TGM-like-presidents
Proč Tomáš Garrigue Masaryk nepatří do pražské kavárny.
Před třemi lety jsem vyfotil tuto desku, na níž je v datech uvedena celá historie celkem třikrát odhaleného a dvakrát odstraněného Masarykova pomníku a zároveň i celé novodobé české dějiny. Nachází se v Hradci Králové, což bylo ať už v éře katolické, či komunistické vždy poněkud konzervativní město, takže na desce chybí ještě jeden možný údaj, který byl v jiných místech jím založeného státu naplněn: odhalen 1968, odstraněn 1970.
Člověka při pohledu na tuto desku napadá logická otázka: Kam budou osudy pomníku od sochaře Otto Guttfreunda a architekta Josefa Gočára mířit dál a kdy bude TGM opět odsunut? Pro toho, komu se tato má otázka zdá poněkud přehnaná, shrnu historická fakta:
S dnešní politickou linií se myšlenky a činy TGM příliš neslučují. Znárodnil velké pozemky šlechty, které rozdal malým hospodářům, zakázal používání šlechtických titulů, byl radikálně antiklerikální a jako protestant se zasadil o odliv části římskokatolických poplatníků do nově založené Církve československé, která si (alespoň z počátku) vzala za vzor ideály Jana Husa a jeho následovníků, o nichž se dnes opět oficiálně mluví většinou s odporem. Když na to přišlo, neváhal TGM sáhnout k autoritativním krokům; to na jeho rozkaz obsadily československé legie území Sibiře stokrát rozlehlejší, než je naše země, a po jejich návratu domů své legie zmobilizoval k obraně československého pohraničí před vzbouřenými německými a maďarskými menšinami, které se hodlaly odtrhnout a připojit k zemím hovořícím jejich jazykem. Nikdy potom úplně neodpustil tehdejšímu ministru zahraničí Edvardu Benešovi, že v době sedmidenní války neudržel celé Těšínsko, a že dohodl postoupení poloviny tohoto historického území Zemí koruny české s pramenem řeky Visly Polsku.
Stejně jako oba dva naši další prezidenti, kteří se přes relativně zanedbatelnou velikost naší země úspěšně angažovali v zahraniční politice, byl TGM (ačkoli měl celoživotní upřímnou snahu být empatický) z hlediska dnešní terminologie hrubě politicky nekorektní. Mezinárodně politická strategie našich zmíněných třech svéhlavých prezidentů byla pak překvapivě podobná:
Za první světové války, když jsme byli nejposlednější provincií uprostřed Trojspolku, začal Tomáš Garrigue Masaryk objíždět západní země a povedlo se mu nemožné: přesvědčil tak vzájemně odlišné státy, jako Francie, Británie, Itálie, carské Rusko a USA, že Češi a Slováci jsou jejich klíčový zaalpský spojenec. Díky tomu mezinárodně prosadil zánik Rakouska-Uherska, a tak měl kromě založení Československa mimo jiné podíl i na založení v budoucnu velmi úspěšného jugoslávského státu a na sjednocení Polska, které tehdy svou samostatnost znovuzískalo po sto dvaceti letech.
Za druhé světové války, kdy jsme byli nejposlednějším záborem Velkoněmecké říše, dokázal Edvard Beneš přesvědčit o prvořadé důležitosti spojenectví se svou emigrační vládou země tak protikladných režimů, jako byly Británie, USA a SSSR, a díky tomu mezinárodně prosadil svoji myšlenku odsunu patnácti milionů Němců z osvobozených zemí středovýchodní Evropy na západ.
V polovině druhé dekády jednadvacátého století, kdy jsme nejposlednější provincií USA, dokázal Miloš Zeman přesvědčit tři tak vzájemně si nepodobné země, jako jsou Ruská federace, Čínská lidová republika a Stát Izrael, že jsme jejich exkluzivním spojencem uprostřed Evropy.
Co díky tomu prosadí? Uvidíme. Mně osobně by úplně stačilo, aby výhody, které tím pro nás vyzíská, tentokrát nestály ani kapku ničí krve a aby s sebou přinesly jistotu, že sochy jeho předchůdce Tomáše Garrigua Masaryka (jenž stejně jako on odmítal připustit, že jsme malá a neschopná kolonie) už zůstanou stát na svém místě…