Autorita a její stín
Pokračování polemiky nad autorovým kritickým příspěvkem kritickým příspěvkem na téma dnešní vědy z KN 34/2016, na nějž v dalším čísle zareagoval Jiří Guth.
V Kulturních novinách 34/2016 byl zveřejněn můj bloggerský povzdech nad sexuologickou hantýrkou, za jejíž příklad jsem si vybral namátkou mediální výstup evolučního biologa Jaroslava Flegra (s tím ponětím, že patří v dané oblasti k těm nejváženějším). V následujícím čísle mě Jiří Guth vcelku oprávněně nařkl z neznalosti širšího, záslužně praktického rámce Flegrových otázek, ba Flegrův vyspělý způsob uvažování postavil do kontrastu s mou nepatřičnou unáhleností, „podsouvající vědci, že není básníkem“. Bylo by nejrozumnější mu přitakat, stáhnout se k četbě Flegrových studií, a až poté vynášet spravedlivé soudy? Pokud bychom chtěli polemizovat s vědcovým odkazem, pak samozřejmě ano. Tentokrát si však chceme zazpívat drobný chvalozpěv na samu nespravedlnost.
Za nekorektní hermeneutiku
„To, co jste nebo co v sobě máte, je vedlejší, je nutno objevit, co vám není shůry dáno, a ve jménu toho vás zavrhnout ve tmu a nicotu,“ nabádá čapkovská figura Non habet, jíž se podle Gutha vůči Flegrovi dopouštím. Přesně o to by ale mělo jít při čtení jakékoliv autority, reaguji bez ironie. Vždyť v opačném případě zavrhujeme ve tmu a nicotu sebe sama. Ano, můj výpad vůči Flegrovi nebyl moc přesvědčivý. Platí-li přesvědčení Harolda Blooma, že silná identita vzniká perverzní nápodobou, tvůrčí dezinterpretací, chcete-li plozením vlastních předchůdců, pak spíše než Flegr mě k tématu sexuality zajímá Michel Foucault či Judith Butler (potažmo k perspektivnější tradici erotiky Ovidius, Platón, Petrarca, Sigmund Freud nebo Georges Bataille). To jsou ti, s nimiž chci nesouhlasit.
Umím si představit, že prostředí špičkových vědců může být častokrát inspirativnější než prostředí umělců (viz jen tato rozkošná promluva nositele Nobelovy ceny za fyziku Richarda Feynmana o květině), nicméně není to prostor přírodních věd, v kterém chci promlouvat. Stejně tak jsem si vědom, že mnozí vědci jsou zároveň umělci, myslitelé, sportovci… Že každý člověk má vlastní integritu a můj hlas se nechce omezit na žádnou z dosavadních škatulek. K integritě nás mohou nejlépe provázet ti, kdo tváří v tvář zanikajícím pořádkům snesli do jejich popela nové vejce (a otázku jejich historické nahodilosti teď ponechávám stranou). Může to být Ježíš, Shakespeare nebo Newton. A nejde o to stát se učitelem newtonovské fyziky – ačkoli i epigonské podhoubí může hrát v kultuře svou pozitivní roli –, nýbrž o to stát se Einsteinem. Rozeznat v předchůdci to, co mu nebylo dáno.
Proč jsem tak hloupý?
Můj povzdech nad Flegrem nebyl ani tak povzdechem nad jeho výzkumy, jako spíš povzdechem nad tím, z jakých pozic se dnes naše mediální povědomí o lidské sexualitě utváří. Buď jsou to sexuologové, psychoanalytici, různí partnerští koučové, autoři příruček, jak dostat někoho do postele, anebo „lidé z praxe“ jako otevření pornoherci, prostituti a podobně. V mém myšlení hraje sexualita spíše marginální až zavrženíhodnou roli (do té míry, do jaké je v zásadě mocenským nástrojem novověku), proti čemuž zastávám návrat k erotice.
To, jak erotice rozumím, si ovšem vyžaduje důrazné přehodnocení našich dosavadních představ. Nejedná se mi o pouhý návrat k antickému kultu a už vůbec ne o jednostranné rozvíjení Eróta platoniků, křesťanů či psychoanalytiků. Nestačí mi ani Erós moderního umění, který (hlavně ve Francii) vychází ze znovuobjevování Sada, potažmo na sebe navazuje imperativ osvobození a sexuálních revolucí, vedoucí až k truchlivému zaměňování erotiky s pornografií ve vyhledávači Google. Jak si máte vážit svobody, pokud jste jednou vyrůstali v kocovině po českých devadesátých letech…
Erotikou je pro mě především téma vztahu. Vztahu jako potýkání se s Odlišným. Vztahu, který je schopen z původní nahodilosti vytvořit novou univerzální hodnotu, a tím by mohl být východiskem jak z pouze relativistických, tak z pouze univerzalistických myšlenkových projektů posledních staletí (podrobněji jsou mé úvahy k tomuto tématu naznačeny zde). Mám tedy myslet erotiku filosoficky? Kdepak, diskurs filosofie se příliš chytá slov. Tedy umělecky? O to se určitě rád pokusím. Nadto však větřím erotické průniky s náboženstvím, magií, vědou, pedagogikou, politikou, aniž by cokoli (včetně umění!) samo o sobě postačovalo mým tužbám. Nezbývá než pátrat po nové uspokojivější platformě, jak erotiku myslet, jak ji cítit, jak ji žít. A bude nám zapotřebí ještě mnoha nespravedlností.
Ano, můj povzdech nad Flegrem byl nakonec povzdechem nad sebou samotným. Nespravedlivě bych si přál k danému tématu poslouchat něco úplně jiného, k čemuž sám zatím nenacházím vhodná slova. Leč je třeba mluvit o tom, čemu nerozumíme, mnohem víc než být šťastně potichu v neochvějném stínu autorit.