Společenské fenomény v českém filmu – 3. část: Náboženství a církev 1990–2016
Nový seriál člena naší redakce, který si v něm všímá „ostře sledovaných témat“ v domácí kinematografii.
Televizní seriál scenáristy Otto Zelenky a režiséra Františka Filipa Přísahám a slibuji (1990) na motivy vzpomínek lékaře-spisovatele Oty Duba (1909–1987) na jeho první poválečná léta v pohraničí, které tehdy procházelo odsunem Němců, je dílo částečně porevoluční, ale vlastně ještě perestrojkové, protože bylo napsáno před listopadem 1989. Na ztvárnění německého řeholního řádu milosrdných sester, které jsou mnohdy těmi jedinými, kdo hlavnímu hrdinovi, doktoru Vojtěchu Albertovi (Josef Abrhám), pomáhá, to ovšem není znát – není tam o nich řečeno jediné špatné slovo.
Český vrátný nemocnice, který v „Severním Městě“ (kde se příběh odehrává) žil už před válkou i během ní, se Albertovi zmiňuje, že jejich představené se bál sám německý velitel nemocnice a nedovolil si proto ve vztahu k pacientům udělat cokoliv nečestného a jedna z řeholnic na Albertův dotaz, jak to, že mluví česky, když je Němka, odpoví: „Jsme především služebnice boží.“ Seriál je tak vlastně předzvěstí vlny, která nastala v devadesátých letech a na níž bylo, aby vykonala dobré dílo rehabilitace malých věřících po čtyřiceti letech, kdy se jejich život na filmovém plátně a televizní obrazovce ztvárňoval všelijak.
Rehabilitace
Prvním, kdo (ač sám mimochodem ateista) tuto rehabilitaci chápal jako svůj osobní úkol, byl scenárista a dramatik Jiří Hubač, který byť sám za minulé doby zdaleka nebyl poplatný režimním tématům víc než jiní, právě naopak, si vzal rehabilitaci všech dříve perzekvovaných skupin jako svůj osobní úkol. V televizní inscenaci Zámek v Čechách (1993, režie Martin Hollý), jež v prvním plánu pojednává o osudech české šlechty po roce 1948, tematizuje i trpké osudy věřících v postavě místního zakřiknutého kostelníka (Ladislav Trojan), který je nucen se dívat, jak se jeho syn esenbák, stává vykonavatelem eskortování hlavní hrdinky, hraběnky Lansdorfové (Jiřina Jirásková), z města.
V televizním filmu Fany (1995, režie Karel Kachyňa), archetypálním příběhu o prosťačce boží, z pohledu světa „postižené“ Františce, která se po smrti své tetičky stará o maloměstský kostel a zvířata kolem něj, ačkoli její sestra, primářka místní nemocnice (Jiřina Jirásková), jí to svým snobismem nijak neulehčuje, je vytvořen svého druhu apokryf příběhu svatého Františka z Assissi.
Jiří Hubač se tématy víry zabýval i mimo svou filmografii. Například v roce 2000 se stal autorem libreta muzikálu tematizujícího život známé středověké světice Jany z Arku (hudba: Ondřej Soukup, texty písní: Gabriela Osvaldová).
Ke slovu se dostávají také autoři, jejichž jména až na výjimku šedesátých let v české kinematografii nikdy nezazněla: o svých věřících spoluvězních ze stalinistických kriminálů a koncentráků vypráví scenárista Jiří Stránský jak ve filmu Bumerang (1997), tak v prvních dvou řadách třířadého televizního seriálu Zdivočelá země z let 1997 a 2001 (obojí režíroval Stránského „dvorní režisér“ Hynek Bočan).
Zatímco v Bumerangu vzdává Stránský svým katolickým spoluvězňům čest v až světecké postavě trojnásobného doktora, opata Heřmana Tyla (Stanislav Zindulka), který každou (i nesmyslnou) práci přijímá jako pokání a poctivě se snaží o odpuštění svým mučitelům, v akční Zdivočelé zemi si hlavní hrdina, bývalý pilot RAF a mukl Antonín Maděra, z reakcí svých kněžských spoluvězňů spíš zoufá: mají v lágru svůj vlastní barák a v něm po většinu času zůstávají; jejich pokorný postoj jim totiž velí nezúčastňovat se žádné ze stávek ani jiných akcí proti nespravedlnostem v táboře, a tak si od nich Maděra vyprosí vždy aspoň modlitbu.
