IRENA ŠŤASTNÁ: Sběrači, paní a psi
… Usedne ztěžka. Vzdychne. / Až do noci mlčí s vázou.
Překotné a uhrančivé. Tato dvě adjektiva jsou prvními, která mne napadnou, mám-li charakterizovat poezii Ireny Šťastné. Obrazy se střídají v tempu, které je přízračné, strhávají tě jako rozvodněná řeka, jak tanec dervišů. Opakují se, variují se, struktura básně je vyztužena seznamy: výčty postav označených činitelskými substantivy i výčty činností samotných. Asociativní řetězce, kterými by se mohl chlubit kdekterý surrealista, však za sebou skrývají také řád či alespoň stesk po něm. V živelném, životném i živočišném proudu náhle zahlédneš ztišené porozumění k zahlédnuté bolesti či samotě: Zevnitř nevymytá váza / na kraji stolu / čeká v kuchyni obou / tak moc by chtěly / být s ní.
Petr Čermáček
VE VELKOMĚSTĚ MIZEJÍCÍ LIDÉ
Smyčky nastražené na chodnících
a Pracovníci jež škubnou
sejmou chodce
ručkují lano.
Bezbranného ukrajovat od nohou.
Paty se v ústech rozmělňují obtížně
v jazyku prohlubeň obemkne odejmutou část.
Jiní staví podél trasy chmelové tyče.
Kořist je navázána
za spolehlivé ambulantní uzly
vlasy dolů v cárech.
Chodci všimnou-li si
sledují konání bezhlesně
mluvidla neměli od nepaměti.
Je vhodné dokázat gravitaci na chlupech.
Vánek komíhá vlasovými konci
ohlazují dlaždice
štěrk umetou postupně na stranu.
To už zpoza zábradlí
vylézají Zakuklenci stáhnout oděvy.
Táhlý zvuk starších
vystavených slunci přes poledne
vysává pot. Možná záchvěvy
rozhodně bez záškubů.
Za oběť padají další Vyvolenci.
Všimněme si ještě:
zvlhlo-li vše deštěm za rozbřesku
vyrašila semena břízek z jejich podpaží
do měsíce lze kácet
výnos bývá kolísavý.
Za ohradou je obuv řezána Nejmenšími na pásky
kůže má všestranné využití.
Bělostný nese kurkumu a vodu
pomaže visící dožlutava.
Sběrač se přižene postahovat cennosti.
Prsteny zůstanou na zemi jako návnada
zatímco za skleněnými panely kmitá dav.
Podivuhodní ředí jeho hustotu
rozklady na prvočinitele.
Za matky žádejte příplatek
zamezíte plození v mezonetech.
Ti s čepelí vyjmou dutiny
Ba přilnou k nim jako klisny.
Zpracování je u konce.
Zbytky všeho
nocují stékají prosakují.
Pach vniká do davu
jež zrychlí
po pomlce zneteční.
Prořídne.
Založení ohně navečer vyznívá jako nutnost.
Sesednout se u zdroje tepla.
Na závěr smést oharky pod vybranou dlaždici.
Novou smyčku natáhnout.
A hned zas lapat další osamělce.
/ / /
Vozka s povozem sbírá z nároží
hnízda sundaná z komínů.
Po dláždění. Loukotě. Drkotání.
Za vousem směstnán člověk
uvyklý
že jen vlastní kabát
umí obejmout.
Zamlkle veze náklad.
Uzdou omotá strom.
Vynáší hnízda na val.
A shora shazuje
do tlam toulavých psů.
Polykají je v celku
i s vejci či ptáčaty
jsou-li uvnitř.
Jen pár varovných stébel
slétne do trávy.
Psi zakňučí dlouze.
Ocasy napřímí.
Vozka údivem oddálí dásně.
Tolikrát zde byl
vždy vše v tichu.
Vypadne mu jazyk.
Za léta bez užitku.
Zplaněl. Vysmekl se.
Vyměkl.
Nejčernější pes
povyskočí
a vprostřed pádu
cizí jazyk spolkne.
Zavyje slastí.
Dopadne na tlapy
a zavelí.
Smečka
vběhne tryskem na svah
utrhnout nohavici
nohu vozku.
Chtěl stát a civět
do oněmění.
Zvířata sběhnou kopec
vylízat místa sundaných hnízd.
Předtím ohlodají
uvázaný vůz koně.
Než udusají zem
rozutečou se do stran
za dalším masem.
/ / /
Kos odpískne statistiku přeživších.
Noc bez pigmentu kráčí spát
za igelitový sáček
vzdutý ve křoví.
Dáme si
dvoustý kloakální polibek
těžký a zdlouhavý.
Foukneme na zrcadla.
K ležící postavě
nepoklekáme.
Žádná tu nečeká.
Chvátají míjí někam míří.
Hrudkovitá bílá stěna
dokulata dokola
jí je obehnána naše oblast
stékají po ní cizí sliny
rozevřu rty
nahnu se oním směrem
nechat je prostoupit
doutnat doutnat.
Pokojně se rozestupují hodiny
kdekdo vplouvá do zdymadel
zemdlený mrtvý unavený.
Pohyby. Hmoždíř. Želé. Aspik.
A ospice jako po dávném milování v komářím hejnu.
Více nezůstane.
TRŽIŠTĚ VE LVOVĚ
Paní ve tvrdých gumákách
vdechuje čáru mlhy při zemi
s konví mléka na řídítkách kola
přímočaře šlape
na tržiště po čtveřici schodů
ven nevedou dokud neprodá.
Jiná paní smějící se horní dásní
vykasaná nad strouhu
v pytli fazole česnek.
V semknutí okolo dunivého města.
Zevnitř nevymytá váza
na kraji stolu
čeká v kuchyni obou
tak moc by chtěly
být s ní.
Až řetěz kola
místo růžence
odečítá zbývající hodiny
soumrakem cestou ke kuchyni.
Usedne ztěžka. Vzdychne.
Až do noci mlčí s vázou.
Irena Šťastná se narodila jako Irena Václavíková v roce 1978 v Opavě. Žije v Dobroslavicích na Opavsku. Absolvovala FPF Slezské univerzity a FF Ostravské univerzity. Poezii a povídky publikovala v časopisech Host, Protimluv, Psí víno, Tvar, UNI, Literární fórum, Pandora, Viselec, Weles, Zvuk, v antologiích a almanaších (V srdci černého pavouka, 2000; Cestou, 2004; Antologie české poezie 1986–2006, 2007; Ty, která píšeš − antologie současné české ženské povídky, česky 2008, portugalsky 2011; Sto nejlepších českých básní 2012; Nad střechami světlo − Über den Dächern das Licht, 2014; Briketa, ostravská poezie a poezie o Ostravě, 2014). Knižně vydala básnické sbírky Zámlky (Host, 2006), Všechny tvoje smrti (Literární salon Terezy Riedlbauchové, 2010), Živorodky (Perplex, 2013) a Žvýkání jader (Srdeční výdej, 2015), za které byla nominována na cenu Magnesia Litera. V roce 2012 byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky.
