O poslední cestě v zemi magického realismu
„A když bylo před kostelem, hádala se duše z tělem...“ Vzpomněl jsem si na text této krásné prastaré lidové písničky, když jsem v jednom kolumbijském městečku spatřil zajímavý výjev. Před místním kostelem stála rakev s nebožtíkem. U rakve pokorně čekaly na příchod kněze matka s dcerou a na požádání místních se nerozpakovaly otevřít na rakvi jakýsi průhled v podobě kříže, který byl v horním víku umístěn v místě obličeje zemřelého. A tak k rakvi přistoupil i nebožtíkův známý, s nímž dotyčný chodil na fotbal. Byl oblečen v dresu jejich oblíbeného klubu. Naklonil se nad víkem, a spatřiv obličej bez života, tiše zašeptal: „José, parcero mio, včera jsme vyhráli nad Rio Negrem dva nula“, načež mu ukápla slza do truhly. Máma s dcerou nehnuly ani brvou a poděkovaly známému za poslední slova, která věnoval mrtvému kamarádovi.
Je pátek večer, ptáčci kolibříci lítají z větvičky na větvičku, o kousek dál místní blázínek se směje na celé kolo a prodává lízátka dětem i dospělým, neb Kolumbijci lízátka přímo milují. Rakev stojí před kostelem celou hodinu. Přicházejí lidé, koukají se dovnitř a šeptají dovnitř zesnulému své poslední poděkování, či jej prosí o odpuštění za drobné hříchy, kterých se vůči němu dopustili. Smrt je zde v zemi magického realismu brána jako každodenní realita spojená s věčným životem. Devadesát devět procent obyvatel věří na nebesa, na poslední boží soud.
Ve vývěsní skříni oznamující úmrtí takřka nespatříte to, co je v Čechách zcela běžné: „Rozloučení na přání nebožtíka proběhlo bez obřadu“, nebo „Se zesnulým jsme se rozloučili v úzkém kruhu rodiny v krematoriu“. Zde se s tělem a s duší přijde rozloučit celé město. Nevynechá snad jediná rodina. A nejen to, v době, kdy se čeká na pohřeb, chodí do domu zemřelého celá ulice, v níž bydlel, desítky lidí se modlí otčenáš a Zdrávas Maria u jeho těla a prosí Hospodina, aby jej přijal do svého království. Smrt se zde nebere jako něco konečného, ale jako vstup do lepšího světa.
Je odpoledne, u vchodu do kostela stojí rakev a mně se honí hlavou text té krásné a moudré lidovky z legendárního Sušilova zpěvníku:
„Tělo, tělo, tělo hříšné
bývalo jsi v světě pyšné.
Nedávej mně duše viny,
bylas se mnou v každé chvíli.“
A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem. Vítejte v Kolumbii, v zemi, kde se duše bere vážně....
Autor žije v jižní Americe a své tamní zážitky literárně zpracoval do knížky Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi aneb Jižní Amerika na vlastní kůži, kterou v roce 2016 vydalo pražské nakladatelství Galén.