Zvláštním druhem osazenstva lágru jsou pak Svědkové Jehovovi, kteří odmítají pracovat v sobotu, za což jsou po celou směnu (v třeskuté zimě i parném létě) nuceni stát mezi dráty. Jednou se Maděra za jistý prohřešek dostane mezi dráty také, a jehovisté, i když jejich trest už skončil, ho vezmou mezi sebe a v mraze s ním dostojí i jeho trest, aby nezmrznul…
Obětí exemplárního případu padesátých let, kněze Josefa Toufara, který byl během vyšetřování tak zvaného „čihošťského zázraku“ (ve skutečnosti provokace StB, jež umístila do kostelní sošky Panny Marie zařízení, s nímž hýbala, aby vyprovokovala proces určený k zastrašení zemědělské oblasti, která se odmítla kolektivizovat) prakticky ubit, se zabývá televizní inscenace In nomine patris (2005) scenáristy Jana Drbohlava a režiséra Jaromíra Polišenského. Dílo tematizuje prozření filmového režiséra Přemysla Freimanna (v inscenaci Neumanna, Jiří Langmajer), jenž má o čihošťském případu natočit film, přičemž postupně zjišťuje pravdu, že akce je zinscenovaná a že natočit lež je jeho jedinou volbou – nemá-li skončit jako ubitý Toufar (Viktor Preiss), který umírá na schodech kazatelny, zatímco jeho roli v kněžském úboru „odehraje“ vyšetřovatel doktor Čížek (Michal Pavlata).
O druhém konci epochy pojednává film Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo (1996), napsaný na motivy šedesát let staré knihy Jakuba Demla. Příběh venkovského faráře Holého (Bolek Polívka) je umístěn do let pozdní normalizace a na pozadí tragického příběhu o lásce kněze k jeho umírající farnici je dokonale postižen obraz římskokatolické církve v dané epoše: namísto biskupa vše řeší generální vikář a jeho zmocněnec, oba aktivní členové kolaborantského hnutí Pacem in terris a s opravou kostela faráři nakonec pomůžou ateističtí vesničané...
Černí baroni
Z jiného, humorného soudku jsou postavy kněží sloužících v pomocných technických praporech (PTP, vojenských útvarech padesátých let, v nichž „politicky nespolehliví“, jimž nemohla být svěřena do rukou zbraň, vykonávali nucené manuální práce) v adaptacích legendárního románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni. Ačkoli političtí vězni si stěžovali už na román, který podle nich v očích lidí nepřijatelně změkčoval život v PTP (Švandrlík nastoupil vojenskou službu až ve druhé polovině padesátých let, kdy už poměry nebyly tak tvrdé), filmová adaptace Zdeňka Sirového z roku 1992 se vcelku povedla, včetně postavy „velitele kněžského družstva“, vojína Štětky (Jaromír Dulava).
Horší už to bylo u „švejkovského“ televizního seriálu Martina Bezoušky a Juraje Herze, který byl z důvodu jakési dohody o kompenzaci některých osobních služeb v roce 2004 narychlo natočen v České televizi (Štětku zde hrál Václav Chalupa). Na čem se ovšem obě adaptace shodly, bylo konstatování poručíka Troníka, zástupce velitele roty pro věci politické: „Kdybyste dovolil, soudruhu majore, položil bych vám jednu takovou kontrolní otázečku: Jestlipak víte, kdo sou dneska u našeho útvaru ti nejlepší marxisti? To byste nevěřil, soudruhu majore, to sou právě ti soudruzi faráři, kteří mají tu naši vědeckou ideologii tak nějak v malíčku…“
Jiří Křižan
Zvláštní kapitolou je dílo scenáristy Jiřího Křižana (1941–2010), pocházejícího ze starého moravského protestantského rodu (už jeho příjmení znamená v krajovém nářečí „protestant“), o němž jsme si vyprávěli už v minulé části tohoto seriálu a který už ve svém filmu Stíny horkého léta (1977) ztvárnil téma protestantské rodiny vykázané po staletí na samotu na okraji pohorské katolické obce.
