Dopis příteli: O válkách v dálkách
Náš zlínský přispěvatel a přítel píše šéfredaktorovi Kulturních novin.
Ve Zlíně 3. října 2016
Milý Jiří,
tak jako většinu i mě velice irituje situace v Sýrii. Z našich oficiálních médií se dozvídám, kterak Rusové bombardují humanitární kolony, jak Američané omylem vraždí assadovce, kolik tamních umírněných opozičníků střílí po vojácích věrných vládě, kolik neumírněných nusráků střílí do všeho, co se kolem hne, kolika Kurdům Turci naopak zatápějí, co to dá (proběhla zpráva, že Izrael by přivítal, kdyby vznikl kurdský stát). Ostatně na Russia Today význačný izraelský politik tvrdil, že daleko nebezpečnější než nějaký ISIL by byla pro ně silná Sýrie, Irák, o Íránu ani nemluvě. Jeden blogger dokonce napsal, že isilácké popravy jsou nafilmované reklamní triky, aby vzbudily na Západě pohoršení, abychom tam vtrhli v co nejsilnějším počtu – a zabavili další ropu, Šimon Perez prý byl mírotvorce… Ale co je to za mírotvorce, otce „zbraní soudného dne“, jak jsou nazývány ty nukleární zbraně, jež jsou ukryty neukryty kdesi v pouštní Dimuně? Nenávist prorůstá světem. Vždycky prorůstala.
Stačí se podívat na články v Peroutkově Dnešku z prosince 1947, jak v jednom z nich, v Dopisu Stalinovi, naříká americký atomový vědec Leo Szilard nad tehdejší situací na planetě, kdy nezodpovědné uvažování západních politiků a neústupnost sovětská přerostou podle něj do půl roku ze studené války v horkou, a navrhuje, zda by tedy Josef Vissarionovič nebyl ochoten o svých úmyslech alespoň jednou měsíčně promlouvat k americkému lidu, když recipročně nápodobné projevy k lidu sovětskému byly by zas umožněny prezidentu americkému. „Ale i kdyby tento Dopis měl vyhlídku jedné k tisíci, že o něm bude v Rusku uvažováno, přece bych jej spíše napsal, než čekal na výtku, že jsem viděl přiblížení katastrofy a nehnul ani rukou, abych jí zabránil,“ píše doktor Leo Szilard, původem maďarsko-židovský vědec, jeden z podobně talentovaných jedinců na Vysoké škole technické v Budapešti, jimž se v mládí pro jejich výjimečnost říkalo Marťané…
Ano, stěžují si někteří, že rétorika studenoválečnická se teď objevuje i na Facebooku. Podle mého názoru ta sepse asi ještě není tak silná, aby prorostla až ke školním děckám, i když, jak víme, děti rády přejímají slovník svého okolí. Koneckonců i já jsem chtěl svého otce, coby pionýr, kvůli jeho ironickým poznámkám na adresu komunistů kdysi udat. A rozmluvil mně to až můj starší bratranec, čerstvý člen KSČ tehdy!
A v roce 1952, když vrcholila válka v Koreji, moji vrstevníci bratři B. z Prštného (osmák a sedmák) se rozhodli, že se nebudou nadále povalovat ve školních lavicích a pojedou do Severní Koreje pomoct tamním komunistům v boji. Bylo po nich vyhlášeno pátrání, a bylo úspěšné. Ti kluci, po zuby ozbrojeni, byli odchyceni na vlakové zastávce Prštné-Zlín. Jeden měl na rameni násadu od pancéřové pěsti a druhý kolem krku omotaný kulometný pás se zrezivělým střelivem – svoji poválečnou kořist. (Bóže, bratranec Pepik měl doma parabelu, Tonda Přibyl zase diskový zásobník z ruského kulometu, a o tom, jak starší kluci od našeho odřízli v lese z kostry německého vojáka lebku a jak ji doma vyvařili v prádelním kotli, jsem kdysi dávno už taky psal.)
Ta špinavá korejská válka skončila 27. července 1953 a padlo v ní tři a půl milionu Korejců, jak severněji, tak jižněji narozených. To datum mně v hlavě utkvělo, protože někdy v těch dnech k nám do Zlína přijely na prázdniny z Jáchymova sestřenky Lidka a Eva, s pětiletým bráchou. A hned když vystupovali z vlaku, fakt, nekecám, se mě ten prcek ptal, „ještli vím, čo je nového“. Teta byla na kluka velice pyšná, když mně hrdě oznámil: „No, pšece škončila válka v Koleji…“
Možná, že i ta syrská brzy skončí. Jenže další, jak jsem se pokusil demonstrovat, asi zase brzy začne. My bližní jsme totiž tak uzpůsobeni… A že pofňukáváme nad těmi chudáky tam v lágrech a nad zbombardovanými nemocnicemi? Ano, pofňukáváme, ale v zásobě máme repliky: Je to strašné. Naštěstí je to daleko. A je v pořádku, že z tama utíkáte. Ale né k nám.
S přáním všeho dobrého Váš Jaroslav
Tip pro další čtení:
- Dopis příteli: O starostech dnešní doby, KN 41/2016