Danke Merkel!
Z kempového deníčku socioložky.
Už jsem si myslela, že není, že vymizel, druh homo sapiens noční kempový, člověk moudrý, který posilněn alkoholem převádí svou moudrost do zvukové dimenze.
Pátým rokem ukládám svou hlavu pod tenkou stříšku stanu. Okolnosti kempování se v průběhu let změnily jen mírně. Kemp u české přehrady jsem vyměnila za kemp u jezera ve Slovinsku. Ke kohoutku se studenou vodou přibyl i ten s teplou, u umyvadla se objevilo mýdlo a kdosi dvakrát denně kontroluje čistotu sociálního zařízení. Ležím večer s rukama pod hlavou a vrtá mi hlavou, jestli se opravdu už nevyskytuje. Jen on dokáže pozdně noční až popůlnoční ticho v kempu rozříznout výkřikem, který nedá spát žádné živé duši a svým obsahem zaujme každého filosofa. Stokrát jsem si promítla cesty z hospody v Černé v Pošumaví a se zatajeným dechem obdivně žasla nad nápaditostí posilněnou oduševnělým mládím, které nám s Honzou přinášelo stále nové podněty k reflexi toho zvláštního nočního kempového ticha.
Letos jsem v kempu podruhé. Stejné místo, jen po červenci přijíždím i v září. Plánuji zůstat pět dnů. Po mnoha letech a dvou dnech to přišlo. Žije. V tlupě se vracel o půl druhé do svého brlohu homo sapiens, posilněn tak, že to muselo ven a muselo to zasáhnout všechny, kteří by o tuto moudrost mohli svým bezstarostným spánkem přijít. Trochu jsem se bála, že mi mé jazykové znalosti nebudou stačit na to, abych ten nezapomenutelný obsah rozeznala a patřičně ocenila. Člověk nepřicházel s kytarou, ale duněním, které pravděpodobně vycházelo z mobilu kvalitní značky. Po větě ty vole, tenhle klip jsem viděl jsem pochopila, že se jedná o druh český. Že by to bylo naše národní specifikum?
Tlupa prošla a tichý šramot už nesliboval žádné další podněty pro výzkum. Hodinu po půlnoci mě ale ze spaní vytrhnul další dialog neohrožených hlasů, tentokrát o grilování pod vodou. Mě naprosto okamžitě ujistil, že se jedná o „výpravu“ českou. Po půlhodině přemítání tohoto druhu začaly (tytéž?) dva chlapecké nesrozumitelně mluvící hlasy zdolávat stráň nad mým stanem. Zdálo se, že se snaží udržovat hladinu svého rozhovoru v takové síle, aby nikoho neprobudili. Když se dostali až na vrchol svahu, očekávala jsem, že se stejným pobrukujícím tempem, které udržovali celou dobu, za sebou zavřou zip stanu. K mému údivu se však vzápětí celým kempem rozburácelo mezinárodní, až nadlidským nadšením nabité heslo:
DANKE, MERKEL!