Kdo selhává víc, jsme my, a ne Afrika
Rozhovor redaktora Kulturních novin s Alenou Scheinostovou, redaktorkou Katolického týdeníku a spoluautorkou knihy Když padají manga (o Středoafrické republice dnešních dní), která se na podzim do této oblasti bojů vydala i osobně. Důvodem, proč právě v tyto dny publikujeme tento rozhovor, je poukázat na kontrast mezi aktuálními politickými problémy a jejich řešeními, jak se s nimi vypořádávají jednotlivé vrstvy obyvatel státu v srdci střední Evropy – a státu v srdci střední Afriky.
Knihu Když padají manga, kterou jste napsali s mladým učitelem Vojtěchem Bílým o jeho ročním pobytu ve Středoafrické republice (SAR, poznamenané desetiletí se táhnoucí válkou mezi tamní muslimskou milicí jménem Séléka a Antibalakou, křesťanskou milicí, která se původně ustavila na obranu proti ní) jsem přečetl hned po jejím vydání. Ač ji mám plnou poznámek, dosud jsem se nedostal k chystané recenzi – i proto, že recenze zrovna nepatří k útvarům, které píšu rád. Ty ses na podzim do SAR vypravila, což je dobrý důvod toto téma oživit v podobě rozhovoru. Jak se daří otci Aureliovi, který – jak jsem z knihy pochopil – je se svou misí v Bozoum prakticky jediným zastáncem lidí zbědovaných válkou v celém kraji, ač nemá žádnou ozbrojenou podporu? Žije ještě?
Na úvod musím říct, že Séléka není tak úplně domácí, je to vojsko rekrutů z okolních států, kteří měli v SAR přivést k moci Michela Djotodiu z Čadu. Otec Aurelio Gazzera, představený karmelitánské misie v Bozoum, kde s ním působí ještě druhý Ital otec Norberto, je živý a zdravý a má se dobře, jistě i díky svému nezdolnému optimismu a suchému humoru. V době mého zářijového pobytu právě zahajoval nový školní rok v misijních školách v Bozoum. Jen do základní školy tam letos chodí kolem devíti set dětí včetně muslimských, a ještě je tam školka, lyceum, alfabetizační kurzy pro dospělé a sirotčinec.
Pár týdnů po zahájení školního roku se s velkou slávou a účastí otevíral rozšířený kostel na misii, vyzdobený překrásnými barevnými vitrážemi. Na tom odvedli obrovský kus práce místní dělníci a Aurelio osobně připravoval skla na vitráže. Vidět ho v typických kraťasech a košili, v pracovních rukavicích a s kladivem v ruce, jak s karmelitánským křížkem na krku ve farním sále roztlouká velké barevné tabule na úhledné mozaikové čtverce – to je vjem, který zahýbe veškerými stereotypními představami o misionářích v Africe, a zdá se mi, že o kněžích vůbec.
Strávila jsi s Vojtou psaním knížky dlouhé měsíce, přesto si myslím, že osobní dojem je ještě něco jiného. Kde jsi k cestě do oblasti, kde člověk může lehce zahynout, vzala odvahu? A jaké byly tvé první dojmy z této oblasti – lišily se od představ?
V SAR jsem byla poprvé, do neklidných zemí ale cestuji častěji. Pracuju jako novinářka a i to patří k mé práci. Rodina je zvyklá, přáli mi to. Spíš bylo potřeba zařídit praktické věci, zajistit možnosti spojení pro případ nouze, potvrdit závěť a případné opatrovnictví. Není to otázka odvahy, zahynout můžeš v autě na trase Praha–Plzeň.
Tentokrát jsem do Bozoum navíc jela také jako dobrovolnice české organizace SIRIRI (zaměřené zejména na pomoc v oblasti školství, zdravotnictví a zemědělství), s jejímž týmem jsme na misii školili učitele z okolí v hravých pedagogických metodách. To pro mě znamenalo, že někdo jiný za mě zařídil cestu, zajistil spoje a také ručil za moji bezpečnost – o žádnou z těchto věcí jsem se nemusela starat, navíc program probíhal s vědomím českého ministerstva zahraničí i francouzské ambasády v SAR. Zárukou našeho bezpečí byli ale především misionáři, kteří – jak jsi naznačil – jsou v oblasti skutečnou autoritou. Na misijní auta a objekty se, zjednodušeně řečeno, většinou neútočí.
