KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

První republika a Hugo Haas

Československá první republika byla sice jediným předválečným středoevropským kontinuálně demokratickým státem, ale antisemitismus, který byl nejen původu sociálního, ale především jazykového (zatímco česky mluvící Židé byli v menšině, národ si ještě živě pamatoval bitky o úřední jazyk Českého království z konce 19. století, v nichž se většinoví germanofonní Židé logicky postavili na stranu Němců), v ní přesto bujel: důkazem bylo vyrabování řady židovských krámů, jímž někteří " čeští vlastenci" v Praze 28. října 1918 oslavili vyhlášení samostatné republiky. Cenzurní politika nového státu pak přesně okopírovala strategii zaniklé monarchie: o tématech, v souvislosti s nimiž by mohla na jedné či druhé straně vzniknout kontroverze, bylo radši radno mlčet - a tak se téma židovství v českých filmech prakticky neobjevovalo. Až do chvíle, kdy se na umělecké scéně objevil Hugo Haas. Jeho nejen na svou dobu unikátní komediální, ale i obecně dramatický talent (který realizoval nejen jako herec, ale i jako režisér), jeho napojení na vlastní židovství, které dokázal nekorektně (a proto humoristicky dokonale) zreflektovat, z něj udělalo ideálního (a pro dobu první republiky vlastně monopolního) ztvárňovatele židovské tematiky. Jeho první filmovou rolí tohoto druhu byl Otto Katz z Fričovy adaptace Dobrého vojáka Švejka (1931), o němž jsme se už zmiňovali v prvním díle tohoto seriálu a z něhož cenzura namísto vojenského kněze raději udělala plukovního lékaře - a stejně tak se snažila potlačit i jeho židovství. To se jí ovšem díky Haasovi nepovedlo, zejména díky hráčským scénám, do nichž Haas vnesl nezaměnitelné židovské průpovídky. Byla to dobrá studie pro následující filmovou adaptaci Poláčkových Mužů v offsidu (1931, režie Svatopluk Innemann), tedy film, u něhož byl fenomén českého židovství naopak hlavním tématem. Proč byl zavedený kánon mlčení o židovství v českém filmu rázem porušen, se můžeme jen dohadovat (čekalo se na zvukový film, kvalitní předlohu a herecké obsazení, prosadil si téma Karel Poláček, tradiční účastník pátečních diskuzí s prezidentem TGM v zahradě domu bratří Čapků?). Faktem je, že dvojice geniálního židovského autora (Karel Poláček) a geniálního židovského aktéra (Hugo Haas) vykonala své a v postavě vášnivého fanouška fotbalové Slávie, obchodníka Richarda Načeradce (jehož předlohou byl Poláčkův otec Jindřich) a jeho rodiny byl vytvořen legendární záznam života významné komunity, která dnes už v naší zemi neexistuje. Pokračování filmu, Načeradec, král kibiců (1932), ačkoli je natočil mezinárodně úspěšný Gustav Machatý, už nicméně nedosáhlo kvalit prvního dílu. Specifický způsob židovské kultury, vyjádřený navenek nejen odlišností náboženství, ale i ve specifickém jazyce, gestice a především v dokonale vypointovaném židovském humoru (o němž nejen Hugo Haas říkal, že ze všech světových humorů je nejbližší právě humoru českému) Haase pak i u některých "nežidovských" témat provokoval, aby je obohacoval židovskými rysy. (Tuto vlastnost po něm později - stejně jako roli Otto Katze, kterého ztvárnil ve Steklého adaptaci Dobrého vojáka Švejka z roku 1956 - zdědil Miloš Kopecký.) Jako příklad uvedu filmovou adaptaci Čapkovy Bílé nemoci (1937), v níž se Haas ujal nejen hlavní role, ale i scénáře a režie; a dle svých vlastních slov (jejichž pravdivost je z filmu patrná a byl to jednoznačný zásah ve prospěch příběhu) "udělal z doktora Galéna Žida".

