KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Politické vzpomínky Ladislava Feierabenda, předválečného družstevního činovníka a ministra pomnichovské, protektorátní a od roku 1940 londýnské exilové vlády, patří  k cenným dokumentům pohnuté doby. Probleskuje jimi i mimořádná osobnost autora, který ani  v nejtěžších chvílích  neztratil morální integritu – a glanc.

Prezidiální šéf inž. Mazanec mně oznámil, že gestapo obsadilo dva odbory ministerstva zemědělství, Státní lesy a statky a Pozemkový úřad. Máme prý také mnoho černých uniforem v budově. Nařídil jsem prezidiálnímu šéfovi, aby dal spálit důvěrný archiv ministerstva zemědělství. Nevěděl jsem, co vše obsahuje, ale musel zmizet, aby ho Němci nemohli zneužít. Jmenovitě jsem měl obavu, že budou pást po spisech týkajících se pozemkové reformy.

Mazanec řekl, že dostal pokyn, podle něhož všechny úřední spisy musí zůstat netknuté, a že ví ze zahraničního ministerstva, že tam důvěrný archiv nezničili. Poznamenal, že je odpovědný za uposlechnutí pokynu a že jej Němci zastřelí, dá-li důvěrný archiv spálit. Mazanec však můj příkaz provedl, když jsem jej dal písemně, a odpovědnost za spálení archivu vzal na sebe. 

...

Němečtí vojáci i civilisté kupovali v protektorátě všechno možné. Krámy jich byly plné a museli být přednostně obslouženi.  Běda obchodníku, který jim odepřel prodat s poukazem, že žádané zboží nemá, a gestapo u něho později toto zboží našlo. Přitom vojenská okupační správa vydala nařízení, že Češi nesmějí nakupovat nad svou denní potřebu.  

Němci začali hned odvážet do Říše československou vojenskou výzbroj a rabovat vojenské sklady. Zabrali materiál pro 20 divizí,  1582 letadel, 501 protiletadlových děl,  2 175 děl, 785 minometů, 469 tanků, 43 978 kulometů, 114 000 pistolí, přes milion pušek, přes miliardu střel a tisíce tun kovů.

Okupační správa rozkázala vládě, aby vydala nařízení o zvýšené lesní těžbě. Marně jsem se snažil Němcům vyložit, že zvýšená těžba může mít v našich geografickým poměrech zlé klimatické následky. Museli jsme vydat vládní nařízení, podle něhož majitelé lesů ve výměře přes 50 hektarů byli povinni těžit do října 1039 50 % roční těžby jehličnatých dřevin nad schválený hospodářský plán. Toto nařízení bylo pak každý rok za německé okupace prodlužováno.

Do Prahy přijel koncem března pomocný vlak Bayern, patřící říšské nacionálně socialistické sociální péči (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt), aby prý vydával statisíce teplých jídel chudým potřebným lidem. Beranova vláda byla pozvána vrchním velitelstvím okupačních sil, aby vlaku dělala štafáž a reklamu, a já jako ministr zemědělství jsem byl požádán velitelem vlaku, abych udělal projev. K zřejmé nelibost Němců jsem odepřel tak učinit.

Němci narabovali všechno jídlo pro vlak za směšné ceny v protektorátě, rozdávali je, jako by pocházelo z Říše, a obcím, v nichž krmili takzvané potřebné, poslali velmi tučné účty. Vlak pak znovu naraboval v českých zemích všemožné potraviny a naplněný po střechu zásobami vrátil se do Říše. Nacisté se ovšem velmi hlasitě chlubili, že v protektorátě vykonali velký kus sociální práce.        

Mnohem nebezpečnější než německé rabování bylo ničení mravních sil českého národa. Od prvního okamžiku nacistického panství bylo jasno, že se okupanti nebudou štítit žádných prostředků, které mohou sloužit k rozkladu mravní odolnosti českých obyvatel protektorátu. Němci zavedli systém informátorů a výhodami, sliby, výhrůžkami a strachem působili na jednotlivce, aby pro ně pracovali. Našli se někteří Češi – byly to řídké výjimky –, kteří byli ochotni Němcům pomáhat. 

K mravnímu rozkladu českého národa měly také pomáhat důvěrné archivy ministerstev, úřadů a ústavů, jejichž dokumentů a jiných písemností by se dalo zneužít proti bývalému prezidentu Benešovi, proti vedoucím českým demokratickým politikům a proti institucím první republiky vůbec. Němci přišli také do ministerstva zemědělství a žádali vydání důvěrného archivu.

Několik dní po okupaci vrazili bez ohlášení a bez zaklepání do mé kanceláře dva mladí Němci v uniformách esesmanů. Byl jsem zabrán do práce, a dříve než jsem jim mohl vytknout jejich chování nebo říci cokoliv jiného, drze spustili, zda je pravda, že jsem nařídil spálit důvěrný archiv. Odpověděl jsem, že si to mohli zjistit v prezidiální kanceláři a nemuseli mne obtěžovat svou návštěvou. „My jsme váš rozkaz četli,“ řekl jeden a druhý dodal: „Jak jste se mohl opovážit udělat něco takového?“ Reagoval jsem, že stejným právem, jakým by se řídili oni, kdyby naše úlohy byly obrácené a kdybych já přišel do  Berlína zabavovat jejich důvěrné archivy. Když jsem se pak otázal, zda by se snad v  takové situaci chovali jinak než já, dívali se nejdříve oba na mne, pak jeden na druhého, obrátili se a zmizeli z kanceláře.

Po jejich odchodu přišel prezidiální šéf inž. Mazanec a vypravoval, jak se rozčilovali, když jim ukázal můj písemný rozkaz, a jak s poznámkou „so eine Unverschämtheit“[1] spěchali do mé kanceláře. Od té doby jsme o nich nic neslyšeli a já jsem neměl žádné nepříjemnosti kvůli tomu, že jsem nařídil archiv spálit.

Ladislav Karel Feierabend: Politické vzpomínky I. Atlantis, Brno 1994.