Společenské fenomény v českém filmu – 5. část: Židovství 1970–1985
Nový seriál člena naší redakce, který si v něm všímá „ostře sledovaných témat“ v domácí kinematografii.
Po porážce Pražského jara bylo téma židovství jedním z prvních témat, která se v českých audiovizuálních produkcích dostala na index. Byla to nejen pozdní reakce na úspěch Izraele v šestidenní válce, ale především nástup staré stalinistické logiky, která z Pražského jara vinila tehdejší židovské funkcionáře, jako byl místopředseda vlády pro oblast ekonomie Ota Šik, jeho pravá ruka Eugen Löbl (odsouzený ve Slánského procesu a propuštěný až po čtrnácti letech) či reformní předseda Svazu československých spisovatelů, poslanec a v lednu 1968 kandidát na post prezidenta Eduard Goldstücker (který kandidaturu – jak je zaznamenáno v legendárním dokumentu Karla Vachka Spřízněni volbou – odmítl s charakteristickým černým humorem: „Se svým židovským obličejem přece nemůžu být československým prezidentem…“). Nadlouho posledním (a ještě týž rok zakázaným) filmem se židovskou tematikou bylo brilantní Ucho (1970) Karla Kachyni podle románu Jana Procházky, které se zabývalo právě pocity funkcionářů, zahrnutých do procesu se Slánského škůdcovskou klikou (Ludvík: "Ale proč zatkli Košaru?" Cejnar: "Košara se za svobodna menoval Karpeles - nemenoval?").
Nevypadat jako Žid
Rozdíl v reflexi tématu židovství před normalizací a během ní je nejlépe vidět na známé sérii scenáristy Jiřího Marka a režiséra Jiřího Sequense Hříšní lidé města pražského. Šlo o detektivní příběhy z doby první republiky, které do jisté míry navazovaly na Povídky z jedné – a Povídky z druhé kapsy Karla Čapka. V letech 1968–1969 natočil Jiří Sequens jako televizní sérii třináct populárních příběhů, z nichž jeden, Telegram z Neapole, se v detektivní zápletce zabývá životem prvorepublikové židovské komunity (židovský prokurista Sepekovský okrade svého zaměstnavatele, židovského bankéře Honziga, a dva židovské klenotníky, Riedla a Fuxe). Čtenáře, kteří četli minulou část naší stati, jistě nepřekvapí, že v dílu, který je proložen typickými promluvami této komunity, hrál hlavní roli defraudanta Sepekovského Miloš Kopecký.
Přestože seriály z doby Pražského jara byly i pro podobné motivy za normalizace často na indexu, synonymum Hříšných lidí, režisér Sequens, se jako jeden z prvních „zařadil“ do nomenklatury nového normalizačního režimu a jako takovému mu bylo v letech 1970–1972 (tentokrát filmovou technikou a v barvě) umožněno natočit další čtyři díly série. Výchozím bodem posledního z nich, Smrt černého krále z roku 1972, je situace, kdy majitelé barvířské továrny Berger a syn „vytunelují“ svou krachující továrnu tím, že si vyberou veškerá zbývající aktiva, která mají uložena v bance Kollinger. V čem spočívá zásadní rozdíl doby před a po sovětské okupaci a „znormalizování“? V dílu vzniklém za normalizace nepadne ani jediná židovská průpovídka, ani zmínka o komunitě, z níž majitelé továrny a bankéř pocházejí, a (na rozdíl od dílu Telegram z Neapole, v němž jsou Židé jak zločinec, tak i jeho oběti) jsou všechny uvedené postavy čistě záporné.
Jde o exemplární příklad zacházení s židovským tématem v době počínající normalizace: zásadně v nich není vyřčeno etnonymum „židovský“ a neobjeví se v nich ani žádný symbol či rekvizita, které by evokovaly židovské náboženství či tradice. (Když chtěl autor Jiří Procházka v normalizačním seriálu Třicet případů majora Zemana – ač ve vrcholně prorežimním dílu Klauni – zmínit Franze Kafku a jeho Proces, setkal se s okamžitým odmítnutím a příkazem díl radikálně přepsat.) Vše je postaveno jen na práci s charakteristickými židovskými příjmeními (a to často ještě přeloženými z původní německé verze do češtiny), na obsazení herců, o nichž se obecně vědělo, že jsou židovského původu (do rolí je obsadili tvůrci, kteří byli často z téže komunity), a na dialozích, na nichž však mohla být znát aluze na židovství jen velmi jemně, dle tehdejší logiky ostří nože: tak aby divák pochopil, zatímco schvalovatelé nepochopili nic. Mistry rolí tohoto druhu byli už několikrát zmíněný Miloš Kopecký, někdejší hvězda her Pavla Kohouta u nás i za hranicemi, dvojjazyčný česko-německý herec Valtr Taub, principál Divadla Ypsilon Jan Schmid, herec vedlejších rolí a nadšený dokumentarista Viktor Maurer, ale i Vlastimil Brodský, u něhož se však nadřízené orgány v jisté chvíli dovtípily a zakázaly mu účinkování v některých médiích.
