"Život je vlastně jako ta plevel"
Život je jinde, jeden z nejslavnějších románů Milana Kundery, vychází letos v češtině a nabízí tak příležitost bilancovat křivolaké cesty moderní české historie i moderní české literatury.
„V životě každého literáta nastane chvíle, kdy začne pociťovat potřebu odrazit se na vyšší úroveň a co nejradikálněji se rozejít se způsobem, jakým psal dosud. Když na této křižovatce stanul náš Jaromil (vlastně Milan), zmocnil se ho geniální nápad: učiní námětem svého příštího románu právě vzpomínky na vlastní lyrické poblouznění. Zúčtuje co nejnemilosrdněji s omyly, jichž se dopustil on sám i jeho vrstevníci, velkolepostí tohoto obrazoboreckého (a zároveň kajícného!) gesta oslní celý svět a doslov k francouzskému vydání mu nakonec napíše sám Claude Roy.“
Ale dosti laciných parodií. Život je jinde je bezpochyby velmi dobrý román: svým stylistickým i kompozičním uměním Kundera zahanbuje prakticky všechny žijící české prozaiky. Ale je to také kniha s mimořádně spletitými osudy, které stojí za stručné připomenutí: byla napsána už před téměř půl stoletím, v atmosféře deziluze ze zhroucení Pražského jara, vyšla v Paříži roku 1973 a stala se senzací (mimořádně příhodně se trefila do francouzské kocoviny z dramatického května 1968, který tak hlasitě explodoval a tak rychle vyšuměl), po autorově odchodu do exilu ji roku 1979 vydalo kanadské Sixty-Eight Publishers – ale v Kunderově rodné zemi vychází teprve letos, díky brněnskému nakladatelství Atlantis. Máme tak výhodu časového odstupu: socialistický realismus je už jen kapitolkou v učebnicích a také spory o Kunderu mezi českými literárními kritiky poněkud ztratily na intenzitě. Co se tedy dá z této knihy vyčíst v roce 2016?
Jak se básníci začnou kamarádit s fízly
Máme před sebou nejen sarkastický román o vzestupu a pádu jednoho snaživého pražského veršotepce, v němž Kundera variuje své životní téma života jako špatného vtipu, který všechny naše úmysly obrátí v pravý opak. Autorovou ambicí je zároveň zúčtovat s jistým povahovým rysem, který ovlivnil myšlení moderního člověka – konfrontuje svého antihrdinu Jaromila s uznávanými velikány jako Rimbaud či Lermontov, aby zdůraznil nadčasovost příběhu (soudím, že tentokrát mnohem zdařileji než třeba v Nesmrtelnosti, kde se prokládání děje historickými anekdotami zvrhlo v nefunkční manýru). Konstatuje známý paradox, že intelektuálové, kteří jsou tak citliví na odhalování sebeklamů ostatních lidí, svoje vlastní iluze obvykle nedokážou rozpoznat. Kundera podává nemilosrdnou analýzu toho, jak a proč došlo k selhání tolika českých umělců v období stalinismu. Používá pro toto krátkodobé, ale pro tolik lidí fatální období, kdy se mladá generace cítila být natolik nástrojem historické spravedlnosti, až ztratila stud i soudnost, označení „lyrický věk“: typický je sklon povyšovat svá přání nad fakta, opájet se krasořečnictvím a bezbřehou nekonkrétností metafor. „Člověk vypuzený z bezpečné ohrady dětství touží vstoupit do světa, ale protože se ho zároveň bojí, vytváří si z vlastních veršů umělý, náhradní svět. Nechává kolem sebe kroužit své básně jako planety kolem slunce; stává se středem malého vesmíru, v němž není nic cizího (…). Proto jsou mladíci vášniví monisté, vyslanci absolutna (…). Svět dospělých přece ví, že absolutno je jen klam, že nic lidského není velké ani věčné (…).“