S rokem 1939 přišla doba, kdy z naší země odešel nejen židovský element, ale také ten, kdo byl v českém filmu jeho jediným představitelem - Hugo Haas. Jeho následovníci totiž na rozdíl od Haase už nečerpali z živoucího a všem známého rozměru, který denně viděli kolem sebe, ale převážně ze vzpomínek. V budoucnu tedy šlo už spíše o "hledání ztraceného času"...

Okupační porážky

Je obecně známo, že v období druhé světové války byla židovská tematika buď zakázána, anebo ztvárňována v souladu s oficiální doktrínou vládnoucího nacistického státu. Čeští producenti se snažili se stanovenými podmínkami vyjít, a ne vždy se jim to podařilo. V roce 1941 byla díky atmosféře ve společnosti velká poptávka po vlasteneckých tématech a Lucernafilm Miloše Havla vyjednával s nadřízenými orgány možnost vzniku jednoho z nich. Film Jan Cimbura podle Jindřicha Šimona Baara v režii Františka Čápa byl povolen, nicméně za protislužbu: vystupovala v něm záporná postava židovského hostinského podle všech předpisů nacistické propagandy. Druhou legendou je potěmkinovský propagandistický film Vůdce daroval Židům město (1944), který měl světu ukázat neexistující idylu v hladovějícím a epidemiemi promořeném ghettu města Terezína, koncipovaného pro tři tisíce lidí, ale v němž jich za okupace žilo najednou dvacetkrát víc. Tento "dokument" na rozkaz nacistických orgánů hraným způsobem (kašírované kulisy a přesně vycvičení statisti z řad vězňů, představující například kavárenské hosty) natočili vězeň ghetta, německý židovský filmař Kurt Gerron, a výrobce válečných protektorátních aktualit Karel Pečený. Gerron byl bezprostředně po natočení filmu poslán do Osvětimi, kde byl s celou rodinou zlikvidován hned při příjezdu, a Pečený po válce zmizel v propadlišti dějin. Ani osud jejich filmu nebyl lepší; poté, co se svět od Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby, kteří uprchli z Osvětimi, dozvěděl pravdu o holocaustu, nacisté všechny kopie filmu zničili a zachovalo se z něj jen 23 minut.

VíTĚZSTVÍ bez Židů

Ani těsně po druhé světové válce (v období tzv. třetí republiky) neměla židovská tematika na růžích ustláno. Ve filmech reflektujících právě skončenou válku měla přednost témata z domácího odboje a z fronty, holocaust, o jehož rozměrech se naše země dozvídala teprve postupně, byl ve filmech reflektován většinou jen několika replikami. Temná témata se obecně nežádala a komunistický ministr informací Václav Kopecký se vyjádřil v tom smyslu, že nemá nic proti Židům, ale ty východní pejzaté v kaftanech nechce rozhodně napříště vidět v zemi ani na plátně. První výraznou (a zároveň brilantní) reflexi holocaustu provedl až syn jedné z jeho obětí, režisér Alfréd Radok, ve svém filmu Daleká cesta (1949), pojednávajícím o postupném zavádění norimberských zákonů, deportaci do Terezína a životě v něm až do jeho osvobození. Jeho symbolem se stala závěrečná scéna, v níž pološílená hlavní hrdinka tluče do trosek železné postele a dává přeživším spoluvězňům vědět, že válka (a genocida) skončily - ale nikdo z unavených trosek okolo ji nebere na vědomí. To nebyl obraz osvobození, který si doba žádala. Už vůbec si pak doba nežádala dané téma právě v době, kdy se ukázalo, že nově vzniklý stát Izrael se ve studené válce přiklonil na stranu USA. Stalin tehdy uvrhl klatbu nejen na sionismus, ale i na židovství samé; procesy se "židovskými škůdci ve straně" právě probíhaly v Maďarsku a u nás se chystaly. Alfréd Radok, který by se za jiných okolností stal evropskou režisérskou hvězdou, měl zákaz filmování na další čtyři roky, vytvořil ještě tři filmy (všechny oficiální doktrínou silně kritizované), načež se plně stáhl do méně ostře sledovaného světa divadla. Za židovským tématem v českém filmu se pak na více než jedno desetiletí zavřela voda a tvůrci, kteří toho moratorium nerespektovali (jako byl Radokův žák Miloš Forman, který se v 50. letech snažil prosadit svou adaptaci holocaustové povídky Josefa Škvoreckého Eine kleine jazzmusik) tvrdě narazili. Zákaz byl tak přísný, že když se Janu Werichovi podařilo prosadit dvojdílnou volnou filmovou adaptaci hry Osvobozeného divadla Golem (1931), po níž V+W už od první republiky marně toužili, ve filmu Císařův pekař a pekařův císař (1951) úplně chyběli ti, z jejichž mýtů příběh o Golemovi vznikl a jejichž duchovní pastýř ho měl vytvořit…

