Balkánské zápisky aneb putování ve stínu nedávných konfliktů (1. část)
Mladí studenti různých humanitních oborů se letos v létě vydali na putování několika balkánskými zeměmi, aby poznali, jak se tyto oblasti vyrovnávají s následky nedávných konfliktů, jejichž kořeny vycházejí nejen ze současných rozporů, ale i z minulosti. Publikujeme osobní zápisky účastnice této výpravy.
Neopakovatelná atmosféra Balkánu již pohltila srdce i duši nejednoho cestovatele. Co je vlastně na tomto koutu světa tak magického, že už jenom vyslovení jeho názvu v mnoha lidech vyvolává chvění v samém nitru? Nechci se chlubit, ale myslím, že alespoň částečně tuto otázku zodpověděla naše červencová výprava v režii Východoevropského vzdělávacího centra. Jejím hlavním cílem bylo Kosovo. Během dvanácti dní jsme však stihli navštívit míst mnohonásobně víc a délka celé trasy kolem čtyř a půl tisíce kilometrů to jen dokazuje. Jak podotkl sám organizátor celé exkurze, ředitel centra Josef Oriško, první půlka cesty bude smutná a druhá veselá. Představím vám postupně obě dvě, hranice mezi smutným a veselým je však v mnoha případech neznatelně tenká.
Myslím, že netřeba dlouze polemizovat nad tím, že atmosféru jakéhokoliv místa tvoří lidé, kteří ho obývají, a pokud ho žádní neobývají, jde o veledílo čiré přírody. Balkán v sobě snoubí obojí v téměř nasycené koncentraci. Musím zde však nutně zmínit i jeho dosti pochmurnou „přidanou hodnotu“, kterou pro obyvatele ze západnějších končin Evropy dle mého názoru nese.
Balkánský poloostrov, na němž se střetává katolická a pravoslavná větev křesťanské víry s islámem, kde dodnes přetrvávají zvyky a tradují se pověry staré stovky let, byl již od dávné minulosti ohniskem nepokojů, které nesčetněkrát vyústily ve války a tvrdé boje. Šrámy a jizvy z těchto bitev jsou na jeho tváři patrné dodnes. Pro některá dobrodružná srdce je drobný zákal nebezpečí v této čiré krajině neodolatelný a v Evropě dnes téměř jedinečný. Pro běžného turistu, kterého autobus vysadí u apartmánu na pláži v Chorvatsku a za týden ho o pár odstínů červenějšího vyzvedne na stejném místě, tato skutečnost již tolik přitažlivá není. Těžko si představit, že by turistické kanceláře uspěly se slogany jako „Ubytování v luxusním vybombardovaném domě jen sto metrů od pláže“ nebo „Dostanete se na místa, kam lidská noha již desetiletí nevkročila: turistický resort Minová pole“. Pobřeží a hlavní města toto již nemusí trápit, zato oblasti ve vnitrozemí se s válečnou minulostí vyrovnávají pomaleji. Zdá se to jako velmi černý humor, ale s naší čtrnáctičlennou výpravou jsme první dny našeho roadtripu po Chorvatsku navštívili právě místa podobná těm výše zmíněným. Účelem první poloviny celé exkurze bylo získání zkušeností v postkonfliktním terénu.
Chorvatsko
Ubytováni jsme byli v příjemném penzionu ve městě Petrinja; jeho historie má však do idylky daleko. Během války odsud odešlo až deset tisíc Srbů. Cílem jedné z našich vyjížděk do okolí byl například masový hrob, v jehož těsné blízkosti si místní mladá rodina koupila (patrně velmi výhodně) rodinný domek. Ostré tóny balkánského diska, které si žena pouštěla k vaření, jsou zde již natolik vrostlé do okolního prostředí, že mi po chvíli došlo, že vlastně nijak nenarušují pietu tohoto místa s výhledem do kopcovité krajiny,stále plné nástrah. Chorvatsko jsme opouštěli s cedulemi „Pozor minová pole“ hrubě vrostlými do naší mysli. Ani dvacetiletá historie nedokázala odstranit tyto vražedné vady na kráse ryzí krajiny.
