Dylanova tvorba jako zrcadlo západní kultury
Písně Boba Dylana odrážejí celé dějiny západní kultury a současně nastavují kritické zrcadlo jejímu dnešnímu stavu. Kéž bychom jim poté, co jejich autorovi byla udělena Nobelova cena za literaturu, dokázali hlouběji a pozorněji naslouchat.
S literaturou mají Dylanovy písně každopádně společného mnohem víc, než by se při povrchním pohledu mohlo zdát. Dylan je mužem mimořádně sečtělým, který zná různé literární tradice a dokáže na ně tvůrčím způsobem navazovat. To se ukázalo již v jeho raných protestsonzích, kde například v legendárním Blowin’ in the Wind z alba The Freewheelin’ Bob Dylan (1963) stojí vedle sebe parafráze veršů z Bible i z Eposu o Gilgamešovi. Dylanova folkrocková alba v čele s Highway 61 Revisited (1965) pak nabízejí už zcela ohromující syntézu jak prvků různých hudebních žánrů, tak také prvků různých literárních směrů, avantgardních i klasických. Od té doby – tedy po více než půlstoletí – se jen stále více prohlubuje jak Dylanova sečtělost, tak i jeho schopnost spojovat do jedinečného celku staré s novým, slovo s hudbou a „velkou“ literaturu s „populárním“ písničkářstvím.
Velká literatura je jistě taková, která nezůstává na povrchu věcí, ale jde do hlubin hledání pravdy a smyslu lidského života. Celá Dylanova dráha jak umělecká, tak životní je spojena s tímto neustálým hledáním, odehrávajícím se na nejrůznějších cestách křivolakých i přímých. V jejích počátcích byl Bob Dylan součástí éry naivních a divokých, ale každopádně hledačských šedesátých let. V době „rockových konverzí“ sedmdesátých let se stal jedním z těch, kteří pravdu a smysl nalezli v setkání s Kristem. Od osmdesátých let pak zachovává kritický odstup vůči směřování dnešní západní kultury, jež jako by ztrácela hledačský elán a zaměření na velké lidské otázky a utápěla se spíš v povrchních banalitách. Velkolepě ironický je například už titul Dylanova alba Modern Times (2006), jehož písně plné odkazů k Bibli, k antice a ke kořenům americké hudby kontrastují s „moderními časy“ z názvu.
Na Dylanově zatím posledním autorském albu Tempest (2012) se dokonce v jeho titulní písni objevuje neradostný obraz ke dnu klesajícího Titaniku, to jest obrovského parníku symbolizujícího naši velikášskou a současně povrchní civilizaci. Metafory tohoto druhu jsou v Dylanově tvorbě trvale přítomné už od vydání křesťanského alba Slow Train Coming (1979), v jehož titulní písni se básník trápí tím, že se jeho milovaní „mění v loutky“, a pozoruje pomalu přijíždějící vlak Apokalypsy, k níž dnes naše odlidštěná civilizace směřuje. Tyto obavy a varování jsou ovšem v Dylanově tvorbě jen jednou stranou mince, jejíž druhou stranu představuje naděje přesahující tento svět.
Bob Dylan tak propojuje i časnost s věčností, podobně jako se u něj pojí duchovní a světské, současné a minulé, hudba a literatura a bezpočet dalších, leckdy i na první pohled neslučitelných věcí. V průběhu pětapadesáti let svého veřejného působení vždy znovu překvapoval a stále znovu dokazoval svou nezařaditelnost do kterékoliv ze „škatulek“, v nichž by jej různé skupiny jeho fanoušků chtěly mít. Jako by čněl nad celou dnešní kulturou, podoben hoře, jež všechny převyšuje. Jak po jeho letošním ocenění řekl Leonard Cohen: „Je to, jako by připnuli Everestu medaili za to, že je nejvyšší horou světa.“
Ve svých písních Bob Dylan neustále odkazuje k postavám z dějin naší kultury od Homéra až po současnost, a přitom je vždy svůj. Podobá se hospodáři z evangelního podobenství, který ze svého pokladu vynáší věci nové i staré. Ze základů naší civilizace nejvíce připomíná její kořeny židovské a křesťanské. Červenou nit, jež se vine celou jeho tvorbou, představují odkazy k biblickému Slovu.
Letošní Nobelova cena za literaturu je v dobrých rukou.
Tip pro další čtení:
- Vít Machálek: Bob Dylan stále kráčí za betlémskou hvězdou, KN 35/2012