Tematika holocaustu v 60. letech: Lustig, Škvorecký, Otčenášek a OSCAR

Dá se říct, že s otevřením společnosti v 60. letech došlo k boomu téměř všech do té doby zakázaných témat. Patřil k nim i holocaust. Co se něj týče, byl "monopolním autorem" ten, kdo jím prošel a ve svém spisovatelském díle se od něj jako od námětu nikdy neodchýlil; Arnošt Lustig. První film natočený podle jeho povídky ze sbírky Noc a naděje (pojednávající právě o natáčení zmiňovaného filmu Vůdce daroval Židům město) Transport z ráje (1962) režíroval Zbyněk Brynych. Stejný režisér pak v roce 1964 podle předlhy Hany Bělohradské natočil i drama z období holocaustu ... a pátý jezdec je Strach. Jednou z hlavních postav válečného dramatu režisérů Kadára a Klose podle románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen (1963) je židovská rozvědčice Marta, pracující pro partyzány na ústředí gestapa, která na konci války neunese svůj dvojí život a spáchá (naštěstí neúspěšnou) sebevraždu. Adaptace Lustigovy povídky Tma, celovečerní prvotina Jana Němce Démanty noci (1964), popisující Lustigův útěk z transportu smrti, který byl ve své podstatě projevem postpubescentního sebevědomí, se stala jednou z perel československé nové filmové vlny a z Jana Němce a Arnošta Lustiga okamžitě udělala světové autory. I dvě další lustigovské adaptace Antonína Moskalyka, televizní film Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965, psychologický příběh o vydíraných bohatých Židech a o židovské dívce, která v minutě šílené odvahy zastřelí nacistického důstojníka) a Dita Saxová (1967, o tom, že pro řadu přeživších byl lehčí než návrat do běžného života dobrovolný odchod) byly patřičně oceněny světovým publikem. Ze stejného rodu baladických příběhů byl film Jiřího Weisse Romeo, Julie a tma (1959) podle povídky Jana Otčenáška o tragické lásce mezi židovskou dívkou, která se ukrývá před holocaustem, a synem jejích zachránců. Ztvárnění svých námětů se židovskou tematikou se nakonec dočkali i Ladislav Fuks a jeho legendární román Spalovač mrtvol ve stejně legendární filmové adaptaci Juraje Herze (1968) a Josef Škvorecký ve filmu Václava Gajera Flirt se slečnou Stříbrnou, natočeném roku 1969 podle Škvoreckého románu Lvíče s detektivní zápletkou a jejím rozuzlením; šéfredaktora Procházku zabila židovská dívka, která tak pomstila smrt své sestry, již za války obětoval její snoubenec Procházka, který si ji odmítl vzít (a tak ji vyvázat ze smrti během holocaustu). V románu, jehož hlavním hrdinou je nakladatelský redaktor Karel Leden (Jan Kačer) je velmi věrně popsán chod redakce tehdejšího nakladatelství Odeon (včetně tamních technik vyrovnávání se s cenzurou), kde Škvorecký působil. V postavě redaktorky Dáši Blumenfeldové je ztvárněna spisovatelka Heda Margoliová-Kovályová; manželka jedné z obětí v procesu se "židovským spikleneckým centrem v KSČ pod vedením Slánského" - popraveného Rudolfa Margolia. Námět holocaustu tematizovali i legendární Všichni dobří rodáci (1968) Vojtěcha Jasného v příběhu sedláka Zášinka (Waldemar Matuška), kterého v jeho alkoholických deliriích chodí strašit, žena, s níž se za války rozvedl, "aby nepřišel o grunt", a ona zahynula v Osvětimi. V 60. letech se téma holocastu nakonec dostalo i do "běžné spotřební tvorby", jako byla například špiónská detektivka Petr Schulhoffa Strach (1963). Na závěr bychom neměli zapomenout ani na film Obchod na korze (1965), který přestože byl natočen ve slovenštině, přes svůj slovenský námět a přestože jeho autor (Ladislav Grosman), první ze dvou režisérů (Ján Kadár) a jeho asistent (Juraj Herz) pocházeli ze Slovenska (a též z tamní židovské komunity), byl natočen v produkci pražského barrandovského studia, jehož byli v té době všichni zmínění kmenovými zaměstnanci, stejně jako druhý ("produkční") režisér filmu, Čech Elmar Klos. Příběh nechtěného arizátora Tona Brtka, který během hrůzy prvního transportu nechtěně připraví o život židovskou stařenku a poté si jej vezme sám, získal v roce 1966 pro Československo prvního Oscara za nejlepší film mimo anglickou jazykovou oblast.         

