Z domova bez domova...
Pouč(e)ná reportáž z noclehárny pro lidi bez domova.
"Chápete vůbec, co to znamená, když člověk nemá vůbec kam jít?"
(Piják Marmeladov v románu F. N. Dostojevského Zločin a trest)
Losování
Stmívá se. Výstavná budova městského domu pro lidi bez domova od známého architekta svítí do tmy. Jeden z mých budoucích kolegů hlídá dveře, před nimiž stojí fronta podupávajících klientů. Blíží se půl osmá: doba losování.
U francouzského okna vrátnice, kde sedíme s kolegou, který mě má zaškolovat, je připraveno vše:
Seznam klientů se žlutým označením u těch, jejichž pobyt je hrazen úřady. Plátěný pytlík s kartičkami, na nichž jsou u písmen Á, Bé, Cé a Dé napsána čísla 1–10, která označují jednotlivá lůžka na zdejších desetimístných pokojích. (Z nich jsou vyřazena čísla těch lůžek, na nichž leží nemocní, nebo ti, kterým sociální pracovnice domova ze závažných důvodů lůžko dojednaly.) Červená kasička na peníze.
Přede dveřmi pokojů pak čeká další kolega se speciální omyvatelnou fixkou, připraven na tamní schéma postelí napsat vylosovaná jména.
Když se velká ručička blíží k šestce, hmátne můj školitel po knoflíku hi-fi věže a se slovy: „Teď něco uvidíš!“ zapíná tvrdý rockový doprovod skupiny Kashmir. Pak odblokovává pojistné zástrčky a otevírá francouzské okno. Ze začátku tradičně přicházejí ženy, pro něž je určen jen jeden ze zdejších pokojů. Oč je jich míň a o co méně se přou, která z nich je „žlutá“ (tj. která má noc hrazenu z obecních peněz), o to více se hádají, kdo z nich bude kde ležet:
„Cože? Á čtyřka?! Tak to ne, pane asistente, to tam vracim a losuju znova, vedle B. nejdu, v noci se zase pochčije, a až pudu na záchod já, tak uklouznu!“ Zatímco její spolubydlící B. oponuje, že s tím pochcáním je to zcela naopak, můj školící kolega jim (posílen zvuky dálného Kašmíru) zcela klidně vysvětluje, že los je los, a ten vždy platí.
Úplně nakonec přichází osmdesátiletá paní C., zvaná Babička, která celou dobu mlčky drží v ruce peníze, a když si vylosuje postel, podá kolegovi své dvě dvacetikoruny s povzdechem: „To je s nima trápení, s těma Rumungerkama…“
„Ale vy jste ale přece taky Romka, paní C., ne?“
„Já? Já jsem Olaška!“ odpoví a hrdě do kolonky s podpisy těch, kdo platili, napíše své tři křížky…
Vajda
Je vylosováno. Klienti si z uzamykatelných boxů vyndávají povlečení a služba u pokojů je mění těm, kdo to vyžadují (jinak se povlečení mění až v sobotu), dává jim prádlo do pračky, zatímco do vrátnice se po otevření jejích dveří vhrne najednou asi deset klientů, kteří prosí, aby si tam mohli uschovat zavazadla se svým majetkem a zbytky nezkonzumovaného jídla podléhajícího zkáze (za tím účelem má každý nově příchozí vyhrazenu jednu umělohmotnou dózičku popsanou svým jménem). Jiní z toho, co si půjčili od svých spolubydlících, doplácejí ubytovné, nebo rozměňují papírové peníze, aby získanými drobnými dorovnali drobné osobní dluhy. Asistentům (od nichž mají - přes přísný zákaz půjček, který platí pro obě strany - napůjčováno nejvíc) nevracejí nic, přestože částky, které někteří dluží, obsahují někdy i tři nuly.
Do toho přicházejí ti, jejichž místa byla předem zadána, a opozdilci. Ještě není zima, a proto je na mužských pokojích i po vylosování jedno místo volné. Pan D. podává ubytujícímu asistentovi mlčky čtyřicet korun.
„Co že jste dneska takovej zamlklej, pane D?“ ptá se asistent.
„Ale je mi nějak smutno.“
„Hovno smutno, napaří se, příde si pozdě, a ještě si může vybírat, kde spát, zatímco my tu stáli jak…!“ obviňuje opozdilce již ubytovaný klient E., jenž jde kolem.
