Polibek je zkratka modlitby
Dušan Dušek se ve svém povídkovém triptychu zamýšlí nad tenkou hranicí mezi uměním a neuměním a zároveň spojuje vážné osobní bilancování se svérázným plebejským humorem.
Ačkoli Dušan Dušek již oslavil sedmdesátku, stále má jeho styl psaní v sobě cosi z věčného chlapectví, trochu uličnického, trochu neohrabaného a trochu fantazírujícího, čímž nás před tolika lety okouzlil film Ružové sny, který natočil podle Duškova scénáře Dušan Hanák. Svět se od té doby změnil, ale pořád jde hlavně o to, aby se z něj neztratila radost – k tomu chce Dušek přispět i svojí novou knihou, která se jmenuje Věta holá o lásce. Ve slovenštině vyšla roku 2010 a nyní přináší nakladatelství Větrné mlýny její český překlad.
Hlavního hrdinu úvodní povídky Dešťová voda čtenář zastihne během práce na scénáři filmu o pekařích. Mozaika krátkých výjevů zobrazuje Timovo bloudění bizarním světem moderního velkoměsta, v němž jen obtížně hledá záchytné body, jako jsou navyklé domácí rituály, setkání se starými kamarády nebo milostný vztah s Alicí. A skoro na každé stránce se objevuje motiv ptáků a létání: ano, asi proto si člověk začne s něčím tak problematickým, jako je umění, aby se povznesl nad ubíjející všednost, jenže časem pozná, že umění bez dotyku se skutečností je pouhý ornament, jak prohlásil nikdo menší než Pablo Picasso.
Zjevná je autobiografičnost i značná dávka sebeironie: „Toporná lyrika. To mu šlo. To vždycky uměl. Tak to napsali v časopise Film a divadlo. (…) Samá lyrika. A bez děje.“ Ano, v Duškových textech chybějí dramatické zvraty, vše plyne pomalu, staví se na pocitech a vzpomínkách. Jeho přístup poněkud připomíná film Intimní osvětlení, kde za všemi těmi šprýmy o Jírovcovi, koťatech a vaječném koňaku je jen zlehka naskicován obraz lítosti nad uplývajícím časem a nenávratností životních rozhodnutí.
Timotej Trnka byl za komunistů autorem poetických filmů o dětských touhách a trápeních, kterými cenzuru příliš nedráždil, takže mu bylo dovoleno vegetovat alespoň na periférii uměleckého světa. Nyní přichází na to, že nová doba, jež přeje jen křiku a agresivitě, mu navzdory všem heslům o tvůrčí svobodě dovoluje podstatně méně prostoru než ta stará: „nicotná bída této zoufale nekulturní země se neustále prohlubuje, je to znát ve všech vrstvách společnosti, hrubost a tupost je jako všudypřítomná špína, která zasáhne každého, kdo tu žije; možná právě teď je třeba emigrovat; vlastně se dost divím, že se k nám po zimě vracejí stěhovaví ptáci, pokud to dál půjde tímto směrem, i ti si to jednou rozmyslí.“
Další hrdinkou příběhu, a v určitém ohledu i Timovou protihráčkou, je Bratislava. Je zajímavým faktem, že slovenské hlavní město je, na rozdíl třeba od Prahy, dosud obklopeno převážně zemědělskou krajinou, většina Bratislavanů má v okolních vesnicích příbuzné se sadem a vinicí, takže životní rytmus metropole dosud spoluurčují agrotechnické lhůty. Dušek si proto mezi trudnomyslnými úvahami o údělu umělce v postkomunistickém světě najde čas i na zmínky o roztloukání ořechů sýkorkám, zalévání květin a vaření nebo reprodukuje Timovy podrobné deníkové záznamy o hnízdění ťuhýků. Můžeme to chápat jako neúčelnou odbočku nebo důležitě spekulovat, zda je ptačí leitmotiv pro autora symbolem svobody nebo spíš úniku: zatímco ptáci na balkóně úspěšně vyvedou mladé, Timotejův scénář není nakonec schválen k realizaci. O podobných věcech totiž rozhoduje parta kamarádů, která drží pohromadě už od minulého režimu a jen tak někoho mezi sebe nepustí (těm ostatním není dovoleno létat, ale mají alespoň svobodu kdykoli odejít do vnitřního exilu…). Ostatně současné publikum žádá skandály a senzace, nikoli příběh o tom, že jako první se probouzejí pekaři (pro hysterickou epochu, v níž se každý musí stát workoholikem, aby přežil, je ostatně charakteristická naprostá neschopnost ocenit skutečnou poctivou práci; práce se stává pouhým fetišem, zcela odtrženým od svého původního smyslu).
