KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Esej, který pohlíží na etnologii skrze řecké termíny poslední biblické knihy.

Různorodost národů

Čtyři druhy lidského společenství, vyjádřené řeckými slovy ethnos, fylé, laos a glóssa, se mezi sebou na úsvitu lidských dějin shodovaly – kultura, do které člověk náležel, byla tvořena lidmi, s nimiž byl fyzicky příbuzný, s nimiž pěstoval tytéž ideje a s nimiž hovořil stejným jazykem, zatímco „cizinec“ mu byl na všech těchto úrovních cizí. Postupem času však tato shoda slábla, takže už v době sepsání Apokalypsy mohli lidé, kteří sdíleli ethnos, být velmi rozliční svým původem, náboženstvím i jazykem, stejně jako společná fylé, glóssa nebo laos už zdaleka nezaručovaly podobnost zbylých složek. V dnešní době je tato různorodost ještě mnohem výraznější, takže krom zcela zapadlých přírodních kmenů už nenajdeme lidská společenství, která by byla „národem“ na všech čtyřech úrovních zároveň. Každý jsme geneticky, kulturně, jazykově a ideově spojeni s určitými dalšími lidmi, ale pro každou z těchto našich „národností“ jsou to lidé jiní.

Zpravidla pro nás nebývá těžké vzít tuto skutečnost na vědomí, dokud je formulována takto obecně, avšak v konkrétních případech stále lpíme na představách, které ztratily svou aktualitu už před několika tisíciletími. Tak se například stává, že jakožto lidé hovořící dnes česky, tedy slovanským jazykem, používáme výraz „naši předkové“ a míníme tím staré Slovany. Ve skutečnosti jsou ovšem našimi předky právě tak staří Keltové a Germáni, a v menší míře celá řada dalších dávných národů, zatímco s některými dnešními Slovany možná nemáme společné slovanské předky vůbec žádné. Obdobně historický příchod slovanských kmenů na dnešní české území neznamená, že jsme přišli „my“, nýbrž daleko spíše, že toto území zaplavila vlna přistěhovalců, kteří se smísili s většinovým místním obyvatelstvem, a to od nich postupně přejalo jazyk, přizpůsobujíc jej ovšem svým navyklým hláskám, představám a způsobu života, a tím vytvářejíc základ nového, od původní slovanštiny charakteristicky odlišeného jazyka, na němž jsme následně „my“ založili svou identitu.

Vzájemná nezávislost čtyř úrovní „národnosti“ se dá ukázat na nespočtu příkladů. Můžeme pozorovat vzájemné rozdíly v lidové kultuře mezi jednotlivými českými národopisnými oblastmi, a shledáme, že jsou o hodně větší než rozdíly mezi lidovou kulturou českou a německou tam, kde Češi a Němci žili vedle sebe. Můžeme analyzovat genetické i kulturní rozdíly mezi dnešními Čechy a Maďary, kteří mluví jazykem češtině velmi málo příbuzným, a zjistíme, že jsou menší než genetické nebo kulturní rozdíly mezi Čechy a slovansky hovořícími Rusy nebo Bulhary. Můžeme srovnat jazykově velmi příbuzné Čechy a Poláky v jejich vztahu k vůdčím idejím, a seznáme, že zatímco Poláci jsou povětšinou přesvědčení a praktikující katolíci, většina Čechů do kostela nechodí a nechce mít s žádnou církví nic společného.

Zabýváme-li se tedy otázkou národů z hlediska Apokalypsou nastíněného cíle lidského vývoje, nestačí nám rozčlenit lidstvo do nějaké množiny etnik, nýbrž musíme zkoumat nezávisle čtyři různé úrovně, na nichž se projevuje to, co bývá slovem „národ“ označováno. Seřadíme-li tyto úrovně podle jejich blízkosti k tělesnému, resp. duchovnímu světu, znamená to začít průzkumem toho, jak na onu lidskou individualitu, která má jednou vstoupit do Nového Jeruzaléma, působí její fylé, tedy tělesná příbuznost, pak pokračovat přes její ethnos, tedy kulturní zařazení, k její glósse, tedy jazykovému společenství, a zkoumání završit pohledem na laos, tedy její obecenství ideové, promítající se do osobního přesvědčení a víry.