Bosna a Hercegovina
Výjimku mezi městy ve vnitrozemí, která snad již brzy přestane potvrzovat pravidlo, byla naše další zastávka, městečko Jajce; nyní už se pohybujeme na území Bosny a Hercegoviny. Město zmítané válkami od středověku až po nedávnou minulost se s těmito hrůzami vyrovnává relativně dobře. Domy se opravují a okolí působí upraveně. Patrně za to mohou turisticky vyhledávané vodopády, které hrdě padají z výšky přes dvacet metrů přímo v centru městečka.
Z tohoto poklidného maloměsta jsme se vydali dále do útrob Balkánského poloostrova a absolvovali okružní jízdu Sarajevem, které se ukrývá v dolině dnes už jen obrazně obklíčené monumentálními kopci. Ty jsou snad pro výstrahu všem budoucím posety hroby z doby nekonečné tříleté okupace. Neopakovatelná atmosféra tohoto města, v němž se psala historie dvacátého století, láká spoustu z nás k další návštěvě. Velmi zajímavým tipem je například známý filmový festival, který se každoročně koná v srpnu, nebo jazzový festival v listopadu. Noc jsme příjemně strávili v malém penzionu mezi mešitou a jezerem stále na území Bosny a Hercegoviny, kde jsme večer s místními oslavovali naše první balkánské dny a rozjímali nad dny budoucími.
Kosovo
Ráno jsme se plni odhodlání i skrz neprostupnou mlhu vydali přes území Černé Hory a průzračnou řeku Tara, vklíněnou mezi stěny nejhlubšího evropského kaňonu, na Kosovo, k hlavnímu cíli celé výpravy. Začali jsme návštěvou kosovského hlavního města Prištiny, které na první pohledpůsobí jako rychle se rozrůstající metropole (většina peněz přichází ze zahraničí, kam místní jezdí za prací). Na druhý pohled však voda pod touto kosovskou pokličkou stále vře. To bylo ještě lépe vidět při druhé zastávce ve městě Kosovska Mitrovica, kde k posledním násilným konfliktům došlo ještě v roce 2014. Dva rozdílné světy, jeden albánský a druhý srbský, spojují dva mosty. Jeden z nich je však po desetiletí ohniskem střetů. Evropská unie po úplném uzavření této krvavé spojky její část opět nedávno částečně otevřela. Přecházet po metr širokém průchodu ohraničeném velkým plechovým plotem vyvolává pocity poněkud stísněné, jak navenek, tak uvnitř.
Další zastávkou byl Gazimestan, což je památník krvavé bitvy na Kosově poli. Bitva s nejasným výsledkem, přiníž padli všichni vojáci, se uskutečnila v roce 1389. Pohled z věže, která tu dnes stojí, na plochu, již bitva zabírala, je naprosto dechberoucí. Následovala návštěva hrobky sultána Murada I., který měl v této bitvě velet osmanským vojskům. Byl však v předvečer boje zabit, což vyvolalo vlnu nenávisti a patrně způsobilo tragickou bilanci této bitvy.
Místem, jež také psalo historii této oblasti, je pevnost ze třináctého století, která vévodila stejnojmennému městu Novo Brdo. Město, v němž za dob největšího rozkvětu žilo až čtyřicet tisíc lidí, bohatlo zejména díky těžbě stříbra. Dodnes jsou mezi srbskými obyvateli velmi živé pověsti o tom, jak jejich velký národ už v dobách této dávné minulosti jedl stříbrnými lžičkami; většinou jimi podpoří některý z vlasteneckých výroků.