Přemýšliví mladí muži, kteří touží po uznání, bouří se proti světu dospělých a „dali by všechny své básně za jedinou soulož“, existovali vždy, minimálně od dob mladého Werthera. Jaromil byl ovšem ve špatný čas na špatném místě. Zatímco Rimbaud měl svým způsobem štěstí – Pařížská komuna zanikla dříve, než se k ní stačil připojit –, ta revoluce, do níž vložil své naděje Jaromil, byla úspěšná; možná až příliš, mocenský monopol záhy odhalil hluboce maloměšťácký charakter tuzemské odrůdy komunismu (podstatu československého roku 1948 asi nejtrefněji vystihl Jaromilův reakcionářský strýc: „To se pěkně dělá revoluce, když mám za sebou armádu, policii a ještě jednu velmoc.“). Jaromil, postavený okolnostmi před volbu mezi ideály moderního umění, na něž kdysi přísahal, a požadavky nového režimu, zavádějícího byzantsky tupý kult osobnosti, si nakonec vybral kariéru režimního básníka: přestal psát volným veršem o stárnutí a smrti a pustil se do pásové výroby častušek o radostném budování. Co je však nejdůležitější: neměl pocit, že se tím dopouští kompromisu nebo zrady. Ve svých představách tím vyřešil dlouholeté dilema avantgardy, která vždy toužila promlouvat k masám, ale masy jí nikdy nerozuměly. Básník chce být součástí něčeho velkého, nadosobního: je-li sám rachitický a plachý, fascinují ho silní a rozhodní muži, jako je někdejší spolužák, sloužící u tajné policie. A cesta k tragédii (nebo spíše tragikomedii) je tím vydlážděna.
Na troskách lyrického věku
Také Kunderovy knihy (dokonce snad právě ony) jsou samozřejmě otevřeny polemickým výkladům – navzdory snaze některých strážců velikánova odkazu, odrážejících veškeré připomínky dogmatickými frázemi o závisti, malosti a nevděku. Život je jinde pojednává o generaci, jejíž postoje formovala druhá světová válka a léta následující. Od té doby se změnilo ledacos: nazvat kapitolu románu „Básník masturbuje“ už není žádná blasfemie, o literátech si dnes nikdo iluze nedělá. Poezie je z veřejného prostoru prakticky vytěsněna, ale troufám si tvrdit, že se kvůli tomu svět nestal přívětivějším místem, ba dokonce se nestal ani racionálnějším.
A zde je právě ono slabé místo (které samozřejmě v roce 1969 autor mohl jen stěží předvídat): v manichejství, s nímž Kundera učinil z literárních žánrů kladnou a zápornou postavu své knihy. Není ono rozdělování na hloupou, prolhanou a pokryteckou lyrickou poezii a dospělý, moudrý, pokorný román neúnosným zplošťováním reality? Jako by v tezi o zralých a nezralých formách ještě přežívaly vlivy marxistické dialektiky, přesvědčené o nevyhnutelném nahrazení nižšího společenského řádu vyšším. Jaromil přece způsobil tolik zlého sobě i lidem kolem sebe nikoli kvůli poezii jako takové, ale kvůli ctižádosti a zakomplexovanosti.
Hranice mezi skepsí a cynismem bývá tenká. Kundera je vyhlášeným znalcem osvícenství a libertinismu, z odkazu této doby čerpá nejen svůj smysl pro elegantní paradoxy, ale také otázku, jak se ušlechtilé ideály encyklopedistů proměnily v apokalypsu revolučního teroru a napoleonských válek. Hrajme si tedy s paradoxy dál: není představa, že k uzdravení světa je nutno odmítnout poezii, jen kuriózním výhonkem osvícenského sociálního inženýrství? Ernesto Sabato přirovnává uměleckou fantazii ke snění: obojí je nutnou psychohygienou, která lidskou duši zbavuje nahromaděného stresu. Pochybnosti jsou jistě nutné k přežití, stejně jako třeba strach, ale nic z toho by nás nemělo ovládnout, protože život ve stálé negaci a výsměchu zanechává trvalé následky. Vezmeme-li lyrický věk jako tezi a osvícenský skepticismus jako antitezi, pak je současná všeobecná otrávenost a naštvanost jejich tristní syntézou. Jak sám Kundera předpověděl, imagologie zvítězila nad ideologií – neznamená to však vytoužený konec dějin, naopak se zdá, že manipulovatelnost lidstva ke zlým činům spíše roste.
