již klidněji. Náměstí samo bylo tiché, jako jindy, tak že se zvučně rozléhaly těžké kročeje obcházející stráže před princovým sídlem.
Na Marianských hradbách stálo deset parních pekáren; z jejich komínů valily se ustavičně oblaky dýmu, pekaři běhali sem tam nosíce dříví, horké pecny a různé potřeby pecnářské. Na rozích chlebového skladiště vlály černobílé prapory a u strážních budek stáli nepohnutě pruští vojáci.
Císařské konírny v hradčanském zámku byly plny pruského koňstva; s cimbuří hradu vlál nový na hromosvodu připevněný veliký černobílý prapor, jenž králi Vilémovi na počest byl vztyčen; na chodbách druhého poschodí běhali semo tamo adjutanti a ordonance, v nádvořích pak čekaly klidně řady fiakrů a drožek. Stráž na hradě obstarávalo pruské řadové vojsko. Z oken dívali se téměř všude pruští důstojníci různých druhů zbraní.
Na koňském trhu (nynějším Václavském náměstí) stály dlouhé řady povozů různého spůsobu, kterých bylo stále několik set pohromadě, mezi nimi kolonna se spíží, lehký polní lazaret, vozy markytánské a t. d. V dobách krmení poskytovalo toto náměstí obraz nad míru pestrý, ježto se koně u vozu krmily a napájely.
Že hostince, kavárny, německé divadlo a vůbec veřejné místnosti pruským vojskem stále se hemžily, nebylo by ani potřebí zvlášť teprve připomínati. Tolikéž rozumí se samo sebou, že se v těchto místnostech, zejména ve sprostších lokálech děly a opakovaly časté výtržnosti a rvačky.
Vůbec zavládl od počátku okupace v Praze život nejenom šumivý, nýbrž také lehkovážný, rozpustilý, nevázaný. V první době děly se prostopášnosti jenom skrytě, ale znenáhla stávalo se to hospodářství smělejším, bezohlednějším a vykvetlo posléze v čirou, veřejnou nestoudnost. Se všech stran a konců sjely se sem „dámy polosvěta“, prostitutky všech stupňů, od elegantních kokot až do nejschátralejších fryn a hetér a plnily stále hlavní pražské ulice, náměstí a ostrovy. Obecní policie páčila počet jejich na dva tisíce, a mnoho-li jich zůstalo policii skryto! Nápadné obleky jejich hemžily se po všech promenádách a chodnících, pronikavá vůně ostrých parfumů plnila tu všude vzduch a rozpustilý smích jejich pronikal všelikým šumem. Důstojníci i prostí vojáci družili se k nim bez všelikého ostychu a promenujíce s nimi vedli si s nápadnou veselostí. „Dámy“ pak byly tím smělejší, ježto je vojsko pruské před „mravokárnou“ obecní policií bezohledně chránilo. Na hlavních ulicích, kde elegantnější svět a polosvět se stýkal, šetřeno přec aspoň jakýchsi forem a ohledů, ale jinde, kde prosté mužstvo se schátralými ženštinami se bavilo, bujela hnusná sprostota. Střediskem tohoto života byly ostrovy Žofinský a Střelecký, hlavně pak Žofín. Zde scházely se kokoty již z rána, zaujaly kde jaká sedadla a očekávaly příchodu pruských důstojníků. Celý den konala se tu přehlídka nebojovných amazon, večer pak prováděly se při skvělém osvětlení a hlučné hudbě orgie, jež vypisovati není dovoleno. Za takovýchto okolností rozumí se samo sebou, že mladé paní a dívky ze slušných rodin jinak, než v bezpečném průvodu na ulici odvážiti se nesměly a proto ponejvíce domácí vězení si ukládaly. Policie zakročovala, ale dlouho bez úspěchu. Několikráte schytala několik set hetér a vyváděla je z města; ale pruští vojáci obecní strážníky odehnali a zajaté Sabinky rozpustili. Velitelství pruské z počátku nic proti všemu nenamítalo a teprve, když se byly ve zdravotním stavu vojska křiklavé účinky objevily, vydal guvernér rozkaz, že obecní vojsko nesmí policii při odvádění potulných děvčat překážeti.
Pruští důstojníci přijížděli na kolik mil z okolí do Prahy, aby se zde pobavili. Tehdejší pražské restaurace a vinárny při obchodech s delikatessami, které již vesměs zašly, a vůbec všechny restaurace vyššího druhu byly od rána do rána naplněny střídajícím se důstojnictvem, kteréž ve dne v noci při hořících svíčkách – k vůli zapalování doutníků – hodovalo, pilo a také zpívalo. Když bývalo panstvo v nejlepším, otevřelo okna a házelo ven na ulici drobné, stříbrné a měděné peníze, o kteréž se pak pouliční mládež na potěšení pánů důstojníků s velkým křikem tahala a rvala.