Tento námět rozvíjí Křižan (ten byl jedním revolucionářů z listopadu 1989, i proto, že se více sblížil s disentem od roku 1980, kdy byl zakázán poté, co odmítl Státní cenu Klementa Gottwalda za film Signum laudis s odůvodněním, že nepřijme cenu pojmenovanou podle člověka, jenž dal pověsit jeho otce) i ve svém prvním porevolučním filmu Tichá bolest (1990, režie Martin Hollý), tematizujícím právě tento autobiografický příběh – příběh protestantského chlapce ze samoty Janka Kadavého, jemuž hned v první vlně poúnorových procesů popravili otce a jeho samého jako syna třídního nepřítele chce režim odebrat dědečkovi, který se o něj stará (Rudolf Hrušínský), a odmítá ho přijmout do pionýra mezi „poctivé většinové děti“. Paradox prostředí a doby dokonale vyjádří replika kostelníka, jenž Janka vytrhává z peroucího se klubka dětí s pionýrskými šátky, které se mu posmívaly, a říká: „Tak ty mi budeš bít mého nejlepšího ministranta, ty ludro luteránská?!“
Stejný námět se objevuje i v Křižanově vpravdě životním díle, filmu Je třeba zabít Sekala (1998), jejž kongeniálně režíroval Vladimír Michálek. Protestant Jura Baran (polský herec Olaf Lubaszenko), který se kvůli své účasti v odboji proti nacistům musí skrývat, přichází do moravské vesnice, jíž vládne sedlák Ivan Sekal (polský herec Bogusław Linda), jenž je nemanželského původu, což mu vesnice po celý život dává perně znát.
Křižan, který o sobě celý život říkal, že je „rodokapsový autor“, v jehož myšlení existuje jen jasně oddělené dobro a zlo, v tomto filmu překročil svůj vlastní stín. Sekal a Baran jsou totiž do jisté míry soupodstatní, oba odsunutí na okraj společnosti a oba s tím nějakým způsobem bojující. „Luterán“ (ve skutečnosti český bratr) Baran (též nomen omen: „beran“ bylo katolické označení protestanta) se v příběhu sblíží s katolickým farářem Flórou (Jiří Bartoška), a když ho vesnice (kde Sekal udává a posílá tak na smrt jednoho sedláka za druhým) vydírá, že musí Sekala zabít, podstoupí se Sekalem za vsí u křížku více méně čestný zápas (který Sekal poruší jen tím, že má revolver). Vesnice pak – přestože slíbila, že se o přeživšího Barana postará – nechává oba na místě umřít, aby jejich tajemství neohrozila vesnici.
Příběh Sekala připomíná hru Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy (1956), ve které se stará dáma, z níž vesnice „kdysi udělala děvku“, snaží rodnou ves na oplátku „proměnit v bordel“, což vyvrcholí tím, že uplatí vesničany, aby zlynčovali sedláka, jenž si ji kdysi odmítl vzít. (Sekal zase donutí svého nemanželského otce, aby poslal svou snachu Anežku k němu domů, aby se s ním vyspala a pak ji předhodí trpaslíkovi Obervovi. Anežka se potom dobrovolně utopí.). Přes nebývalou mnohovrstevnatost hlavních postav Křižanova filmu zachází Křižan s logikou světa stejně jako Dürrenmatt (oba konec konců pocházeli z protestantských rodů) – absurdnost jejich příběhů je předem napsána; není úniku ani útěchy (Jura Baran: „Pánbůh za nás nic nezaplatí, pane faráři. My musíme platit jemu.“).