Pro Duška je charakteristická schopnost vychutnávat si absurdní historky, ostatně naše dějiny jsou tak absurdní, že je to rozumnější než hledat v nich nějaký vyšší smysl: „(…) příběh s velkými rohlíky, kterým se říkalo dubčekovské, Eda něco plácl o dršťkové polévce – a Timo si vzpomněl, jak si jednou v řeznictví pod hlavním nádražím koupil talíř této pochoutky, jenže v prodejně neměli chléb, vzal si k ní právě tenhle velikánský rohlík, což udělal i nějaký dělník v kšiltovce, oba se postavili ke stejnému pultu – a ten dělník pohlédl na Tima, potom na rohlík a potichu, ale významně řekl: ‚Dubček,‘ a Timo udělal totéž, taky řekl: ‚Dubček,‘ přičemž vypadali jako dva spiklenci, kteří jako tajné protikomunistické heslo používají jméno tohoto naivního a uplakaného komunisty Dubčeka, protože tehdy se ho báli všichni ostatní komunisti v celé republice, dokonce možná i na celém světě (…)“
V zájmu spravedlnosti ovšem uveďme, že podobně enšpíglovský postoj jako k dějinám zaujímá Dušek i k vlastnímu psaní. Neustále odbočuje z hlavní dějové linie, libuje si ve slovních hříčkách, aforismech a paradoxech, citacích dětských průpovídek i pořekadel našich stařečků. Na rozdíl od ortodoxních postmodernistů však u něj toto rozbíjení příběhu nepůsobí jako schválnost a vytahování se na čtenáře, má spíše kouzlo naivních malířů či lidových vypravěčů, spontánně podléhajících okamžitým nápadům.
Také erotické scény se svou místy až zarážející otevřeností nemají za cíl lacině se předvádět, ale spíše je za tím hravost a zvídavost, vychutnávání života jako neopakovatelného daru („Polibek je zkratka modlitby.“). K Duškovi patří i všudypřítomný humor, který není snahou rozesmávat za každou cenu, ale spíše schopností vidět věci v překvapivých souvislostech: „Na autech jsou nejlepší odrazy mraků na jejich oknech.“ Ale také smutek z toho, že pro tento prostý, ale důstojný život jako by v dnešním světě bylo stále méně místa.