Za toto obvinění padne facka, která rozproudí následnou rvačku. Ve chvíli, kdy asistent ze služebního mobilu volá policii, muži boj přeruší, pozorujíce majestátní zjev klienta A., který přichází z venku v elegantním balonovém plášti. Pan A. si u prahu típne cigaretu, zpraží oba nelítostným pohledem, a když mu oba úslužně pomohou z pláště, A. si jej (v budově, kde je obyčejně ukradeno i to, co je přivázáno či zamčeno) ostentativně zavěsí na hřebík vévodící prostoru před pokoji.
Pak pokyne kolegovi asistentovi: „Být vámi, tak bych si je změřil…“ Asistent nelení a radu klienta A. uposlechne. Na displeji měřiče alkoholu se panu D. (kterému „bylo dnes smutno“) objeví čtyři a jeho soupeři E. tři promile. Oba se opět chystají něco namítat, ale příchozí hlídka policie jim vysvětlí, že přece vědí, jak funguje „suchý zákon“, a takoví staří štamgasti by snad dělat potíže nemuseli. Když jim hlídka navíc slíbí, že je služebním autem sveze na místo, kde obvykle venku spějí, odcházejí oba soupeři dokonce s radostí. S nimi se svezou i dvě klientky, na něž se dnes nedostalo na ženském pokoji.
Když auto zmizí za rohem, vyjde pan A. (jediný klient domova, jehož lůžko je trvale rezervováno) před dům, zapálí si cigaretu a opět s grófským gestem komusi pokyne. Ze tmy vystoupí klienti F. a G. Každý z nich má v ruce připravených čtyřicet korun. Za asistence pana A. mému kolegovi mlčky zaplatí, a ačkoli jejich krok naznačuje ještě větší „smutek“, než jaký vykazovali ti dva, kteří museli odejít, můj kolega hodnotu alkoholu v jejich krvi neměří.
Ve dveřích se pak místní vajda, pan A., ještě otočí a nás oba ve vrátnici ujistí:
„Tak, páni asistenti. Teď už budete mít klid!“
Lhůty vyhazovu
Stačí jen pár dnů, aby nově příchozí asistent pochopil jedno: v domě pro lidi bez domova panuje režim jako řemen a on je zde od toho, aby mu dělal bachaře. Jeho hlavní povinností není, aby explicitně jmenovaným klientům, označených odborným vedením, přiděloval z potravinového a oděvního skladu pomoc (v praxi ji rozdává všem, kdo si to alespoň trochu zaslouží) nebo jim obvazoval rány utržené ve rvačkách, a opatřoval je léky z erární lékárničky (což je hrubé porušení nových standardů sociálních služeb, podle nichž mohou tyto úkony provádět jen ti pracovníci, kteří mají v daném oboru vysokoškolský diplom), ale aby je z domova vyhodil, a to dvakrát denně; v osm hodin ráno a ve tři hodiny odpoledne.
Domov, který pobírá granty na dvě různé služby, noclehárnu s otevírací dobou 19:30–8:00 a denní centrum s otevírací dobou 11:00–15:00, se totiž v případě, že by v době mezi těmito dvěma lhůtami byli na jeho půdě nalezeni klienti, vystavuje postihu až do výše ztráty grantu. Odejít tedy musí všichni kromě dvou výjimek: nemocných, a těch, kteří mají službu na úklid. Z toho důvodu je v domově okolo osmé hodiny nežádanějším předmětem teploměr a po ní se jeho chodby se lesknou jako zrcadlo.