Příhoda, která z toho vyplynula, sama o sobě vypadá jako brilantní židovský vtip: Když se byl Brodský na ÚV KSČ informovat, proč má zakázáno vystupovat v rozhlase, bylo mu odpovězeno, že je to proto, že je Žid. Brodský se podivil a zcela na okraj konstatoval, že Žid není. Odpověď funkcionáře zodpovědného za rozhlasové vysílání byla neuvěřitelná: „To nevadí, ale VYPADÁTE tak.“ Jedinou výjimkou z pravidla, kdy si Vlastimil Brodský mohl zcela otevřeně zahrát židovskou roli, byl východoněmecký film nominovaný na Oscara Jakub Lhář (1974), v němž hrál hlavní roli pábitele v ghettu druhé světové války. V československém filmu se tehdy díla otevřeně tematizující holocaust ovšem už řadu let netočila.
Výše popsaným jinotajným způsobem byli v sedmdesátých a osmdesátých letech ztvárněni například:
- obchodní příručí Schmucker z televizní inscenace povídky Jaroslava Haška Zvony plana Mlácena (1973, režie Zdeněk Podskalský, hrál Vlastimil Brodský),
- vodnická rodina Wassermannů ve filmu dvojice Macourek–Vorlíček Jak utopit doktora Mráčka (1974, hlavou vodnické rodiny byl Miloš Kopecký; více o jejím nefalšovaném židovství pojednává esejista Jan Stern zde),
- roztržitý psycholog z detektivky Josefa Šilhavého a Juraje Herze Holka na zabití (1975, hrál Jan Schmid),
- překupník poštovník známek Kloc (Miloš Kopecký) z dílu Bestie a západní agent Edmund Sachs (Oldřich Janovský) z dílu Růže pro Zemana + nevystupující postava amerického kulturního atašé Pertolda Steina ze seriálu Jiřího Procházky a Jiřího Sequense Třicet případů majora Zemana (1975),
- doktor Štrosmajer z Dietlova–Dudkova seriálu Nemocnice na kraji města (1977 a 1980, Vlasta Chramostová o této postavě, kterou opět ztvárnil Miloš Kopecký, roli řekla, že „je to prvorepublikový židovský doktor z děl Karla Čapka, který se propadl do sedmdesátých let dvacátého století“),
- krčmář Mageri z muzikálu Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Balada pro banditu, v roce 1978 zfilmovaného Vladimírem Sísem (hrál ho Bolek Polívka).
- herec Theodor Berger z filmu Petra Schulhoffa Já už budu hodný, dědečku (1978, opět zahraný Milošem Kopeckým),
- doktor Goldberg (Martin Růžek) v první televizní adaptaci povídky Karla Čapka Zmizení herce Bendy (1979),
- advokát Hořic (Miloš Kopecký) ve filmu Vladimíra Čecha Jak napálit advokáta (1980),
- losangeleský detektiv Meyer Meyer (Miloš Kopecký), laborant Sam Grossman (Milan Klásek) a archeolog Denis Sachs (Eduard Cupák) v televizní adaptaci McBainovy detektivky Panenka (1980) z dílny manželů Jany a Jaroslava Dudkových. Scénář byl dokonce upraven tak, aby detektiva Meyera (kterého autor popsal jako 37letého) mohl hrát osmapadesátiletý Miloš Kopecký,
- američní příbuzní Věra Laubová (Nataša Gollová), Mack Berger a jejich příbuzenstvo v Československu v detektivce Josefa Eismanna a Pavla Háši Proč se vraždí starší dámy (1981)
- dětský génius Adam Bernau z Hofmanova–Polákova seriálu Návštěvníci (1983),
- profesor astronomie Horowitz (Miloš Kopecký) z filmu Oldřicha Lipského Srdečný pozdrav ze Zeměkoule (1983),
- zástavárník a lichvář Oskar Lón z komedie Pavla Hanuše a Ivo Nováka Fešák Hubert (1984, hrál ho Viktor Maurer),
- dentista Steiner z televizního seriálu Věry Sládkové a Karla Kachyni Vlak dětství a naděje (1984, hrál ho Zdeněk Řehoř),
- majitelé firmy Bergman a Bergman, detektivní kancelář (1984, Opět Miloš Kopecký - a Boris Hybner) ze stejnojmenné mírně surrealistické televizní inscenace Jaroslava Dietla a Jana Bonaventury,
- „kmotři“ vídeňského a krakovského podsvětí Meyer a Lebowicz v dílu Pan rada v Paříži ze seriálového pokračování Hříšných lidí jménem Panoptikum Města pražského (1987, jehož režii po Sequensovi převzal Antonín Moskalyk a role sehráli Soběslav Sejk a Bronislav Poloczek) či
- profesor biochemie Herman Con (Viktor Maurer) z Pecháčkova–Kleinova filmu Jak básníci přicházejí o iluze (1984. Vzpomínáte? Veškerý život byl stvořen z jeho iniciál: "H jako vodík, C jako uhlík, O jako kyslík a N jako dusík...") a pacient Eisenmenger (Jan Schmid) a sousedka Zelená (Zita Kabátová) z dalšího dílu Jak básníkům chutná život.