A ještě jedna věc: co v knize prakticky absentuje, je autorův soucit s hlavním hrdinou. Ovšem, Jaromil sám je také obětí, především své naivity: napřed uvěřil vlastní matce, že je výjimečně nadaný, pak uvěřil teoretikům avantgardy, že díky odpoutané imaginaci dokáže lidstvo vykročit ze své prehistorie, a nakonec uvěřil komunistům, že jejich diktatura je nutným předpokladem onoho kýženého vykročení. Koneckonců, konkrétní teror padesátých let prováděli „školníkovi synové“, nikoli Jaromilové – leč polistopadové antikomunistické kampaně jen zřídka dokázaly zasáhnout skutečné viníky.
Nabízí se proto otázka, zda by Kunderův ortel nad lyrickým věkem nebyl o něco přesvědčivější, kdyby hlavní hrdina nebyl tak provoplánovou karikaturou: buržoazní původ, kýčovitě znějící jméno Jaromil, zženštilá fyziognomie, povaha pompézního slabocha, stále prchajícího před realitou do říše fantazie, v níž hraje roli neprůstřelného a bezcitného svůdce jménem Xaver. Je reprezentantem typu, který Volker Elis Pilgrim ve své známé studii nazval „muttersöhne“: muži poznamenaní tím, že vyrostli pod dozorem obdivujících matek a bez mužských vzorů. Tento fenomén, typický pro dvacáté století, se vyznačuje sebestředností, hloubavostí, podivně vyšinutou kreativitou, manipulátorstvím a nedostatkem zábran, z muttersohnů se rekrutují slavní umělci, vynálezci i diktátoři. Není nakonec dnešní Kundera se svou potřebou rozhodovat, co z jeho dřívější tvorby smí a nesmí vyjít a v jaké podobě, tak trochu podoben Jaromilově milující mamince, ostražitě z dětských básniček svého syna cenzurující vše, co by na malého génia mohlo vrhnout špatné světlo?
Vrátíme-li se do doby, v níž vznikal román Život je jinde, narazíme na jiný text Milana Kundery: esej Český úděl, publikovaný koncem roku 1968. Jeho dikce je, pánbůh mě netrestej, lyrická až jaromilovským způsobem: Kundera v ní oslavuje pokus o socialismus s lidskou tváří s takovým entuziasmem, až si vysloužil od Václava Havla příkrá slova o „provinciálním mesianismu“. Nabízí se tedy úvaha, zda onen sardonický výsměch všem pokusům o napravování světa, jenž je ústředním tématem knihy Život je jinde, není vlastně reakcí na rychlost, s níž se český národ nechal znormalizovat a rozmetal tak iluze esejistů o své skvělosti a vyvolenosti...
Stejně jako Jaromil groteskně přehání své chlapáctví, jako by se i sám Kundera stylizoval do role misantropa a pragmatika, která mu přitom není tak úplně vlastní (na rozdíl dejme tomu od Evelyna Waugha, jehož chladná ironie je zcela přirozeně cítit z každé věty); jako by v tom okázalém předvádění všemocnosti literárního demiurga, který může své postavy nechat vzletět i padnout, jak se mu zachce, přetrvávalo něco ze snů nesmělého panice o tom, jaké by to bylo stát se Xaverem.
Milan Kundera: Život je jinde. Atlantis, Brno 2016.