Většina nově příchozích klientů ale časem přijde na to, že personál co do nemoci neoklame a že čtyřicet lidí nemůže tři hodiny uklízet pouhých pár čtverečních metrů. A tak se až na pár rebelů, kteří asistentovi vyhrožují vraždou buď přímo na místě (ty, kteří se o to pokusí, pacifikuje policie), nebo za branou (tam to asistent po službě musí zvládnout sám), celá masa klientů přesouvá k největšímu městskému obchodnímu domu, kde ti, kdo jsou v domově z nepřízně osudu, trpně mrznou, zatímco ostatní žebrají či si přivydělávají drobnými krádežemi. Dobu mezi zavřením první a otevřením druhé služby, kdy se v noclehárně nachází jen minimum klientů, pak asistent tráví drobnou úřední agendou. Ta je ale za hodinu hotová stejně tak jako úklid, takže zbývající čas (pokud se během něj nikdo nepopere ani nezkolabuje) mohou asistent i klienti, kteří uklízeli (a tudíž v domově zůstali) zaplnit v podstatě čímkoli. Nejčastěji jej tráví rozhovory o životě, jež jsou pro obě strany ideální příležitostí k vzájemnému seznámení…
Naděje
Pan H., kterému je pětapadesát let, pracoval od vyučení až do své třicítky (kdy proběhla Sametová revoluce) v jediném státním podniku. Oba (podnik i pan H.) vydrželi ještě pět let, nežli podnik zkrachoval. Pan H. se pracovně chytil ještě jednou, v soukromé firmě, tam pak ale proběhla restrukturalizace a optimalizace, které pro pana H. znamenaly propuštění a nové hledání zaměstnání. V té době se s ním rozešla manželka, a pan H., který novou práci nenašel, se musel vystěhovat z bytu, jehož nájemné pro něj bylo příliš vysoké. Tehdy skončil na ulici. Stejných vyprávění, jako je příběh pana H., vyslechne člověk v domově desítky.
Někteří z klientů tohoto druhu jsou sebekritičtí, hledají v minulosti ten osudný okamžik, kdy selhali. A všichni chovají naději, že se všechno může ještě změnit. S panem Ch., jehož si spolunocležníci dobírají pro jeho příjmení shodné se známým českým podnikatelem, se řeč vždy stočí na sérii soudních procesů, které vede se státem, od něhož požaduje návrat části pozemků a budov, jež byly v padesátých letech zabaveny jeho předkům.
Klient I. byl pokrývač, který během výkonu povolání spadnul ze střechy. Lékaři ho sice zachránili, ale během několika let v nemocnicích přišel o všechno: o živnost, o dům i o rodinu. I. je velký milovník historie, a ačkoli chodí o holi, patří do družiny nostalgických vojáků, kteří ve výroční dny v historických uniformách bojují známé bitvy. Jeho vnitřní bitva je jiná: jako velký obdivovatel historie snil o tom, že se stane průvodcem některou z četných památek. To se mu ale nepodařilo, a tak se alespoň vypracoval na nejvýraznějšího kamelota, který v našem městě prodává Nový Prostor.
Klient J. býval profesionálním vojákem, ale po návratu z mise zjistil, že během doby, kdy byl pryč, přišel o ženu – což ho během krátkého času dostalo na sociální dno. Na rozdíl od pana I. ví, že jeho sen o návratu do armády je nesplnitelný. I díky této schopnosti reflexe po několika letech vyhrál svůj boj s alkoholem a sehnal práci strážného v bezpečnostní agentuře díky čemuž se mu povedlo něco, co se většině klientů domova nikdy nepovede: našel si levný podnájem, a mohl z noclehárny odejít…
Prekariát
Speciální je případ klientů, kteří se dostali na ulici, aniž přestali pracovat. Jde většinou o lidi, kteří se rozvedli a nechali veškerý majetek včetně bydlení partnerovi, nebo jim majitel bytu zvednul nájem či jejich střechu nad hlavou rovnou prodal solventnějším. Většina z těchto klientů se v prvních marných měsících honu za bydlením vydala do rukou lichvářů, a tak je nyní dohání exekutoři, vymahači a další strašidla české tržní společnosti. Těmto lidem, pro které byl v našem osvíceném století vytvořen termín prekariát, „hůře postižení“ klienti (tedy ti bez práce) často závidí, zatímco já je upřímně obdivuji.
Mezi těmito „prekariátníky“ jsou i manželé K., kteří si přes všechny rány osudu dokonce dokázali udržet vztah: on vstává ve čtyři, ona v pět, on odjíždí na kole do obchodního komplexu, ona do nedalekého velkostatku, jehož majitel je v našem domově časným návštěvníkem. Nabírá tu nádeníky, kteří za dumpingové ceny načerno (a rádi!) pracují na jeho farmě. Večer se pak manželé po celodenní práci sejdou ve frontě na malou erární kuchyňku, kde si uvaří jediné teplé jídlo dne. Podle regulí spolu mohou strávit přesně dvě hodiny: neboť o desáté mají být oba na svých pokojích: on na mužském, ona na ženském. S takovými dvojicemi máme my asistenti dohodu: když to oni neprozradí na nás, mohou spolu strávit noc v čisticí místnosti, která je jediným klidným místem v budově. Podobně je na tom pan L., který zůstal na ulici se svým mentálně postiženým synem a kterého navzdory pravidlům „losujeme“ vždy na tentýž pokoj jako jeho syna.
