Zdi velké a malé, čínské a naše
"Co se týče Číny, nemůže být člověk nikdy dost opatrný," zazní v románu exulantky Xiaolu Guo o tom, co s punkovou rebelií v éře globálního tekutého hněvu a co s mezilidskými vztahy v době elektronické komunikace na dálku.
Čínská spisovatelka žijící v Anglii Xiaolu Guo (českým přepisem Kuo Siao-lu) popisuje v knize nazvané Já jsem Čína anabázi čínského punkového hudebníka vypovězeného ze země po uveřejnění podvratného manifestu a složitě hledajícího azyl v Evropě. Kublaj Ťien pochází z rodiny s mongolskými i chanskými kořeny, jeho otec je vysoký stranický funkcionář, který však syna a celou původní rodinu zavrhl a soustředil se pouze na kariéru. Kromě Ťiena samotného vypráví jeho příběh také jeho bývalá partnerka Mu, která se stane slammerkou vystupující na turné po Americe pod jménem Sabotage Sister.
Vše pak vidíme očima londýnské sinoložky Iony, která se snaží o Ťienově kauze napsat knihu, naráží však na množství bariér: nejen jazyk (slang pekingských mládežnických subkultur vás na univerzitě pochopitelně nenaučí) či odlišná kultura a mentalita, ale obecná neschopnost vcítit se do zkušenosti, kterou člověk sám neprožil, jež je obzvláště silná v době, kdy nám skutečnou komunikaci nahrazuje internet. Iona samozřejmě automaticky používá k ověřování faktů Google, ale nenachází prakticky nic: nejen proto, že čínská státní kyberpolicie pracuje zřejmě spolehlivě, ale i proto, že ta nejpohodlnější cesta k informacím bývá zpravidla slepou uličkou.
Kniha bohužel trpí typickým neduhem současné literatury, totiž přemírou ambicí. Chtěla by být naráz politickým thrillerem, milostným příběhem (vlastně dvěma milostnými příběhy, i když romance mezi Ionou a jejím nakladatelem je jaksi podivně nedokrevná a spíše účelová) i úvahou o postavení umělce v současném světě a o tom, jak nám sebestřednost brání ve smysluplné komunikaci. Děj nás zavede nejen do Číny, ale také do kalifornského bazénu, na zapadlý skotský ostrůvek nebo do pařížského striptýzového klubu. Tato snaha, aby se pořád něco dělo, však vyvolává to, že je zde příliš mnoho postav a epizod, které příběh rozmělňují a jejichž smysl můžeme jen odhadovat; příliš mnoho pušek, které v posledním dějství nevystřelí (třeba čínskoamerický impresário vocílkovského ražení Bruce nebo linie s Ioninými rodiči a sestrou).
Politické pasáže občas upadají do novinářské doslovnosti a ty intimní zase do sentimentu. Korespondence mezi Ťienem a Mu zřejmě v originále hýří pozoruhodnými metaforami, které však v překladu z čínštiny do angličtiny a z angličtiny do češtiny ztratily příliš mnoho a připomínají spíše klišé: "Musím si své osobní pocity uchovat v bezpečné skrýši svého srdce a dát si pozor, abych ho vůbec neotvírala. Kdybych ho otevřela a vyjevila svůj majetek, okamžitě by mi byl ukraden a na místě zničen!" Rovněž onen Ťienův slavný manifest připomíná spíše pokus o novinový fejeton než text, který by dokázal elektrizovat masy.
Vypravěčský styl je evidentně ovlivněn postmodernismem: prolínání časových i osobních linií a množství zcizujících efektů, příběh postupně rekonstruujeme z dopisů, deníkových záznamů a úředních protokolů. Autorka kvůli autenticitě přidává i reprodukce fotografií, ručně psaných vzkazů nebo obálku Ťienovy desky. Provokuje tak čtenáře k pátrání, nakolik se děj knihy zakládá na skutečných událostech. Balancuje na hraně šikovné exploatace aktuálně přitažlivého tématu: nad nesvobodou v dalekých zemích se osvícený čtenář rád pohorší. Naštěstí Guo nijak neidealizuje ani současný Západ, jehož životní styl znamená pro Ťiena kruté rozčarování. Tak dlouho jsme vyváželi vlastní hodnoty do celého světa, až jsme zapomněli na jejich skutečný obsah.
Mu ve svém deníku uvažuje: "Na Západě lidé věří v individualitu - 'Buď sám sebou a žij pro sebe!' - zatímco v Číně nás učí žít pro ostatní a pro stát, ale pro sebe ne. Ale i když je dobré a oprávněné 'žít pro sebe', problém je, co dělat, když člověk sám sebe nemá? Co když se člověk narodí s úkolem nežít pro sebe? V Americe nerozumí tomu, že ne každý člověk je jednotlivec."
Zajímavá je historka, kdy čínští studenti Harvardu napadnou Sabotage Sister při jejím vystoupení na univerzitní půdě a označí ji za vlastizrádkyni. Ano, čínský komunistický režim je opravdu výrazně odlišný od toho českého, který si pamatujeme z dob před rokem 1989, kdy by byla podobná scéna zcela nepředstavitelná. Čeští komunisté především jen málokoho pouštěli za železnou oponu v oprávněné obavě, aby tam dotyčný soudruh nezůstal napořád. A pokud už se někomu podařilo vycestovat na Západ, tak celou dobu žvýkal suché žemle a za svůj původ se styděl; jeho kroky směřovaly spíše na Mexikoplatz za nákupem texasek, než že by zamířil na Hauptuni šířit mezi tamními studenty marxleninskou ideologii.