Na tomto místě je vhodné si uvědomit, že Zjevení Janovo zcela opomíjí ještě dva typy národa, s nimiž se setkáváme v dnešním pojmosloví – národ ve smyslu geografickém, tedy obyvatelstvo určité země, a národ ve smyslu politickém, tedy občanstvo určitého státu. Tento zdánlivý nedostatek ovšem přímo vyplývá ze zaměření Apokalypsy na věčnou bytost člověka, která s sebou do Nového Jeruzaléma vnáší „slávu i čest národů“. Ve svém vztahu k místu, krajině, zemi, kde žijeme, jsme s ostatními lidmi spojeni spíše jen jako určitá svépomocná skupina, a „sláva a čest“, které si v tomto vztahu vydobýváme, vstupují do Nového Jeruzaléma spolu s naší věčnou individualitou, nezávisle na našich případných sousedech a krajanech. Se svými spoluobčany jsme v tomto ohledu spojeni více, protože politický celek není dán skutečností fyzickou, nýbrž utváří se ze vztahů mezi lidmi. Když ovšem z těchto vztahů odečteme to, co si s sebou poneseme do nového světa jako svou individuální mravní kvalitu nebo co je již zahrnuto v naší skupinové kultuře, zůstane jen slupka pozemských skutečností, které mají smysl jen ve starém světě a s ním také zaniknou.

Národní prožívání světa

Do Nového Jeruzaléma, onoho zduchovnělého světa, k němuž míří celé dějiny tohoto světa pozemského, vstupují lidé na základě toho, co jsou individuálně, nikoliv na základě skupinové příslušnosti, kteroužto biblická zvěst chápe jako „pohanství“, jako negativní sílu, oddělující člověka od Boha. Lidské individuality však s sebou přinášejí „slávu a čest národů“, tedy jakési pozitivní plody své někdejší „pohanské“ skupinové identity. Ta ovšem není nikterak jednolitá, každý jsme během pozemského života zároveň členy různých takovýchto „pohanských národů“, náležíme do nějaké skupiny svým původem či tělesnou charakteristikou, do jiné svou kulturou, do další svým jazykem a do ještě další svými idejemi, svou vírou, svým přesvědčením a postojem. Tyto naše různorodé skupinové identity – naše fylé, ethnos, glóssa a laos – a především to, jak se s nimi vypořádáváme, se stávají součástí naší věčné bytosti, součástí možná jen malou, ale očividně trvalou.

Fylé, pokrevní příbuzenská skupina, měla pro člověka v minulosti mnohem větší význam než dnes. I když vezmeme v úvahu dnešní módu genealogického bádání, nedosahuje naše povědomí o vlastních předcích nebo vzdálenějších příbuzných ani zdaleka rozsahu a hloubky, která byla běžná například ještě v době sepsání Apokalypsy. Ani ti z nás, kteří své příbuzenské svazky znají nadprůměrně dobře, už dnes v rodech a kmenech nežijí. Zůstala nám jen rodina, a to povětšinou jen ve své základní dvougenerační podobě, navíc často neúplná.

Se členy rodiny sice své prožívání světa do značné míry sdílíme, ale vyplývá to spíše z kulturních než z pokrevních vztahů. Daleko výraznější vliv na naši osobnost má v dnešní době kupříkladu pohlaví, zdraví, tělesná velikost a další fyzické charakteristiky, které nás spojují do určitých fylé napříč rodinami. Ovšem ani v těchto fylé nežijeme – vývoj lidstva směřuje ke společnosti inkluzivní a integrované, která umožňuje rozvoj každému člověku bez ohledu na jeho tělesné vlastnosti, a tak nežijeme ve skupině čistě mužské nebo čistě ženské, ve skupině vyhrazené lidem krátkozrakým nebo ve skupině sdružující jen lidi mimořádně malého vzrůstu. Specifické zabarvení naší věčné individuality, plynoucí z toho, že jsme v pozemském světě například museli zvládnout život s nějakým fyzickým hendikepem, nás spojuje s mnoha podobně postiženými lidmi, se kterými se zpravidla neznáme, byť společnými silami vytváříme něco, co má smysl pro věčnost.