Tiché dohody
U všech těchto výjimek je nutné, abychom o nich věděli jen my – nejnižší orgány „establishmentu“ - a nikoliv vedení. Totéž platí pro široké spektrum nutností, které sice neodpovídají řádům a standardům, ale bez nichž by se chod domova ze sociálního změnil v naprosto asociální: od případů, kdy je třeba přes tvrdé předpisy v čisticí místnosti ubytovat člověka, jenž je tak opilý, že by venku mohl zmrznout, přes existenci garáže, kterou si naši klienti naproti domu pronajali pro ty, jejichž los je i přes nepříznivé počasí pošle na mráz, až po vztah člena jedné hlídky policistů, která má na starosti náš domov, s jednou naší klientkou. Pro tu si onen policista pod záminkou kontroly přijíždí vždy za hluboké noci, kdy má jistotu, že většina zvědavých očí spí a nikdo z vedení není přítomen. Na veškeré tyto „přečiny“ se totiž vztahuje sazebník trestů, který by dané klienty mohl vyřadit z návštěvy našeho zařízení na dlouhou dobu – a to by nemuseli přežít.
Je to trochu pokrytecké, neboť s činy odporujícími zákonu, které naši klienti spáchají za plotem zařízení, je tomu právě naopak: co se těch týče, nové standardy sociálních služeb vyžadují od pracovníků mlčenlivost – a naši klienti to vědí. Tak se zejména asistent mého typu, jenž pro své klienty přirozeně funguje jako zpovědní vrba, okamžitě po činu dozví, kterou samoobsluhu jeho klient právě „vyfáral“ a co si odtud přinesl, že se mu včera povedlo „el paso“ (okradení chodce, jemuž je za chůze žiletkou od ucha odříznuto zavazadlo, které drží v ruce) a že si minulý týden přilepšil masem jedné z chráněných nutrií, jež mají hnízdo nedaleko našeho domova. Od pilných včelek – klientů provozujících zdejší nejrozšířenější podnikání: sběr a prodej recyklovatelných materiálů – se zase dozvíte, které skládky jsou na co nejbohatší a kam zmizela měděná střecha nedaleké školní družiny, po níž už několik měsíců pátrá místní policie…
Odkladovna
Mimo výše popsané funkce plní domov ještě jednu úlohu: je „odkladovnou“ všech, kteří se z různých důvodů nevešli do nemocnic, psychiatrických ústavů a domovů důchodců. Většina z nás není pro případy takového typu školena, s čímž se snaží porovnat, jak umí. Sedmdesátiletému panu M., který trpí schizofrenií a lehkou stařeckou demencí, a jehož nechtěla jeho rodina ani domov důchodců, se asistenti snaží vyhnout do té míry, že si telefonicky kontrolují, zda je ubytován, a podle toho vstupují do stavu nemocných. Panu M. průběžně padají z kalhot výkaly, odmítá se mýt, není spokojen s poskytovanou stravou, pere se a neustále sepisuje stížnosti na vyšší místa. S péčí o něj by měl problém i zkušený osobní asistent, který by věnoval jen jemu. Zde se o něj musí postarat asistent, jenž během dne obslouží až sto dalších klientů, kteří za den domovem projdou. Po půlročním úsilí sociálních pracovníků je pan M. nyní umístěn do specializovaného zařízení, z něhož se za pár týdnů vrátí zpět. Podobný případ je dvacetiletý klient N., který přišel ze speciálního dětského domova a jenž jen stěží zvládá slovní komunikaci.
