Myšlenky z ústraní: O různém nesení života
Jako ranní epištoly posílá svým přátelům známý brněnský básník, publicista a nakladatel (Vetus Via) rozličné osobně laděné úvahy na časová i nadčasová témata. S jeho svolením některé z nich zprostředkováváme i našim čtenářům, neboť obsah i forma těchto úvah překračují původně zamýšlené určení.
Poledník se vypravuje na cestu – 2:26
„svolného osud vede, vzpurného vleče,“ slýchával jsem už zdávna od „starých“, a od té doby mi tato maxima jaksi samozřejmě zůstala pod kůží, ač jsem spíše býval vzpurník než svolný, namítal jsem vždy, když jsem připadl na nespravedlnost, když se cokoli příčilo mému „vidění věci“, uvědomuju si, že zejména v dětství jsem tím nesmírně trpěl, a nemohl jsem ve své dětské ještě neschopnosti jednat jinak, než (vzpurně) trpět, vzpomínám si třeba na jednu příhodu, z níž mě ještě dnes mrazí, bylo to v Ostravě – Mariánských Horách, ve školní jídelně někde poblíž chrámu Nanebevzetí Panny Marie, přišli jsme po dopoledním vyučování do velké školní jídelny a seřadili se do fronty u širokého okýnka, byl jsem asi tak pátý nebo desátý na řadě, tu ke mně přistoupil jeden starý, mně neznámý učitel (ta jídelna byla v jiné škole, než do které jsem chodil), v šedém obleku, a řekl, „ty ses předběhl, běž si stoupnout až na konec řady!“ – nebyla to pravda, nepředběhl, nevěděl jsem, co mám dělat, jenom jsem mu to prostě řekl, „já jsem se nepředběhl“, tu on začal rudnout, jak to, že si mu dovoluju lhát! už jsem nic neříkal, jenom jsem se mu díval do očí, bylo mi asi dvanáct let, bylo mi hrozně, cítil jsem, že jediný způsob, jak mohu vzdorovat, je nic neříkat a jenom se na něho dívat, taky nemusím jíst vůbec! uvnitř mi burácela mrazivá vlna pobouření a odporu, učitel začínal být bez sebe, zvyšoval hlas, stavěl se proti mně výhružně, zatímco já jsem jenom stál a díval se mu upřeně (a zoufale) do očí, trvalo to dlouho, pro mě až nesnesitelně, pak jsem odešel, myslím, že domů, ale to už si nepamatuju přesně, možná taky, že jsem se postavil až na konec řady, ale to považuju za méně pravděpodobné, byla tam taky jedna starší učitelka, už asi v důchodu, která mě učila v prvních dvou třídách, měl jsem samé jedničky a byl jsem „předsedou“ třídy, a tady, v té jídelně, najednou ji slyším, jak říká nevěřícně směrem k tomu učiteli v šedém obleku, „ale to byl takový slušný chlapec…“, nespravedlnost mnou lomcovala, ale co jsem měl vlastně dělat, to jsem nevěděl, nějak jsem jenom „vyklidil pole“, vyčerpán a do nejniternějších útrob zničen, bez chuti, s pocitem marna v duši, potud má vzpomínka, je pravda, že učitele jsem nenáviděl instinktivně, ale divíte se? Zažil jsem mnoho podobných příhod, i na gymnáziu samozřejmě, i jinde, ale později už jsem věděl lépe, jak věci řešit, jak se bránit, jak vzdorovat účinně, v deseti nebo dvanácti letech to nevíte, tehdy jenom polknete suchý led a trpíte, bez jakéhokoli milosrdenství na straně „světa“, včera mi přinesli z půjčovny Tuláka po hvězdách, úžasná kniha, čtu po letech, opět fascinovaně, taky Eugèna Ionesca mám rád, zase z jiného úhlu pohledu, třeba toto:
„Všichni máme strach, že jsme si zkazili život. Jistý zdánlivý filosof, ošklivý v tváři, odpudivý jakožto osobnost, který ničím neobohatil filosofii, leda že se prostě pokusil smířit existencialismus a marxismus, a který, protože mu bylo dopřáno žít v zemi, jež připouští opozici, což mu umožnilo stavět se bez nejmenšího nebezpečí, zcela svobodně do opozice, která vlastně ani opozicí není, neboť se jen přizpůsobuje běžným tendencím, vyjadřujícím žárlivost maloměšťáků na velkoburžoazii, záští, kterým představitelé velkoburžoazie dopřávají hlasu, neboť vcelku jim to lichotí, nuže tedy ten slavný filosof, kterému projevy jeho záští vynesly světovou slávu, bohatství, úctu, zatímco si zaslouží spíše pohrdání, mluví v jedné ze svých knih smutně o svém nevydařeném životě.
Ale jiný člověk, který strávil dvacet let svého života ve vězení z politických důvodů a který z těch dvaceti let prožil sedm let v samotce, tedy v naprosté samotě, a který právě vyšel z vězení, si nenaříká, že promarnil svůj život. Je mu dvaašedesát, nemá žádnou nemoc, omládl. Má dojem, že jeho život byl plný, že dokonce znovu začíná. Neměl povolení číst ani psát a to umožnilo jeho paměti, že se značně rozvinula. Je matematik, a tak se zabýval matematikou a učinil v tom oboru objevy.
Když vyšel z vězení, zatelefonoval své rodině, svým přátelům a dověděl se, že jeho matka, sestra a švagr zatím zemřeli. Většina jeho přátel, z nichž někteří se mezitím stali ministry nebo věhlasnými spisovateli, privilegovanými vládou jeho země, rovněž pomřela. Mnozí z nich dospěli před smrtí k závěru, že promarnili svůj život. Ale nic nemohlo narušit radost propuštěného vězně, který se hned pustil do četby časopisů a děl moderních matematiků, aby zvěděl, zda se jeho vlastní objevy shodují se soudobým výzkumem v matematice.
Jiný zase, muzikolog, patnáct let vězení a rovněž několik let samotky, vyšel z vězení pln důvěry: píše právě hudební kompozice, které si ve vězení vymyslel. Žije v malé vesnici na planině. Nechová k nikomu nenávist ani záští, nenaříká, že si zkazil život. Říkají o něm, že je jako světec. Odloučení od světa má něco do sebe. Vědělo se už dávno, že askeze očisťuje, to jest činí moudrým, a uklidňuje. Pak je tu ještě třetí, zatčený a odsouzený na několik měsíců vězení, protože ho v totalitní zemi dopadli, jak čte francouzský deník Le Monde. Odpykává si trest. Události způsobí, že se země v několika měsících liberalizuje, a dovoluje si dokonce dosti svobodný postoj vůči utlačovatelům. Co spatří ten člověk několik minut po tom, co vyšel z vězení? Stánek s časopisy a mezi nimi Le Monde, který si kdokoliv může volně koupit. „Měl jsem počkat,“ řekne si ten muž, „takhle to dopadne, když člověk chce mít čerstvé zprávy!“ Úvaha bez zatrpklosti ze strany člověka, který nikomu nic nezazlívá, ani sobě. Byl to jeho osud.
Ale ti lidé žijící na svobodě, a kteří se pokládají za svobodné, protože jsou na svobodě, jsou zahořklí a zatrpklí, nenávidí nebo žárlí, jsou neuspokojení nebo pesimističtí. Bezpochyby protože si neodpykali svůj trest ve všech smyslech toho slova.“ (Drobty z deníku) – prostě – svolného život vede, ale toho naříkajícího, odporujícího, ustavičně si stěžujícího, supliky sepisujícího – nelze jinak – vleče –, hodně zdaru do nového dne!