Ethnos, kulturní společenství, do značné míry odpovídá tomu, co dnes nejčastěji označujeme za „národ“ nebo „národnost“, byť tu a tam nalézáme příklady národů složených z více kulturních společenství (například Němci, mezi nimiž se jako dodnes patrná zvláštní etnika profilují třeba Bavoři, Dolnoněmci nebo Alemani) či různých národností sdílejících tutéž kulturu (jako Švédové a Finové v jižním Finsku nebo Slovinci a Rakušané v Korutanech). Nedá se ani jednoznačně určit, zda ethnos je v takových případech spíše ono souhrnné kulturní společenství, nebo jednotlivá kulturní společenství dílčí; podstatné je, že národ v tomto smyslu se vyjadřuje v uspořádání běžného života, ve zvycích a obyčejích, ve sdílených představách, což se může dít zároveň na více úrovních. V dolnoněmecké oblasti se kupříkladu dodnes setkáváme s tím, že obchodníci s odvolávkou na starou hanzovní tradici domlouvají ústně i miliónové transakce a ve shodě s tím i v právních sporech vyřčené slovo považují za rovnocenné, ne-li nadřazené papírovým dokladům – taková zvyklost má pak velmi výrazný vliv na to, jak člověk žijící v dané kultuře zachází ze svými slovy v běžném životě. Obdobně si můžeme zkusit představit, jak se asi utvářel pocit mužů vůči ženám v Estonsku, kde byl po staletí běžnou součástí ženského lidového kroje mohutný nůž, používaný jako pracovní nástroj i jako zbraň, nebo jak odlišně asi vnímal přírodu estonský, lotyšský či litevský sedlák, když žil se svou rodinou v tradiční osamocené usedlosti, ve srovnání s rolníky z okolních národů, žijícími v kompaktních vesnicích.

Významné jsou také obyčeje sváteční, které se sice v životě projevují méně často než zvyky uspořádávající běh všedních věcí, avšak jsou mimořádné a nezřídka bývají pečlivěji dodržovány, takže ve výsledku mívají silnější působnost – můžeme si vzpomenout třeba na našeho středoevropského Ježíška a uvědomit si jeho vliv na naše prožívání světa, ovšem pak si zkusit představit, jak odlišně vnímají Vánoce třeba pobaltské národy, kterým dárky nosí vánoční dědeček, nebo národy skandinávské, které znají vánočního skřítka.

Konečně součástí kulturního společenství jsou také sdílené mýty, vnitřní obrazy, hrdinské vzory – sem patří sebepojetí i postoj k sousedním národům, představy o vlastních i cizích dějinách, svět sdílených příběhů od pohádek po televizní seriály, ale také jednotlivé na tom všem postavené skutečnosti, jako třeba výsledky ankety o největší národní osobnost, v níž si například Němci zvolili Johanna Wolfganga Goetha, zatímco Češi Járu Cimrmana, a po jeho diskvalifikaci Karla IV. To všechno je ethnos, který spoluutváří naši osobnost a který naopak my svou osobností spoluvytváříme.

Glóssa, společenství jazykové, se stejně jako ethnos do značné míry kryje s dnešními národy, ovšem stejně jako ethnos má v tomto ohledu řadu výjimek a nejasné a víceúrovňové hranice. Můžeme si to uvědomit třeba při hledání podobností a odlišností mezi Němci a Rakušany nebo mezi Angličany a Skoty, kde na první pohled nalézáme hlavně kulturní rozdíly, zatímco jazyk je víceméně týž. Prozkoumáme-li ovšem podrobněji toto „víceméně“, seznáme, že jazykové odlišnosti spočívají především v charakteristické výslovnosti, a ta se zakládá na odlišném zacházení s mluvidly, s dechem, s melodií a rytmem hlasu, tedy souvisí poměrně zásadně s naším celkovým životním pocitem. Svou vlastní hlasovou a výslovnostní polohu pociťujeme jako normální, zatímco polohy jiné jako odchylné, ne-li přímo úchylné. Mnoho Čechů tak hodnotí německou výslovnost, v níž jsou neznělé závěrové hlásky provázeny ostrým přídechem a samohlásky se formují zejména v přední části ústní dutiny, jako agresivní, zatímco pro Němce zní česká výslovnost často ledabyle, ba znechuceně.