Jiný problém má klient O., který k nám byl poslán z nemocnice po krátké rekonvalescenci, následující po amputaci obou jeho nohou. Naše zařízení není stoprocentně nízkoprahové, ale pan O., jenž má neustále v ruce termohrnek se skvělou teplou kávou vlastní výroby, z něhož dá kdykoli napít komukoli, je v kolektivu oblíben, a tak jsou klienti schopni ho několikrát denně „přenést přes nerovnosti našeho zařízení“. Problém ale přichází „v ranní špičce“, kdy se panu O. chce na malou, nicméně jsou obsazeny všechny záchody, včetně toho bezbariérového, v němž se se svým průjmem zavře jeden ze zdravých klientů, proslulý svými poetickými formulacemi („Pane P., otevřete, panu O. se chce na záchod!“ „Já nemůžu, pane asistente, leze mi ze zadku nějaká struktura!“). Když pan P. záchod konečně otevře, pan O. všem zúčastněným úlevně sdělí, že už to vyřešil, a podává kolegům svůj oblíbený termohrnek – tentokrát nikoli k ochutnání…
Legendární je příběh paní Q., kterou terénní pracovník našeho zařízení našel na ulici v pokročilém stadiu Parkinsonovy choroby, ve stavu,kdy se bez přestání klepala po celém těle a byla stěží schopna udělat krok. Z doby, kdy žila běžný občanský život (předtím, než prohrála v automatech celý svůj majetek), měla předepsaných několik desítek léků denně, které ji asistenti denně viděli pojídat bez jakéhokoli systému, aniž s tím mohli cokoli udělat. (Nejpřísnější standard sociálních služeb se týká zákazu práce s léky u pracovníků bez zdravotnického vzdělání. Asistenti navíc podle nových standardů nesmějí znát chorobopis pacienta, a to ani v případě, kdy je klientova choroba může přímo ohrozit..) Trvalo několik let soustředěné práce řady pracovníků (včetně mravenčího pátrání po klientčiných dokladech a lékařských zprávách), než se týmu povedlo paní Q. dostat k odborníkovi, který jí provedl operaci mozku, po níž se ve viditelně lepším stavu vrátila zpět do domova - kde si ovšem tak jako každý jiný klient nadále losovala, zda bude spát pod střechou nebo pod mostem. Teprve po třech letech dalšího úsilí se dostala do zařízení s odpovídající péčí a pracovníky, kteří byli zmocněni dávkovat jí léky…
Asistenti
Atmosféra stálého tlaku, který je (v domově, jehož jedinou jistotou pro klienty je dvakrát denně vyhazov a kde se střídají rvačky s fyzickými kolapsy) pociťován každou minutu, působí nejen na klienty, ale i na asistenty. Průměrná „životnost“ asistenta domova (který za svou práci mimochodem pobírá mzdu ve stejné výši jako má český popelář) je pět let. Ten, kdo tuto lhůtu dovrší, musí ovšem počítat s trvalými následky. Jednomu z mých kolegů se během práce v domově rozvinula maniodepresivní psychóza. (Myslím, že to byla reakce na situaci, kdy klient přišel se svou tříletou dcerkou, kterou odebral své partnerce, když zjistil, že s ní matka bydlí na ulici. Kolega, znalý pravidel, věděl, že není jiná možnost, než ještě v noci zavolat na orgán sociálně-právní ochrany dětí a plačící dítě plačícímu otci nechat odebrat…). Druhý kolega odcházel s diagnózou neléčitelné latentní formy tuberkulózy. K jeho případu dodám jednu charakterizující příhodu: Jak už jsem zmínil, asistenti ze zákona nesmějí znát chorobopis svých klientů. Zažil jsem pobyt (i když jen jednodenní) klienta, původem Vietnamce, kterého jeho komunita vyloučila pro homosexualitu a jenž v utajení cestoval do specializovaného zařízení s diagnózou AIDS. O jeho diagnóze jsme se my dva službu konající asistenti tehdy dozvěděli jen náhodou…