Ve srovnání s realitou před třemi lety, kterou popisujeme s Vojtou v knize, je situace v SAR o mnoho klidnější. Velký kus práce v tom vykonaly náboženské autority (například arcibiskup metropole Bangui Dieudonné Nzapalainga a vrchní středoafrický imám). Velký vliv měla návštěva papeže Františka v Bangui loni v listopadu. „Tím dnem skončila válka,“ řekl mi jeden tamní kněz, což je sice nadnesené, protože zvláště v příhraničních oblastech SAR se bojuje a útočí dál, ale oblast kolem hlavního města Bangui a Bozoumu už víceméně klidná je.
Moje spojení se Středoafrickou republikou je osobní potud, že když jsem byl malý, měli jsme byt vyzdobený kresbami středoafrického malíře Biroky, které mé mámě po léta posílala její spolužačka z ženevské střední školy, jež okamžitě po studiích odjela za svými rodiči do SAR, do podobné misie, jako je Bozoum. Pak ale náhle přestala psát a my jsme nikdy nepochopili proč. Dnes už to chápu. Z Vojtova vyprávění jsem pochopil, že nejen SAR, ale přinejmenším i okolní státy, jako je Čad, Jižní Súdán nebo „Demokratická republika Kongo“ (bývalý Zair), jsou země, kde si člověk není jist životem, protože v obrovských zeměpisných oblastech je tam státní správa zcela nahrazena bojůvkami negramotných zfetovaných žoldáků, proti nimž vystupuje leda opozice vzniklá z řad sužovaného obyvatelstva, jejíž charakter a praktiky jsou však po letech zoufalého násilného boje proti zlu tohoto druhu dost podobné jako u jejích nepřátel. Setkala jsi se v SAR s něčím, co by připomínalo státní správu?
Popsals to dost výstižně. Setkala jsem se především se spoustou vojáků různých formací a také různých pravomocí, jež, obávám se, určují především oni sami a které znamenají hlavně snadnou cestu k penězům. Setkala jsem se s prefektem okresu Ouham-Pendé, kde leží také Bozoum, který přijel na misii na návštěvu v doprovodu několika evidentně nezletilých a strašlivě znuděných chlapců v uniformách a s kalašnikovy. Autoritu u místních vzbuzoval, od Vojty ale vím, že v době předloňských nepokojů jí k uklidnění situace příliš nevyužil.
Na druhou stranu církevní struktury, ve kterých jsme se pohybovali především, působily velmi funkčně, například to bylo vidět na samotném svolání a zajištění našeho kurzu, který byl hlavní náplní a rámcem našeho pobytu v Bozoum. Účastnilo se ho kolem sto třiceti místních učitelů z okruhu dvě stě kilometrů, které bylo potřeba ubytovat, nasytit i zpracovat veškerou s tím spojenou související úřední agendu. To vše v Bozoum zvládli na evropské úrovni.
Podle toho, co jste s Vojtou psali, jsem to čekal. Kolik „personálu“ vlastně v Bozoum je – a jaký tu byl v uprchlických špičkách největší počet ubytovaných?
Misii v Bozoum vedou Aurelio s Norbertem. Jejich domácnost dává práci dvěma kuchařkám a jednomu nebo dvěma údržbářům, kteří mají na starost dříví na topení, úklid, prádelnu a podobně. Pracuje pro ně i řidič – ten nás například přivezl čtyři sta kilometrů dlouhou cestou z letiště v Bangui do Bozoum. V areálu misie bydlí v domečku také trojice řádových sester, které pracují v lékařské poradně, sirotčinci a myslím i v lyceu. Školy zaměstnávají řadu učitelů a učitelek. Odhaduji, že jednotlivá misijní zařízení dávají práci přibližně třiceti lidem. Kromě samotných misionářů a sester tu ovšem nebydlí, jen sem chodí do práce.
Za poslední občanské války ovšem v areálu přibylo až pět tisíc lidí, kteří sem utekli z Bozoum a okolí před řáděním ozbrojených skupin. Maminky s dětmi, celé rodiny, postižení lidé. Zabrali všechny třídy i farní sály, a protože kapacita zdaleka nestačila, většina z nich pak prostě spala, vařila a přežívala na fotbalovém hřišti, na školním dvoře, na veškerých volných prostranstvích.
Jak misie zvládá nápor uprchlíků – žadatelů o pobyt v ní?
Na misii v Bozoum dnes už uprchlíci nebydlí, během roku 2014 se vrátili domů, respektive tam, kde bydleli před útoky: z jejich chýší z nepálených cihel, zastřešených slámou, toho nejednou moc nezbylo. Jiná situace je ale například v hlavním městě Bangui, kde spřátelenou karmelitánskou misii v Bimbo dodnes obklopuje tábor asi tří tisíc běženců. Misionáři je například zásobují vodou z vlastních zdrojů a pomáhají jim duchovně i materiálně. V improvizovaném táboře pomáhají také některé mezinárodní organizace, bez toho by to nešlo.
