Racionalita, nenávist a politika nás nezachrání
„Autobus, o němž jsme v 90. letech věřili, že nás vezme do krásného zítřka, nepřijel.“ Jediný překlad audiovizuálního poselství nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015, které pořídila pro zářijový kongres slovenských spisovatelů.
Jsem ráda, že jsme se tu dnes spolu všichni sešli a že máme o čem mluvit. Svět kolem nás se totiž stal nesrozumitelným. Řekla bych, že nevraživost se stala absolutní. Nenávist je normální forma bytí. Nevím, jak je tomu na jiných místech, ale v Rusku a Bělorusku je děsivé začít konverzaci s jinou osobou. Když s někým mluvíte, náhle se dozvíte, že někdo nenávidí Ukrajince, někdo nenávidí své sousedy, někdo nenávidí komunisty a jiný nenávidí demokraty. Nevraživost a zlo tak získává novou podobu, nový vzhled, a musím přiznat, že jsme na to nebyli připraveni. My, tím myslím humanisty, spisovatele, jsme na to nebyli připraveni. Jistěže existuje obrovská kulturní fronta, která bojuje proti komunismu, nemá ale stále žádnou obranu proti strašidlům, které jsou s to vyskočit z každého člověka. V tomto bodě se nacházíme nepřipraveni. Jak říká Sergej Averincev: „Postavili jsme mosty přes řeky hlouposti, ale změnilo se řečiště.“ Věřím, že ačkoli to nebylo zamýšleno, naše racionální civilizace začala uctívat vědu a uctívat účel. Důsledek je, že jsme ztratili spojení s lidmi. Lidé ztratili vzájemné spojení. Naše stroje a vyvinuté technologie nejsou vybaveny lidskostí ani osobností. A ve 21. století lidé, kteří se opět navzájem zabíjejí, opět mluví o druhých jako o těch, které je třeba porazit.
Něco k tomu, co jsme v tomto čase očekávali: Ve svých Třech sestrách řekl Čechov – jinak můj oblíbený prozaik – prostřednictvím jedné z postav toto: „Za sto let bude lidstvo skvělé, bude žít nádherný život a všichni budou krásní.“ Dnes žijeme v době, v jaké to předpokládal. A dnes můžeme říct o našich středověkých časech, které zamíchaly s našimi dušemi a myšlenkami: Ukrajinci bojují s Rusy… A já? Můj otec je Bělorus, moje matka Ukrajinka. To tedy znamená, že by měli být na opačné straně barikády. Vím o rodinách, které byly v důsledku této nenávisti rozděleny. Jiné rodiny ztratily spojení se svými dětmi.
Nedávno jsem byla na Ukrajině a viděla jsem zemi ve válce. Zemi, která chce žít jinak, ale stále musí bojovat, bránit se. Věřím, že ve 21. století musíme místo tohoto barbarství, kdy člověk střílí jiného člověka, zabíjet myšlenky, ne lidi. Proto tu máme o čem mluvit, o čem jeden s druhým diskutovat. Je to velmi důležité v tomto čase nesnází, kdy se zdá, že slovo nemá žádnou sílu. Co se toho týče; nemáme žádnou představu, co by mohlo lidi upoutat tak jako v devadesátých letech v (pozn. překl.: širším – ve smyslu bývalého SSSR) v Rusku, kdy jsme byli nepochybně romantičtí. Ano, mysleli jsme si, že zítřek bude skvělý a jakési překrásné autobusy nás odvezou na místo, které bude jiné a my tam budeme žít jiný život.
Moc se ale dostala do rukou gangsterů, člověk došel k úpadku, a to k úpadku nikoli jen v materiálním smyslu, ale Rusko bylo vykradeno. Člověk se ocitl ve světě bez idejí a bez naděje. Lidé jsou zoufalí a toto zoufalství má povrch materiálních zájmů. Všichni lidé nazývají svou aktivitu „zkoušením“, a stejně tak to nazývají sociologové. Znamená to, že lidí stále „zkouší“ působení tohoto nového „života“, nových šatů, objevování světa, nových jídel. Ale to nejsou věci, které by mohly učinit člověka celým.
(…)
Dnes se hlavním obzorem našeho života staly peníze. Proto (pozn. překl. my spisovatelé) máme téma k diskusi. Co je opravdu důležité: musíme posilovat jeden druhého. Musíme si vzájemně dávat sílu, nějaký druh víry a naděje. Protože v samotě (přemýšlím, proč tak nemnoho z nás jí dokázalo odolat) se naše poslání stalo nemožným. Tváří v tvář samotě je opravdu těžké odolávat. Zdravím vás, kteří jste se shromáždili, abyste mluvili o kráse, svobodě a laskavosti. Protože dnes potřebujeme člověka-humanistu. Nezachrání nás racionalisté, nezachrání nás politici, nezachrání nás nenávist. Zachrání nás jen láska.
Poselství, jehož originál v audiovizuální podobě najdete zde, bylo v KN přeloženo a uveřejněno díky laskavosti slovenského partnera Kulturních novin, deníku Nové Slovo.
Z ruštiny přeložili Olga Válková Tarasová a Tomáš Koloc.
Recenze na knihu Svjatlany Alexijevičové Doba z druhé ruky v KN zde.