Zákon o střetu zájmu: Boj o novinářskou duši

Z takových začátků takové konce...

Poslanecká sněmovna odsouhlasila 14. září zákon o střetu zájmů, který by měl omezit kumulaci mediálního, ekonomického a politického vlivu. Členům vlády například zakazuje vlastnit média. I když ještě neprošel Senátem a prezidentovým schválením, šance na jeho zavedení je značná. Známý novinář (Respekt, HN, LN) komentuje na základě svých zkušeností jeho možný dopad na novinářskou profesi.

Dny v červnu 2013, kdy Andrej Babiš oznámil koupi vydavatelství Mafra, byly zvláštně hořké; nikdy za dvacet let v médiích jsem předtím neviděl, aby se tak rychle lámaly charaktery.

***

Ten, koho jsem považoval za křiváka, pochopitelně zůstal křivákem. Rovní lidé jednali rovně: kolega z právní přílohy Václav Drchal dal výpověď v první vlně (jako historik, který psal o příbězích z okupace nebo normalizace, měl přirozený vnitřní kompas) a znalec filmů Ondřej Štindl se zachoval jako postava ze Sedmi statečných, kterou hraje James Coburn.

Většina lidí ale byla mezi oběma krajními póly. Bylo divné slyšet na redakční poradě, že teď není čas na gesta, protože všichni máme rodiny. Bylo divné vidět, že vzorce chování ze sedmdesátých let dřímají tak mělce. Bylo divné cítit strach ve vzduchu, když Andrej Babiš zatelefonoval domácímu reportérovi a začal ho peskovat jak školáka (chtěl vědět, proč nevyšla zpráva o tiskovce hnutí ANO, kdo jmenovitě to rozhodl a jestli snad „kluci“ v tehdejším vedení Lidových novin „nevědí, s kým mají tu čest“). Naštěstí v editorialu z 27. června 2013 vyšla věta, kterou si tehdy Lidové noviny před historií zachovaly páteř: „My víme, jaká je naše zodpovědnost, a nebudeme nikomu sloužit, kromě svých čtenářů.“

Když se dnes komentuje novela zákona o střetu zájmů, která zakazuje členům vlády provozovat televizi a rádio nebo vydávat tisk, mluví se výhradně o Andreji Babišovi. Ale ten zákon je neméně důležitý kvůli novinářům v jeho médiích.

***

Andrej Babiš je tak velké těleso, až zakřivuje časoprostor ve svém okolí. Nemusí dnes nikam volat; lidé se zakřiví samovolně. (Je to jako s nezávislostí justice před rokem 1989, jak to hezky píše Ota Ulč v Malých doznáních okresního soudce: pokud devadesát procent případů bylo apolitických, neznamená to, že soudce byl z devadesáti procent nezávislý – nikdy nevěděl, o kterých deset procent případů má komunistická strana zájem.)

Některé komentáře – třeba Martin Fendrych v Aktuálné.cz – míní, že je novela k ničemu, protože Babišovi stačí převést média na družku nebo na nějaké faltýnky. Ale smysl zákona je přece v tom, že stanoví hranici mezi správným a nesprávným. Násilnictví, loupeže nebo obecné ohrožení jsou trestné už nějakých 3 700 let (od Chamurappiho), a pořád s nimi lidé kupodivu nepřestali.

Některé komentáře – třeba Petr Honzejk v HN – míní, že novela je pokrytecká, protože koaliční strany od počátku věděly, koho si berou do vlády. Ale mohly přece čekat, že si Babiš nebude chtít znehodnotit zboží, protože kapitálem médií je důvěryhodnost. Zpočátku měl koneckonců snahu: když jmenoval Sabinu Slonkovou šéfredaktorkou MF Dnes, byl to právě pokus koupit si kredibilitu. V pozapomenuté epizodě z listopadu 2013 tvrdil Babiš v New York Times, že dá akcie Mafry na burzu i samotným redaktorům a bude jen menšinovým akcionářem. Proto mi nepřijde pokrytecké, pokud koaliční strany chtěly počkat, jak bude Babišova trojrole v realitě fungovat, a nejprve to zkoušely po dobrém.

Jenže nevěděly, že mají tu čest s člověkem bez vkusu a bez skrupulí.

***

Nemyslím, že Andrej Babiš je ohrožením demokracie; jen zhoršuje její kvalitu. (Kvůli fair play bych mu dokonce v celkové bilanci přiznal dva body k dobru: 1. pod jeho vlivem se tradiční konkurenti rozpomněli, že politická strana je stroj na neustálé vyhledávání talentovaných lidí a jejich lákání do veřejné služby; 2. posunul ministerstva k většímu zprůhlednění, jeho tým pro otevřená data na ministerstvu financí je nadprůměrný.)

Netvrdím, že Lidové noviny úplně zničil; pořád v nich pracuje přinejmenším šest novinářů, o jejichž integritě nemám pochyb (Zbyněk Petráček, Josef Chuchma, Petr a Lucie Zídkovi, Marcel Kabát a Jana Machalická – ty mladší partyzány už tolik neznám). Ale zkřivil poměry tak, že noviny jeho vydavatelství nezařadily schválení zákona jako zprávu číslo jedna – viz titulní fotografie. LN kvůli své lepší historii aspoň měly k zákonu jakési komentáře. MF Dnes neměla ve čtvrtek, v pátek a v sobotu ani jeden.

Ten zákon není důležitý kvůli záchraně demokracie před Andrejem Babišem, ale kvůli novinářské duši. 

Převzato se svolením autora z jeho facebookového profilu.