Čínský režim je naproti tomu velmi bohatý, a tudíž velmi sebevědomý, mnoho lidí z něj profituje natolik, aby k němu byli okázale loajální (pokud jsme při nedávné návštěvě čínského prezidenta v Praze viděli čínské turisty zápasící s demonstranty, není opravdu vyloučeno, že to nebyli pouze maskovaní fízlové). Velká část mladých Číňanů je natolik pohlcena starostí o individuální úspěch, že nemá čas na pochybnosti o oficiální propagandě (to by se jistě změnilo, pokud by proud jüanů vyschl - tomu ale zatím nic nenasvědčuje). Konfucianismus se koneckonců svým důrazem na práci a poslušnost zas tolik neliší od požadavků kapitalistických korporací.
K vtipnějším scénám patří Ťienovo setkání s jeho životním idolem Johnnym Rottenem. Rozhovor probíhá velmi rozpačitě, nihilistickému Angličanovi připadá absurdní představa, že by punková hudba mohla stát v čele celonárodní revoluce. Pokud Sex Pistols zpívali o politice, byl to spíš výraz znechucení světem než snaha osobně se v ní angažovat. Naproti tomu Ťien bere sám sebe a své manifesty smrtelně vážně, ani to jeho neustálé nimrání se ve vlastních pocitech moc pankáčsky nepůsobí. Autentický je jen jeho vztek: ta pubertálně silácká gesta a záliba ve vulgarismech ovšem působí u čtyřicátníka poněkud zarážejícím dojmem.
Nabízí se úvaha, zda tomu tak není i s dalšími západními kulturními ikonami citovanými v knize, jako je Simone de Beauvoirová nebo Vincent van Gogh: nevnímají je současní mladí čínští rebelové příliš povrchně a mimo kontext, spíše jen jako cargo kult? A není z naší strany vlastně tak trochu rasistické, že nás zajímají jen ti Číňané, kteří znají evropské umělce, kdežto všichni ostatní nám splývají do nerozlišitelné masy?
Kniha Já jsem Čína se tak dá brát rovněž jako příspěvek k tolik diskutovanému tématu udělování azylu. Lidé prchají do Evropy před ledasčím a hledají ledacos, jen někteří z nich to také najdou. A za našimi vzletnými frázemi o adaptabilitě a integraci se často skrývá prostý fakt: rádi přijmeme toho, kdo bude ochotný za minimální plat dělat práci, do které se nám nechce - ale pokud někdo ve své vlasti štval proti vládě, bude to nejspíš dělat i tady, jen mu trochu otrne, a kverulantů už máme dost vlastních. Propast mezi lidskoprávní rétorikou a pragmatickou skutečností se stále rozvírá a navíc Čína je dnes příliš vlivná, než aby ji chtěl někdo naštvat. Větu z filmu Pupendo, že komunisti mají rádi Lenina, ale dolary mají radši, je možno parafrázovat, že západní politici mají rádi demokracii, ale…
Český překlad románu je občas dost kostrbatý, jeho autorka se zjevně v čínských reáliích příliš neorientuje. Psaní čínských jmen neustále kolísá mezi českým přepisem a v anglosaských zemích užívaným pchin-jinem, často i ve stejném slově a na stejné stránce. Chybně jsou však psány i pojmy podstatně méně exotické: francouzské město Annency místo Annecy, značka kytar Flender místo Fender. Ovšem, redakční práce se dnes nepřehání, hitem dne je v byznysu snižování nákladů. Vždyť je to přece jenom knížka a ti šupáci, co si ji koupí, to stejně nepoznají - a kdyby náhodou poznali, stejně si mohou stěžovat leda na lampárně.
Konstatování, že čínský disent se převážně rekrutuje z řad stranických prominentů, není zas tak překvapivé. Jednak známe i z našeho prostředí životní příběhy řady tzv. osmašedesátníků, jednak jsou tamní poměry takové, že kdo se odváží režimu postavit, musí mít aspoň částečně krytá záda: jinak je zlikvidován dřív, než se o něm Amnesty International vůbec dozví. A nemohu si pomoci: klidně bych fandil hlavnímu hrdinovi, kdyby to byl pokorný rolník pronásledovaný za svou víru, ale Ťien mi až příliš připomíná postavy z Dostojevského Běsů. Za svou fixní ideou jde bez ohledu na cokoliv a paradoxně tím dost připomíná svého otce.
Dějiny nás učí, že boj proti despocii až příliš často ústí v despocii ještě odpornější. Současná Čína je bezpochyby nechutně cynickým policejním a byrokratickým státem - ale snad poprvé od středověku tato země nezná občanské války ani hladomory. Xiaolu Guo opakovaně zmiňuje dosud živá traumata z období takzvané kulturní revoluce: kolektivního šílenství, jež rozpoutali právě idealističtí studenti a které získalo značné sympatie mezi západními intelektuály. Nikdo se nepřeje, aby se něco podobného opakovalo. Pokud tedy Kublaj Ťien z rockerského pódia pateticky hřímá: "Já jsem Čína!", dere se na jazyk poťouchlá otázka, kolik Číňanů to vidí stejně.
Xiaolu Guo: Já jsem Čína. Přeložila Lucie Křesťanová. Dobrovský s. r. o., Knihy Omega, Praha 2016.