Humor i „humor“
Na „pohádkovou-humornou linii“ v tématu, které sledujeme, o níž jsme si povídali v minulé části našeho seriálu, navazuje televizní příběh Anděl Páně (2005) režiséra katolíka Jiřího Stracha podle scénáře evangeličky Lucie Konášové (více v mém rozhovoru s Lucií Konášovou), který ztvárňuje tradiční čapkovsko-drdovsko-ladovská témata (důležitost nebeských úředníků, lakomství jejich pozemských svěřenců). Intelektuální autorský tým si vedle toho, že vytvořil líbivou pohádku, jež se okamžitě dostala do fondu českých rodinných vánočních filmů „to musíme zas vidět“, mile utahuje ze všeho, co běžný ateistický Čech, který si o Vánocích staví Ladův betlém, ví o křesťanské víře. Jen Pána Boha, který je tak trochu „mimo“, už nehraje čapkovský František Smolík, ale stárnoucí seladon Jiří Bartoška, který se zamilovaně dívá na Pannu Marii a o jehož synovi andělé říkají, že „Po vodě u nás chodí jen mladý pán“. Do role Panny Marie tvůrci obsadili Kláru Issovou, která je po otci Asyřanka, příslušnice blízkovýchodního národa, jenž dodnes mluví řečí Ježíše Krista, aramejštinou, a jejíž příjmení v tomto jazyce znamená „Ježíšová“. Autorský tým, vyprovokován obrovskou diváckou odezvou, tak trochu po americkém vzoru nyní vytvořil druhý díl pohádky (Anděl Páně 2), který má mít premiéru v listopadu 2016.
Podobně humorně jsou tematizována schémata víry děvkaře Dannyho Smiřického (Dannyho oblíbené: „Pane dej, ať je moje!“) v seriálové adaptaci povídkové knihy Josefa Škvoreckého Prima sezóna (1994, nicméně je zde jedna výjimka, farář Meloun a Danny se spojí, aby zfalšovali matriku, když jde o záchranu Dannyho židovské spolužačky Dáši Sommernitzové) a víry venkovských fotbalistů z televizního filmu týchž autorů Kožené slunce (2002), kde fotbalisté prosí faráře jen o to, aby se pomodlil za výhru a udržení jejich týmu v lize, čemuž nakonec (nicméně neúspěšně) pár „kapříky“ pomohou sami. (Tento film se mimochodem do jisté míry stal předlohou úspěšného seriálu Okresní přebor.)
Film Roming (2007) scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Vejdělka zase humorně tematizuje specifika romského křesťanství, když hlavní romský hrdina Stano Zaječí (Bolek Polívka) na sebe raději lživě vezme úřední otcovství dítěte, než aby dítě zůstalo pár dní nepokřtěné.
Bulvární boje mezi režisérem Zdeňkem Troškou, který v nové době, kdy na pokračování vyrábí své Kameňáky a Babovřesky, pustil svou nechuť k církvi už úplně z ohlávky vkusu, a římskokatolickou církví, která nechce Trošku nechat filmovat ve svých četných čerstvě zrestituovaných objektech, ponechme k tomu účelu povolanějším médiím…
Historie
Co se týče historických témat, cítili se tvůrci povinni přeformulovat příběh jediného kněze, kterého mají Češi za svého, Jana Husa, a přerámovat tak zažitou formulaci Otakara Vávry z padesátých let. Jako první se o to v roce 1988 (respektive v roce 1992, kdy vznikla televizní inscenace jeho divadelní hry) pokusil Pavel Kohout ve hře Ecce Constantia, natočené manžely Lubošem a Jitkou Pistoriovými, který je zarámována v moderní formě televizní reportáže z Kostnického koncilu, v němž je Husův případ jen zcela okrajovou epizodou během útěku papeže Jana XXIII. a volby papaže nového. V roce 2009 zkusil totéž Miroslav Bambušek ve svém autorském filmu Jan Hus – mše za tři mrtvé muže, v němž si bohužel vzal příliš velké sousto: na životech Jana Husa, Angličana Grahama Bamforda, Němce Oskara Brüsewitze a Poláka Ryszarda Siwiece chtěl ukázat červenou nit tématu boje proti systému, který končí nejvyšší obětí. Surreálná podstata příběhu však nebyla pochopena. Obávám se, že i proto, že nebyla ani adekvátně ztvárněna.