Stálý příliv pruského vojska měl za následek, že se mužstvo i důstojnictvo vždy hojněji ubytovávati musilo v domech soukromých. Dne 9. srpna vydal generál Erich proklamaci, ve kteréž známo činil, že od nynějška vojenská správa všechno mužstvo sama stravuje a že tedy nikdo není povinen ubytovaným u něho vojákům něco podávati. Proto nařídil také, aby na ubytovacích lístcích vytištěna byla slova „bez stravování“. Avšak rozumí se samo sebou, že navzdor tomu vojáci, kde jen možná bylo, stravovati se dávali a že občanstvo, aby s nimi dobře vycházelo, ochotně jim, co mohlo, dávalo.
Ohledně procházejícího vojska vydal guvernér generál Vogel z Falkensteina tuto vyhlášku:
„Často se ještě tu a tam přiházívá, že vojsko českou zemí táhnoucí nebo zde ubytované žádá stravování od svých ubytovatelů. Vidím tedy toho potřebu, abych uvedl v všeobecnou známost, že důstojníci nemohou vůbec v Čechách činiti nároku na stravování, že se musí uspokojiti povolenou jim náhradou peněžitou. Podle usnesení v Čechách učiněného není ani mužstvo oprávněno, aby žádalo stravování od svých ubytovatelů, naopak jest povinností jeho, aby bralo svou stravu z pruských skladů, které buď v místě samém anebo v okolí se nalézají. Výjimka od posledního toho pravidla připouští se pouze tehdá, když stravování ze skladů provésti se nedá; v případu takovém však musí na listu ubytovacím uvedena býti poznámka „se stravováním“. V Praze, dne 18. srpna 1866. Král. pruský generál pěchoty a vrchní guvernér pro král. České: Vogel z Falkensteina.“
Peněžní a úvěrní ústavy zahajovaly tou dobou jeden po druhém opět činnost svou a také c. k. úřady svolávajíce příslušníky své chystaly se k návratu do Prahy.
Koncem července propukla v Praze cholera a nabývala vždy větší prudkosti. Byla sem pruským vojskem zavlečena z krajin, kde bojiště se nalézala a kdež epidemie pruskému vojsku veliké ztráty působila. Tři pruští generálové, mezi nimi generál Mutius, do polovice srpna cholerou zemřeli. Dne 16. srpna přibyly do Prahy oddíly 7. a 8. armádního sboru pruského a s nimi generallieutenant Herwarth z Bittenfeldu.
Téhož dne uviděla Praha neobyčejně skvělou kavalkádu. O polednách vjela totiž tehdejší Novou branou do města jezdecká brigáda pruského gardového armádního sboru v plné parádě a s hřímavou hudbou, majíc v čele svého velitele prince Augusta Wirtemberského. Brigádu tuto tvořily: garde du corps, jeden pluk gardových kyrysníků a 3. baterie gardového dělostřelectva.
Buď chtělo velitelství ukázati Praze toto brillantní, opravdu zářící jezdectvo pruské anebo gardové brigádě staroslavné hlavní město českého království, neboť kavalkáda vedena policejním strážníkem klusala zcela volným krokem od Nové brány přes Senovážné náměstí, Dlažební a Hybernskou ulicí, přes Příkopy, Ovocnou ulicí, Ferdinandskou třídou, po Nábřeží ke kamennému mostu, přes Křižovnické náměstí, Platnéřskou ulicí, přes náměstí Marianské a Leonhardské, přes Malé a Velké náměstí, Celetnou ulicí, přes Josefské náměstí a Poříčí do Karlina a Libně, kdež se brigáda ubytovala.
Dne 17. a 18. srpna oslaveny velkolepým, demonstrativním spůsobem narozeniny Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa, při čemž vojsko nahrazovaly ozbrojené sbory měšťanské a náčelníky úřadů generál Vogel z Falkensteina se svojí družinou. Generální guvernér království českého měl dne 18. po slavných bohoslužbách, v Týnském kostele vykonaných, před radnicí k důstojnictvu měšťanských sborů řeč, ve kteréž lichotivým spůsobem projevil plné svoje uznání za cenné služby, jež ozbrojené sbory veřejné bezpečnosti svým věrným a vytrvalým chováním prokázaly. Zároveň oznámil, že vydal rozkaz, aby na oslavu císařských narozenin sborům střelná zbraň nazpět byla vydána.
Další historie pruské okupace hlavního města nevykazuje žádných zajímavých ani důležitých událostí.
V noci ze dne 22. na den 23. srpna podepsána v hotelu „U modré hvězdy“ rakousko-pruská smlouva o podmínkách míru a ujednán spůsob i postup odchodu pruského vojska z Čech a Moravy. Dne 18. září odešly z Prahy poslední oddíly pruského vojska. Okupace trvala 72 dní a stála obec pražskou na penězích 454.216 zlatých kromě škod na 17.313 zlatých odhadnutých a veřejných prací na ulevení bídy prováděných, jež 122.551 zlatých stály, ale za to Prahu značně povznesly.
Z knihy Servác Heller: Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky. Praha, Edvard Beaufort 1896.
Servác Heller (1845–1822) byl redaktor Národních listů a poslanec Říšské rady za mladočeskou stranu. Podnikl řadu cest do Ruska a na Balkán, je autorem románů Bouře života, Pan markýz, Král stepi a dalších.