Misie, jako je v Bozoum, naprosto supluje státní struktury: Všechny stupně škol, farnost, sirotčinec, lékařská poradna… Jak je možné, že bez pravidelných podpor toto vše udrží v chodu jen pár lidí, neustále na všechny strany doslova žebrajících o pomoc? Nestane se někdy, že by někdo z „manažerů“ misie zkolaboval?
Jsem křesťanka, takže na to mám jedinou odpověď – Pán Bůh si to zařídí. Není ovšem možné nevidět, že otec Aurelio je mimořádná osobnost s velkým charismatem, nesmírně nesobecký a obětavý. Výhodou církevních zařízení a aktivit je to, že katolická církev je velká mezinárodní síť, kde jeden ví o druhém a nenechá ho napospas, když nastane nouze. Misie v Bozoum navíc úzce spolupracuje s francouzskou ambasádou a s Itálií, Aurelio má kontakty na vysokých místech.
Co se stane, až Aurelio, potažmo Norberto, který je v SAR dokonce ještě déle (u obou je to přes třicet let), zemřou, onemocní nebo budou ze SAR odvoláni na místa, kde je jich potřeba ještě víc, to je samozřejmě otázka, kterou si klade leckdo. Nejen pro obyvatele kraje je to otázka, která zneklidňuje a na niž není jednoznačná odpověď.
Existuje u kněží typu Aurelia Gazzery kromě moci boží ještě něco, co umožňuje, že za ta léta, kdy žijí na území bojů, nebyla jejich misie stále ještě zničena a oni zabiti? (Jediná jiná věc, která mě napadla, je vděčnost obou bojujících stran, že se v misii starají o jejich raněné.)
Jejich okolí si samozřejmě uvědomuje, a při posledních bojích se to několikrát prokázalo, že je misie místem, kde dostanou najíst, kde se jich někdo ujme. Misie v Bozoum má hlídače a misie v Bimbo má bránu a je obehnaná zdí s ostnatým drátem, nicméně na misiích nikdo, ani středoafričtí zaměstnanci, ani návštěvníci nesmí nosit zbraň, takže přemoci misii by vlastně bylo docela snadné. Fungují ale psychologické zábrany. V misii žijí běloši, „mundžuové“, jak jim říkají místní, což je v této oblasti autorita svého druhu sama o sobě. Autorita úřadu, rasy, zásluh o lidi a jistě i Boží ochrana naštěstí – aspoň prozatím – fungují. Spoléhat se na to ovšem nedá, před několika měsíci bylo například povražděno osazenstvo jedné misie v Jemenu… V SAR, pokud vím, byly vedeny útoky na kanceláře různých organizací, nebo i jejich pracovníky včetně Lékařů bez hranic…
Kolik takových misií, jako je Bozoum, v SAR funguje? A jaké uplatnění mají v SAR absolventi jejich vzdělávacího systému? Zůstávají v misii, nebo někteří z nich působí i jinde?
Vím o misijních buňkách v Bozoum, Baoru, Bosemptélé, Bangui. Jistě jinde působí další sestry nebo řeholníci, misijních či farních škol je v SAR docela dost. Některé provozují mateřské a základní školy, jiné i lycea. Školní docházka je v SAR povinná, zdaleka to ale neznamená, že děti školu vychodí. Odejdou i po první druhé třídě, a více než polovina Středoafričanů je negramotných. SIRIRI ale podporuje například některé mediky na studiích, má i programy na podporu malých podniků pro absolventy – pokud vím, jeden z nich si otevřel cosi jako internetovou kavárnu. Misie samotná nenabízí pracovní místa, komunitně ale zaměstnává personál jako kuchařky, provozní pracovníky a stále potřebuje učitele a vychovatele.
Z knihy Když padají manga jsem nabyl dojmu, že všichni ministři národní vlády v Bangui, delegáti OSN, generálové během nedávného „vojenského zásahu francouzské armády“ a podobně jsou jenom reklamními figurami, které do Afriky přijedou, aby se tam vyfotily a ukázaly, co vše pro tamní zbědované obyvatelstvo dělají, nicméně válečný a bezútěšný sociální stav to nevyřeší a po troše více méně mediálního vzruchu se vše opět vrátí do starých válečných kolejí. Spatřuješ poté, co jsi byla v SAR, ještě nějaké systémovější řešení, než aby se o celé kraje a o celé sociální oblasti na úkor svých holých životů starali jednotliví schweitzerovští aspiranti na svatost, kteří jako majáky čnějí nad svým okolím, na něž dohlížejí?