Lépe už téma zvládl ostřílený Jiří Svoboda ve svém třídílném televizním díle dle předlohy Evy Kantůrkové nazvaném suše Jan Hus (2015), v němž byly zdůrazněny přesně ty rozměry Husovy osobnosti, které Vávra netematizoval či nemohl tematizovat: Husovo myslitelství, rektorství, jeho vlastenectví, počínající už prosazením Dekretu kutnohorského, přelomovost, s níž svým přimknutím se zpět k bibli a ke Kristovým myšlenkám zapůsobil na změnu pohledu Evropanů na vládu církve nad lidským svědomím. Obsah bohužel není totéž co forma, a ve formě jasně zvítězil Otakar Vávra nad Jiřím Svobodou, jehož film postrádá rytmus a stává se místy poněkud suchým životopisem vypočítávajícím Husovy zásluhy (což se ovšem Vávrovi v případě jeho filmu Putování Jana Amose stalo s olbřímí osobou Komenského též).
Když v letošním roce natočil Václav Křístek film Hlas pro římského krále o dětství a mládí Karla IV., uvědomil si autor této stati jednu základní podobnost mezi dobou vzniku středověkých velkofilmů Otakara Vávry a dobou dnešní: Vávra pro Husa i Žižku nenašel mezi českým herectvem jiného aktéra než Zdeňka Štěpánka. Dnešní režiséři pro ně nenacházejí jiné aktéry nežli bratry Hádkovy…
Snad ještě zmínku o dalších historických snímcích: televizní hra Josefa Boučka a Františka Filipa Noc pastýřů (1993) vypráví o autoru České mše vánoční Jakubu Janu Rybovi (Josef Abrhám), který byl povoláním učitel, což na začátku 19. století znamenalo podřízenost faře a jejímu děkanovi (Radovan Lukavský). Hrdý Ryba však s autoritativním knězem nedokáže vyjít a farářovy intriky (které se kněz nakonec snaží urovnat, ale bohužel zemře) ho nakonec zničí.
Autorský film Petra Hviždě Řád (1994) o zběhovi z tereziánské armády, který se skryl v ženském klášteře, klade rovnítko mezi nelidský řád armády a stejně nelidský řád řeholního řádu církve.
Jeho protipólem je autorský film Ludvíka Ráži z téhož roku V erbu lvice o Zdislavě z Lemberka (Milena Steinmasslová), manželce předního šlechtice království Havla z Lemberka, která se ve třináctém století vědomě vydala proti proudu svého společenského určení a pod vlivem abatyše řádu klarisek princezny Anežky Přemyslovny, současnice Františka z Assissi a svaté Kláry, se (vedle svých povinností matky a manželky) rozhodla využívat své léčitelské schopnosti a vybudovala z hradu Lemberka místo, kam se uchylovali trpící z širokého okolí. Anežka byla svatořečena 12. listopadu 1989, pět dní před započetím listopadové revoluce, Zdislava rok po premiéře filmu.
Naproti tomu nová doba dala tvar skutečným příběhům hrdinných kněží, jako byl například děkan Štemberka z velkofilmu Lidice (2011) scenáristy Zdeňka Mahlera a režiséra Petra Nikolaeva.
A co dál?
V roce, kdy vzniká tato stať, klesá počet věřících Čechů evidovaných v tradičních církevních institucích, rok po roce, zatímco přibývá těch, kterým profesor Halík říká „něcisti“, tedy těch, kteří sice věří, nebo spíše „vědí“, ale kteří si z české historické tradice odnášejí nedůvěru k církvím jako k jiné formě politických organizací, jež se jen snaží využít prostého člověka (nedávno překotně schválený zákon o církevních restitucích tento postoj jen podpořil – viz KN 29/2016).
Tito lidé, kteří dnes v našem národě představují většinu, chápou Jana Husa jako následováníhodného v otevřenosti myšlení, svatou Zdislavu jako patronku léčitelských schopností svých či lidí, k nimž se uchylují o pomoc v době, kdy továrna zvaná veřejné zdravotnictví občas selhává morálně i profesionálně, a z novodobých kněží vzpomínají nejspíše na fenomenálního léčitele P. Františka Ferdu. A protože takových lidí je více než tradičních věřících, i jejich odraz v české kinematografii je dnes častější nežli reflexe tradičních církevních témat. O jejich obrazech (stejně jako o reflexi židovského náboženského i sekulárního fenoménu) v české kinematografii budou tedy další díly našeho seriálu.
Společenské fenomény v českém filmu