Golem a Miloš Kopecký

S "druhou linií" ztvárňování židovského tématu, tedy linií tradice židovské komunity v Českých zemích, to už bylo horší; v seriálu adaptací detektivních povídek Karla Čapka Případy komisaře Mejzlíka (1965) se objevuje "povídka z židovského kontoáru" Zmizení pana Hirsche, a v roce 1968 je jí v povídkovém filmu Pražské noci věnována alespoň jedna povídka, Poslední golem (jediný hraný film, který režíroval Jiří Brdečka). Pojednávala o souboji mezi legendárním konstruktérem Golema rabínem Jehudou Löwem, který císaři Rudolfu II. svůj ničivý výtvor nechce vydat - musí se však utkat s polským rabínem Neftalim ben Chaimem, který pomocí temných sil chce Golema pro císaře získat. Holocaust jako poukaz na zločiny nacismu (vítězství nad nímž komunisté částečně právem považovali za svůj úspěch) byl tématem, které bylo vítané, židovství jako takové bylo však stále spojováno se Státem Izrael, který byl i v 60. letech nejbližším spojencem oficiálního úhlavního nepřítele "socialistického bloku" (USA). Tehdy se na scéně jako následovník Huga Haase objevil Miloš Kopecký, který sám prošel holocaustem a židovskou komunitu, z níž vyšel, měl - stejně jako Haas - "v krvi". Podoben Haasovi začal jejím přízvukem, dikcí a gestikulací dotvářet některé své role ve filmech, ve kterých sice nebylo o židovství řečeno ani slovo, ale toto "téma bylo ve vzduchu". Příkladem je film Král králů (1963), v němž Kopecký v roli arabského diplomata z neexistujícího státu Tamánské ostrovy svou kreaci lstivého orientálce prokládá nefalšovanými českožidovskými průpovídkami jako "von byl nebich" nebo "nechovaj se jako malej Móric", vyslovovanými s charakteristickým přízvukem. Tento vzor "nepřítomnosti-přítomnosti" tématu ve filmu se pak stal vzorem zacházení s daným námětem po dvě následující desetiletí dalšího tematického moratoria...

Pokračování příště

Společenské fenomény v českém filmu

• 1. část: Náboženství a církev 1929-1969
• 2. část: Náboženství a církev 1970-1989
• 3. část: Náboženství a církev 1990-2016