Nutno říci, že svým vytříbeným intelektuálním humorem k židovským asociacím vybízela a vybízí (poslední díl měl premiéru letos v dubnu) i hlavní postava hexalogie filmových Básníků, student a posléze lékař Štěpán Šafránek (Pavel Kříž).
Holocaust a Ota Pavel
Stejně jako v šedesátých letech byla první „amnestie“ spojená s postupným uvolněním počínajících osmdesátých let udělena tématu holocaustu – a to téměř bezvýhradně v adaptacích autora, jenž se jako jediný z židovské části své rodiny vyhnul deportaci proto, že byl dle Norimberských zákonů veden jako „neplnoletý míšenec prvního stupně“. Takto se nedlouho po svých desátých narozeninách dostal „pouze“ na nucené práce do kladenských dolů. Kdyby byl Ota Pavel už od začátku své kariéry spisovatelem-beletristou, pravděpodobně by ho zasáhlo i Pražské jaro a on by se za normalizace velmi rychle dostal na index zakázaných autorů. I tomu se však jako sportovní redaktor za velmi vysokou cenu vyhnul; v roce 1964 u něj na olympiádě v Innsbrucku vypuklo těžké duševní onemocnění, které jej vyřadilo z publicistického života.
Vzpomínkovou prózu pak Ota Pavel (1930–1973) začal psát až v sedmdesátých letech, kdy už bylo zcela jasné, které povídky má do časopisů a nakladatelství cenu nosit a které ne. Jeho povídky na téma válečného dětství židovského kluka, jenž se svým pábitelským židovským tatínkem a dvěma bratry vyrostl v Buštěhradě, obci, do jejíž aglomerace spadaly i Lidice, uchvátily za normalizace celý národ, a Ota Pavel coby „český národní židovský umělec“ spočinul v srdci Čechů hned vedle milovaného Karla Poláčka a Huga Haase (více jsme o něm v Kulturních novinách psali zde).
Už v roce 1975, ještě v době svých studií na FAMU, zadaptovali dva pozdější velcí umělci (Karel Smyczek a Vladimír Merta) každý po svém Pavlovu povídku Smrt krásných srnců. První profesionální (a veřejně uvedenou) adaptací jeho stejnojmenné povídkové sbírky o holokaustu pak byl televizní film Karla Kachyni Zlatí úhoři (1979) a v roce 1985 následoval Kachyňův legendární celovečerní snímek Smrt krásných srnců. Ve studentských filmech Karla Smyczka a Vladimíra Merty hráli tatínka Oty Pavla Leo Poppera Josef Somr a Zdeněk Řehoř, v adaptacích Karla Kachyni Vladimír Menšík a Karel Heřmánek. Mluví-li se o studentských filmech, měli bychom zmínit i první film pozdějšího velkého tvůrce, Emila Kusturici, který zaujal mezinárodní publikum a získal i několik studentských cen: sedmnáctiminutový krátký film, vytvořený jako studentské cvičení 3. ročníku z pražské FAMU Guernica (1978), přepis hravé povídky srbského židovského spisovatele ("srbského Oty Pavla") Antonije Isakoviće o tom, jak jeden pařížský kluk za války poznává svět skrze Picassův obraz Guernica a svůj "židovský nos". Ve filmu si mimo jiné zahráli Bořík Procházka a Karel Augusta (v nezvyklé roli nacistického lékaře) a také hudba vypůjčená z různých starších českých filmů, včetně seriálu Hříšní lidé města pražského. (Třiadvacetiletý zahraniční autor, který si celé studium včetně cvičení platil z peněz, získaných z prodeje dědečkova sarajevského domu a výtěžku prodeje zakázaných desek pašovaných do ČSSR ze Západního Berlína, si totiž nemohl dovolit originální doprovod.)
Kromě děl Oty Pavla a jeho pobratimů však moratorium trvalo; ještě v roce 1985 provedl Juraj Herz husarský kousek, když ve filmu Zastihla mě noc (1985) své vlastní vzpomínky na ženy, které se jich jako židovských dětí v koncentračním táboře ujaly, "narouboval" na "ideologicky nezávadný" (ba kýžený) příběh komunistické novinářky Jožky Jabůrkové, která tutéž práci dělala v táboře Ravensbrück, určeném pro politické protivníky nacismu a jejich děti. Přestože téma bylo navenek úplně "nežidovské", film se dodnes jako smyčka promítá v osmětimském památníku a z některých jeho sugestivních scén filmu později čerpal Steven Spielberg ve svém Schindlerově seznamu (1993). Juraj Herz si bohužel svou metodu, s níž jeden dějinný příběh narouboval na jiný, odnesl i do následující doby, kdy už bylo možné tvořit tematicky svobodně. O tom už ale v další části naší stati.
Pokračování příště
Společenské fenomény v českém filmu