Obdobně jako se výslovnost podílí na utváření našeho celkového životního pocitu, je zase slovní zásoba spojena se světem představ, do něhož promítáme svou reflexi světa – srovnejme si třeba české slovo „vychovávat“ s jeho německým ekvivalentem „erziehen“, který vlastně znamená „tahem formovat do výsledné podoby“, nebo s jeho estonským protějškem „kasvatama“, který bychom mohli zpětně přeložit jako „podněcovat růst“. Každý jazyk tak dává svým mluvčím k dispozici obrazný materiál, z něhož si oni mohou budovat svůj světonázor, majíce k dispozici též zcela jedinečné stavebnicové dílky, v jiných jazycích nenalezitelné (například české sousloví „no proto“ nebo německý výraz „Zumutung“), ale naopak nevědomky postrádajíce to, co je jedinečné v jiných jazycích.

Mezi životním pocitem, souvisejícím s výslovností, a představami o světě, spjatými se slovní zásobou, však v souhře obou působí ještě stavba jazyka, tedy mluvnice a slovotvorba, způsoby spojování hlásek ve slabiky, slabik ve slova a slov ve věty. Jako příklady z nesčíslna možných si vezměme třeba hojné užívání složených slov v němčině nebo jemnou diferenciaci slovesných vidů v češtině. Chce-li uživatel německého jazyka spojit prožitek něčeho svítícího s představou síly, pak ze slov „leuchten“ („svítit“) a „Kraft“ („síla“) lehce vytvoří celek „Leuchtkraft“, který může použít jak ve fyzice, tak v poezii, zatímco český mluvčí musí za pomoci dvou abstraktních přípon vybudovat slovo „svítivost“, vhodné ovšem jen pro účely fyzikální, ale pro užití v básni s námahou hledá opis, v němž by abstrakce nezabila city. Role se vymění, když Čech „pozavírá“ okna a vyjádří tak najednou jak dokončení děje, tak mnohost oken i oddělené zavření každého z nich, pro což by v němčině bylo zapotřebí celého souvětí. Souhrnně tedy můžeme říci, že jazyk se výslovností podílí na budování našeho životního pocitu, slovní zásobou spoluvytváří naše představy a svou strukturou ovlivňuje, čeho si ve světě všímáme a jak intenzivně co prožíváme – ovšem právě tak každý z nás je účasten utváření jazyka tím, jak se celkově cítí, jak si představuje svět a jakou pozornost věnuje jeho jednotlivostem.

Laos, skupina sdružená kolem vůdčí ideje, je ve srovnání s předchozími typy lidských společenství nejosobnější. Spojuje nás s lidmi, kteří věří tomu, čemu i my sami věříme, kteří prožívají totéž jako posvátné a skutečně podstatné, kteří mají stejné přesvědčení jako my, kteří usilují o to, oč i my sami usilujeme. Navenek se projevuje jako sounáležitost se světonázorovou skupinou, příslušnost k náboženské obci, určitý životní styl – tedy jako skutečnosti, do kterých se člověk v dřívějších dobách rodil stejně jako do kultury či jazyka, ale které dnes čím dál více nalézá sám. Jistě, mnozí rodiče i dnes očekávají, že dítě od nich převezme světonázor a náboženství stejně, jako přebírá kulturní návyky či mateřský jazyk, a v některých zemích má takové očekávání celospolečenský charakter („správný Polák je katolík“, „správný Izraelec je žid“, „správný Turek je muslim“ atd.), ale obecně můžeme říci, že na celonárodní úrovni se dnes „laos“ projevuje jen v mimořádných situacích – například když se obyvatelstvo nějaké země na krátký čas promění v jednomyslný lid, aby svrhlo ostudného diktátora – a na úrovni rodiny zůstává povětšinou jen zbožným přáním rodičů, ovšem má zcela klíčový význam jako vyjádření naší osobnosti. Zatímco svou fyzickou charakteristiku, výchozí kulturu i mateřský jazyk obdržíme zvenčí, běžně nám vydrží na celý život a náš osobní přínos spočívá v tom, jak se s nimi vypořádáme, u sdílené ideje je naším osobním přínosem už samo hledání společenství, do něhož patříme, a daleko větší měrou než u ostatních typů „národa“ se zpravidla podílíme na utváření takového společenství.

Pokračování příště

Článek poprvé vyšel v časopise Okruh a střed 1/2016 a vychází v KN v rámci výměny mezi oběma periodiky.

První část tohoto textu si můžete přečíst zde.