Nezpochybňuju a priori práci OSN ani jednotlivých vlád. Jako všude, i tady záleží na každém. Můžete být natolik pohlceni úředničinou, ohledy na dárce, na „literu“ předpisu, že na misi přestanete vidět konkrétní lidi, kteří potřebují pomoct, a vypadá to, že fungujete jen na efekt. Anebo se pohltit nenecháte a hledáte všechny možné cesty, jak pomoc poskytnout. Musíte mít ovšem nějaký hnací motor, zdroj, ze kterého čerpáte sílu, jinak v těch podmínkách dřív nebo později vyhoříte. U novinářů je to koneckonců stejné.
Když už jsem zmínil Alberta Schweitzera – z jeho knihy Lidé v pralese jsem kdysi nabyl dojmu, který mi vaše kniha jen potvrdila: Jednou z největších dějinných zbabělostí byla předčasná dekolonizace, během níž evropské koloniální mocnosti (které kdysi do zemí třetího světa přinesly s civilizací i její zhoubné průvodní projevy jako hmotařství či náboženskou nesnášenlivost), odstěhovaly z koloniálních oblastí svou státní správu, která zajišťovala jejich fungování, nicméně své obchodní zájmy neodstěhovaly ani v nejmenším – naopak je zintenzivnily. Souhlasíš, či nesouhlasíš?
Na to se necítím kompetentní odpovídat, neznám podmínky, za jakých byla právě SAR dekolonizovaná, a musím připomenout, že v sedmdesátých a osmdesátých letech materiálně i bezpečnostně relativně kvetla, fungovaly zde celostátní pedagogické programy a podobně. Neštěstí mnoha afrických států, a právě i SAR, jsou zmiňované bezohledně prosazované obchodní zájmy zemí z jiných částí světa, které si zde počínají chamtivě a s pozoruhodnou ignorancí k mezinárodnímu právu i k přirozeným právům domácích lidí, drancují místní přírodní zdroje a zdejší území, a společnost tak hlouběji a hlouběji destabilizují a rozvracejí. Natvrdo řečeno: selhávají zde daleko více země „prvního světa“, nikoli Afrika. Pro úplnost dodávám, že se to týká i nás, České republiky.
Bude to znít banálně, ale přivezla sis ze SAR zážitky, které už navždy výrazně změní tvé vnímání třeba v tom smyslu, že už ti třeba nepřijdou tak důležité žabomyší spory o trenýrky na Pražském hradě?
Pokud se ptáš po „silném iniciačním zážitku“, pak nikoli. Ale je rozhodně osvěžující a vede zpátky k podstatě života prožít čtrnáct dní v prostředí, kde vidíte lidi odkázané jen samy na sebe, kteří ve svých jednoduchých podmínkách, s omezeným vzděláním i minimálními výhledy do budoucnosti jsou vám ve svých zkušenostech překvapivě blízcí. Uvědomíte si, že civilizace je jen velmi tenká slupka, pod níž je, nadneseně řečeno, lidský rod totožný.
Je nějaká věc, o které odteď budeš po vzoru Heleny Růžičkové svým dětem říkat: „Co by za to děti v Africe daly“?
Moje děti jsou skromné a na materiální přepych si nepotrpí, takže tyhle poučky nejsou potřeba. Ale mám radost z jejich zájmu, se kterým se mě po každé zahraniční cestě ptají na situaci tamních lidí a prohlížejí si fotky. Je vidět, že přemýšlejí. Snad to přispěje k tomu, aby se z nich stali nesobečtí lidé se schopností vidět nouzi druhých.
Dvě „odlehčující“ otázky na závěr: Pamatuješ si na nějakou scenérii, zvíře či rostlinu, jaké jsi dosud neviděla? A co chtěly tvé děti jako první vědět, když ses vrátila?
Byla to moje první cesta do Afriky, a co mě skutečně překvapilo – protože jsem o tom do té doby nečetla ani nepsala – bylo, jak nádherná země SAR je a jak překrásnou má krajinu. Stovky kilometrů lesů, buše, impozantní skalnaté hory a červená hlína – ty si budu pamatovat dlouho. Po rostlinách jsem se mohla ukoukat! Je zábavné vidět naše „pokojovky“ v jejich přirozených podmínkách. Poprvé v životě jsem viděla maniok, a to ve všemožných podobách – růst, sušit se na okraji silnice, převážený v obrovských pytlích i uvařený na svém talíři.
A děti, ty se mě nejdřív zeptaly, zda nemám malárii, a pak měly radost z dárku: psacích tabulek, které používají ve škole středoafrické děti místo sešitů.
No a taky hned chtěly zjistit, co udělám k večeři!
Vojtěch Bílý, Alena Scheinostová: Když padají manga. Dobrovolníkem uprostřed válečného konfliktu. Portál, Praha 2015.