Dalším z balkánských specifik jsou bizarnosti všeho druhu. Jednu z nich jsme navštívili, abychom tam povečeřeli. Jediné, co jsme o tomto místu dopředu věděli, bylo, že se jedná o ranč a že „to prostě musíme vidět“. Tyto kusé informace nám mnoho neřekly, ale vzbudily v nás velkou zvědavost. To, co naše oči spatřily, nás ovšem ani v nejkýčovitějších snech plných jednorožců nenapadlo. Obrovský bílý areál plný restaurací, bazénů, fontán, soch, zlata, altánů a svateb. Toto místo je patrně v širémokolí nejvyhledávanější svatební destinací; během naší návštěvy jsme nevěst potkali nejméně pět. Dle místních sem jezdí jak Albánci, tak Srbové, neboť estetické vnímání nemá evidentně etnických hranic. Do tohoto výčtu bizarností, na něž můžete zcela náhodně narazit při toulkách Kosovem, spadá také například přesná kopie amerického Bílého domu, ve které se nachází hotelové zařízení.
Byli jsme ubytovaní v jedné z mála srbských vesnic na jihu Kosova jménem Ranilug. Právě v této oblasti působil vedoucí naší výpravy Josef Oriško několik let na poválečné mírové misi. Pan domácí Necko, Josefův dávný přítel, nás ubytoval ve svém penzionku s poetickým názvem Nova pariška ruža.
Hned první večer jsme se po večeři vydali na místní diskotéku, opět z kategorie „to musíte vidět“. Party to byla opravdu k neuvěření, obrovské množství mladých kosovských Srbů z širého okolí, kteří přijížděli ve svých drahých autech a v nejlepším oblečení, se tělo na tělo mačkalo v malé místnosti čpící potem a parfémy. Ve sportovním oblečení a unavení z dlouhé cesty jsme si zde v záři světel a ohlušeni balkánským popem připadali opravdu nepatřičně. Obrovská průtrž mračen, způsobující všeobecnou paniku, vše jen umocnila.
Další večer jsme byli pozváni na živou hudbu do místní malé hospůdky. Klávesy, dvě zpěvačky v upnutém krajkovém oblečení, místní opilí zvědavci a my, tato kombinace slibovala opět nezapomenutelný večer. Nejprve se Josef rozhodl, že nám předvede své pěvecké schopnosti a na balkánský klávesový podklad a s věrným balkánským akcentem zapěl slovenskou lidovou píseň „Eště som sa neoženil“.
Posléze nám jeden z místních hrdě předvedl svoji starou babetu a nabízel ji k projížďce. Nikdo neměl odvahu, tak jsem se nakonec uvolila a projela jsem se ním alespoň jako spolujezdec, čímž jsem v očích místních stoupla natolik, že mě majitel babety nakonec přemluvil, abych ji sama řídila za jeho asistence na pozici spolujezdce. Řízení motorek není má silná stránka, nakonec jsme však dobře dojeli. Až za další půlhodinu se nám řidič přiznal, že byl čtyřikrát ve vězení. Raději jsme se nevyptávali proč a vydali se zpět na základnu, vyspat se na dalšíden.
Během přejezdu do hor mě zmohlo nachlazení, takže cestu do bývalého lyžařského střediska ve dvou a půl tisících metrech v Brezovici, které bylo v předválečném období velmi vyhledávané, jsem bohužel neabsolvovala. Ovšem i prostředí samotného horského městečka, kde byla další naše základna, stálo za to. Kochala jsem se pohledem na děti hrající basketbal na hřišti před zchátralým velkolepým horským hotelem, za nímž se tyčily majestátné hory. Pozorování každodenního života je však pro mne jako etnologa také nadmíru užitečně strávený čas.
Nedílnou součástí exkurze do postkonfliktní oblasti byla návštěva OSCE. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ve městě Štrpce nás nejprve překvapila tím, že nemá konferenční místnost. Usadili jsme se proto ve stísněných podmínkách kanceláře a poslechli si krátké vyprávění o jejich práci, která v dnešní době zahrnuje spíše pomoc dětem a menšinám.
Dokončení příště