Prostřední část triptychu vypráví příběh režiséra, který se pustil do natáčení adaptace Tolstého povídky Ďábel (tento text je nejfilmovější jak prostředím, tak i formálně, má podobu literárního scénáře, v němž se prolínají scény budoucího filmu s každodenním děním na „place“). Prožívá přitom stejné pokušení jako hlavní hrdina a zároveň uvažuje nad tím, jak by měl co nejlépe udělat z knihy film, čím vším je povinován autorovi předlohy i divákům („Na rozdíl od knihy je film přímo jakousi fází čtení. Abych to zpřesnil a zároveň trochu zjednodušil: film je čtení bez čtení.“). Zjišťuje, že každý opravdu silný nadčasový příběh disponuje jakýmsi vlastním magnetismem a vnucuje své téma každému, kdo si s ním zkouší zahrávat. Ačkoli má naše osvícená doba sklon domnívat se, že svár mezi rozumem a chtíčem se stal díky sexuální revoluci přežitkem a že tedy moderní člověk nemá důvod trpět jako Jevgenij, je to jen iluze: záleží totiž také na tom, kdo se stal třetím vrcholem onoho vztahového trojúhelníku. Toto poznání se ukáže důležitějším než banální fakt, že mladé herečky v každém letopočtu a na všech rovnoběžkách, bez ohledu na právě panující režim a převládající umělecký sloh, udělají nejsnáze kariéru přes postel (ale nebuďme nespravedliví, dnes se koneckonců všichni herci prostituují v mýdlových operách tak intenzivně, že jim vážnou roli už nikdo neuvěří). Že nakonec Duškův hrdina dopadne lépe než ten Tolstého, může být způsobeno tím, že je rozumnější a zodpovědnější – nebo je spíš povrchnější, chladnější a zbabělejší? Ono je to vážně někdy těžké rozsoudit…
Třetí povídka Duhovka je obrazem platonického vztahu mezi studentkou scenáristiky a jejím stárnoucím, nemocným pedagogem. Je nejkratší a také nejmelancholičtější: „Markovi bylo šedesát šest let. Říkal si: ‚Tato krátká věta je nejdelší v mém životě.‘“ Hlavní hrdina zažívá sladkohořké pocity dané poznáním, že jakmile vás začnou mladé ženy konečně respektovat jako intelektuální autoritu, přestávají vás zároveň vnímat jako muže. Ale právě proto se se studentkou Hanou opravdu sblíží, protože ani jeden z nich nemá důvod před druhým něco předstírat. A je tu ještě jeden smutný paradox: ve věku, kdy člověk dosáhne jistého smíření s okolním světem, je náhle donucen bojovat s novým nepřítelem, kterým se pro něj stává jeho vlastní tělo.
Závěrem si dovolím obligátní povzdech nad nesmyslnou módou překládat slovenskou beletrii do češtiny. Snad je něco pravdy na tom starém klišé, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Tím, že jsme se rozhodli vytěsnit znalost slovenštiny, ubylo i něco z nás samých, z naší schopnosti vychutnávat jiný (a přece snadno srozumitelný) jazyk, cítit v něm a přemýšlet trochu odlišným způsobem. Překladem se ztrácí mnohé z Duškovy originální dikce, jejíž napětí mezi insitností a intelektualitou je vyjádřeno i střídáním nářečí a spisovného jazyka, pod stůl padají i četné slovní hříčky: když se ze spojení „potok pod potokom“ stane „potok pod potokem“, ztrácí tím oporu a smysl celý následující text. Počeštění ostatně není docela důsledné: Timotejův přítel Karol Dym se sice v překladu jmenuje Karel Dym (proč už ne zrovna Dým?), ale jeho dopis, v němž popisuje svou kuriózní nehodu a dopouští se velkého množství pravopisných hrubek, je jako jediná pasáž knihy ponechán v originále. A v knize najdeme i občasné slovakismy: například „cez Vianoce“ znamená totéž co „o Vánocích“, není důvod překládat to jako „přes Vánoce“. Jan Křesadlo sice kdesi píše o půvabu nedokonalých překladů, zachovávajících dikci původního jazyka, ale v tomto případě, domnívám se, by bylo nejlépe zůstat u originálu. Ono to totiž souvisí s tématem Duškovy knihy: s tím, jak skrze slova poznáváme svět a jak současná posedlost nepromyšlenými změnami činí náš svět neobyvatelným.
Dušan Dušek: Věta holá o lásce. Ze slovenštiny Přeložil Miroslav Zelinský. Větrné mlýny, Brno 2016.
Viz také ukázku z této knihy – Příběh o Bohu – v tomto čísle Kulturních novin.