Práce tohoto druhu je tak vypjatá, že pracovník v soukromí zpravidla trpí neurózou (projevující se přecitlivělostí či naopak hrubostí), kvůli níž často přichází o zázemí v podobě přátel či partnerů. Nové si pak – proti všem zásadám této práce – hledá a nachází v prostředí, kde pracuje; většinou mezi klienty. Druhou možností je najít si odpovídající ventil nejrůznějšího druhu (mezi mými kolegy je několik hardrockových hudebníků). Nejrozšířenější formy odreagování mají ovšem asistenti shodné s klienty (Jeden z mých kolegů mi to po příchodu do nové práce zcela otevřeně řekl: „Ty, vole, tak jsem se dneska cvičně změřil sám, a měl sem toho tam víc než většina z nich…“)
Štědrý den
Klidnější dobou v životě domova jsou letní měsíce, kdy je domov poloprázdný, protože většina klientů dává přednost noclehu pod širým nebem, které je nikam nevyhazuje a dopřeje jim neomezenou dávku alkoholu a konopí bez sazebníků trestů. Jakmile však uhodí mrazy, dům praská ve švech. (Většina klientů není pro svůj úděl vybavena tak dokonale jako pan R., který s oblibou vypráví o tom, jak si užívá zimní nocleh pod širým nebem. Je to sice náročné; člověk se prý musí každých dvacet minut vzbudit a protáhnout, ale zato prý nad ním září čisté nebe s hvězdami a kolem leží zledovatělé krystaly rosy…) Z tohoto důvodu ve chvíli, kdy teploty klesnou pod nulu, otevírá domov zimní noclehárnu vytvořenou z objektu, který býval marodkou místní vojenské posádky. V některých místnostech tu nefungují zásuvky, v jiných světla (jež jsou nahrazena lampičkami), ale zato tu neexistuje doba, do kdy musíte přijít, ani „strop“ lůžek, dá se tu beztrestně spát na matraci na chodbě, či v umývárně, kde vám nikdo nechrápe do ucha – a hlavně: málokdy sem přichází kontrola v podobě vedení. Z toho důvodu mnozí klienti směřují v zimě raději sem, a chodí sem dokonce i ti lidé bez domova, kteří by do výstavné budovy domova nikdy nevkročili.
Dobře si vzpomínám na jeden Štědrý den, kdy jsme s klienty, vybaveni dózičkami s kaprem a bramborovým salátem (na Štědrý den v našem městě přestává městská hromadná doprava fungovat už v podvečer), vyrazili do chladné noci směr kasárna. Po příchodu se pilný klient S., občanským povoláním promovaný politolog, ihned ujal osmilitrové várnice, v níž z patnácti sáčků černého čaje a velkého pytlíku sladkého granulátu vytvořil silný horký nápoj. Když jsme se s celým osazenstvem sesedli kolem vroucí várnice, začalo se vyprávět. Přespolní klienti T. a U., které jsme potkali cestou a informovali je, že v domově už je obsazeno, se chlubili, že jsou z Prahy a mají za sebou skvělý džob, kvůli němuž přijeli do našeho města: natáčení gay pornofilmu. Ostatní štamgasti jim nekorektně sdělili, že o tom mají radši držet hubu; oni že jsou tolerantní, ale v domově by se našli i takoví, kteří by jim za to dali nakládačku.
Pak se načal lokální rozhovor:
„V. nepřijde, včera dostal čtyři roky natvrdo. Neplatil alimenty. Dostávaj nás holt jednoho po druhým. Ty kalhoty, co měl dostat, když bude tejden střízlivej, byste, pane asistente, mohl dát mně.“
„Dneska W. mluvil celej den vo sebevraždě.“
Klient X., vyznačující se tím, že nenávidí smutná témata, to nevydržel a navrhl, že on a jeho mobil zahrají zúčastněným na přání. Jakmile se zábava rozproudila natolik, že jsem si zatancoval i já, vytáhl klient Y. z bundy skrytou placatici rumu, a když jsem neodmítl lok já, nalili si do čaje i ostatní.
„Pánové, co byste si přáli pod stromeček?“ zeptal se před půlnocí pan diskžokej X.
„Já bych přál, abych odtud už konečně vypad!“ řekl někdo z klientů.
„Já taky,“ začalo se pak ozývat ze všech stran.
Jako poslední jsem se ozval já: „Pánové, abyste věděli, tak já taky.“
„Tak si na to připijem a ono se nám to splní,“ domyslel plán pan X.
Tu noc byl mezi klienty i osmnáctiletý mentálně postižený Z., kterého toho dne otec vyhodil z domova, a paní Q., jež se vrátila z nemocnice po operaci mozku – a s těmi jsme se do roka sešli v komunitním chráněném bydlení. Ale o tom už bude zase jiná reportáž…
Další texty, které autor v našem týdeníku publikoval k tomuto tématu: